Za svůj v pořadí pátý román Prophet Song (Prorocká píseň) získal Paul Lynch v roce 2023 prestižní Man Bookerovu cenu a na kontě má i několik dalších ocenění za předchozí knihy. U nás však tento irský autor zatím není příliš známý – žádný z jeho titulů totiž ještě nevyšel v českém překladu. Ve svých předchozích románech se věnoval třeba tématu irských uprchlíků v době hladomoru (Grace) nebo mezilidských vztahů na irském venkově (The Black Snow). Recenze se shodují, že Lynch má neobyčejný cit pro vykreslení dramatických krizí. V Prophet Song to jednoznačně dokazuje. Na obrysech jedné obyčejné dublinské rodiny tu ohledává, jak hluboko v rodné zemi jsou zapuštěné naše kořeny a jak těžko se trhají pouta, i když se náš život změní v peklo.

Děj se odehrává v Dublinu v blíže neurčené, ale nepříliš vzdálené budoucnosti. V Irsku vládne pravicová Národní aliance a země se nachází v nouzovém stavu kvůli nespecifikovaným událostem z poslední doby. Národní aliance pomalu utahuje smyčku kolem svobody občanů, spolu s jednotkami Gardy přebírá absolutní kontrolu nad zemí a lidé, kteří s ní nesouhlasí, jsou obviňování z protistátní činnosti, vyslýcháni a tvrdě trestáni. 

Fakt, že v Lynchově románu jsou příslušníci Gardy ve službách zla, je silný detail, který zahraničnímu čtenáři snadno unikne. Irská obdoba policie, Garda Síochána (v překladu z irské gaelštiny v tomto kontextu až bolestivě protichůdné „Ochránci míru“), je totiž už od svého založení v polovině 20. století neozbrojenou bezpečnostní složkou. Tady Garda zbraně má a také je používá. Až na čestné výjimky, jejichž kariéra v příběhu poměrně záhy skončí, jsou policisté brutální a chladní. Lynch pracuje i s ozvěnami irské historie. Střelba do pokojné demonstrace s sebou nutně nese otisk událostí Krvavé neděle roku 1972, kdy vojáci v Derry stříleli do neozbrojených civilistů během mírumilovného pochodu Severoirské aliance pro lidská práva. Občanská válka, kde na jedné straně stojí Národní aliance a na druhé rebelové, připomíná severoirský konflikt v celé jeho hrůze. A je paradoxní, že právě na sever vede v Prophet Song cesta přes hranici do bezpečí. Lynch se v jednom z rozhovorů nechal slyšet, že při psaní chtěl upozornit na hrůzy, které se odehrávají v Sýrii, a otevřít západnímu světu oči. Zasadil proto příběh do kulis, jež jsou mu blízké. Nechal zlo přijít až k západním dveřím.

V Dublinu se právě chystá velká demonstrace za zvýšení platů učitelům. Ze zákona mají odboráři na takovou akci nárok, ale v nouzovém stavu zákony přestávají platit. Jeden z organizátorů demonstrace, úředník odborové asociace učitelů Larry Stack, se toho večera nevrátí domů. Jeho telefon ohluchne. V tu chvíli se jeho ženě Eilish Stack obrací život naruby. Eilishinýma očima sledujeme celý příběh. Úspěšná mikrobioložka zastává manažerskou funkci, pečuje o čtyři děti – kojence Bena, pubertální Molly a Baileyho a téměř dospělého Marka –, a aby toho nebylo málo, stará se i o otce s postupující Alzheimerovou chorobou. V prvních okamžicích nevidí, nebo možná spíš nechce vidět, co se kolem ní děje. Pak se ale začínají ztrácet další lidé. Kolegové v práci jsou nahrazováni sympatizanty Národní aliance, učitelé jejích dětí bez vysvětlení odcházejí do předčasného důchodu. Celý svět křičí na poplach a obyčejní lidé, jako ty pověstné žáby v pomalu se zahřívající vodě, necítí, že zvolna přichází bod varu. Eilish navzdory četným varováním odmítá opustit zemi. Odmítá opustit Larryho. Odmítá vzít svému otci poslední vzpomínky, které ho drží v realitě. Až přijde okamžik, kdy stojí před rozhodnutím, jestli zpřetrhat pouta a žít, nebo zůstat a dál trpět.

Kniha připomíná jízdu na emocionální horské dráze. V některých vyhrocených momentech (kterých není právě málo, Lynch je opravdu mistrem dramatických situací) máte neovladatelnou touhu mrštit zoufalstvím knihou do nejzazšího kouta a nechat ji tam. Slabší povahy si budou Píseň muset dávkovat po slokách, a i tak se jim při čtení bude svírat hrdlo. Zejména silně bude pravděpodobně působit na rodiče, protože ani dětem se násilí nevyhýbá.

Lynch ve své próze používá dlouhé věty a k tomu​ nepracuje ani s uvozovkami, ani s odstavci, takže čtenáře nechává vydechnout jen mezi jednotlivými kapitolami. Jinak je drží v nepřetržitém bloku bolesti, zoufalství a zmatení. Dialogy přecházejí do popisů nebo myšlenkových pochodů a naopak. Není jisté, kdo právě mluví. Ani jestli mluví nahlas nebo jsme svědky vnitřního monologu. Zdánlivě obyčejné střípky každodenního života střídají momenty brutálního střetu s realitou, která se mění každým dnem. Jistoty neexistují ani ve formě, ani v obsahu. Jak říká Eilishin otec (a názorně také ilustruje nekonečnost Lynchových vět), „tradice není nic víc, než to, na čem se všichni shodnou – vědci, učitelé, instituce, pokud změníš vlastníky institucí, změníš i strážce faktů, můžeš změnit strukturu toho, na čem se lidé shodují, to je, co dělají, Eilish, je to vlastně celkem jednoduché, Národní aliance se snaží změnit to, co ty a já považujeme za realitu, pokud řekneš, že něco je ve skutečnosti něco jiného a budeš to dost často opakovat, pak to tak musí být, a pokud to budeš říkat znovu a znovu, lidé to akceptují jako pravdu.“ V kulisách válečného dramatu, kde realita přestala dávat smysl, se život nezastavuje. Naopak, vypadá to, že jen zrychluje. Pubertální děti rychleji dospívají, dospělí rychleji stárnou a mladí rychleji umírají. 

Některé kritiky autorovi vyčítají, že je kniha příliš černobílá – my jsme ti dobří, oni jsou zlí a jiná interpretace neexistuje. Tím, že z příběhu vynechal detaily o krizi, kvůli níž se země do nouzového stavu dostala, sebral Lynch Národní alianci jakoukoli motivaci, která by mohla byť jen trochu vysvětlit následnou brutalitu. Také tím ale dosáhl jisté univerzality, díky níž se příběh o mrazivém nástupu totality dá snadno transponovat do kteréhokoliv kontextu. Bolí bez ohledu na čas a místo. A s každým dalším utažením smyčky, s každým dalším dobrým člověkem, který z příběhu beze stopy zmizí, si čtenář říká, že už to přece stačilo. Utéct, zachránit se, to je to jediné, co zbývá. Stejně tak ale naprosto chápe Eilishiny důvody zůstat. Po dočtení dlouho doznívá intenzivní pocit zmaru, bezmoci a oči člověku zůstávají doširoka otevřené přesně tak, jak Lynch zamýšlel.