Různé formy komiksových kvazideníků jsou ve světě i u nás docela oblíbený subžánr, zejména když jsou publikovány jako stripy. Autoři – či možná častěji autorky – se v nich čtenářům svěřují se svými zprvu snad banálně vyhlížejícími životními i profesními starostmi a radostmi, které ale dokážou zábavně hyperbolizovat a vtisknout jim nadčasovější význam. Neplatí to samozřejmě o všech podobných dílech. Co však platí dosti často: podobné deníkově laděné komiksy se týkají období mladé dospělosti a sledují první lásky a partnerské vztahy. Některé autorky ještě tematizují trable s novorozenými dětmi, ale jakmile mimina povyrostou, z autobiografických komiksů mizívají.

Kreslířka Kristýna Plíhalová (nar. 1985) tady naopak začíná. Soubor krátkých komiksů (někdy jde jen o jeden obrázek, který může, ale nemusí mít formu kresleného vtipu) nazvaný Bažina v obýváku a jiná dobrodružství nachází autorku ve šťastné rodině s manželem a dvěma dětmi, o které se máma samozřejmě musí starat. Řazení příběhů není chronologické, což je místy docela překvapivé, zejména když v závěru svazku, kdy už jsme se celkem seznámili s rodinou a dvěma dětmi ve školkovém věku, najdeme komiks, kde je mladší dívka ještě mimino v kočárku. I datace uvádí rok 2017, tedy dřívější než většina ostatních. Ale protože až na jeden souvislejší seriál o malování ložnice jde vesměs o solitérní, nenavazující drobné děje a hovory, náhlý návrat zpět zase tolik nevadí.

Autorka v závěru knihy píše, jak vše vznikalo: „Zjistila jsem, že když si tu a tam něco nenakreslím, tak se nakonec dočista zcvoknu. Komiksy pro mě byly způsobem, jak si udržet tvůrčího ducha, odpočinout si od nádobí, prádla a brzkého vstávání i jak si vylepšit řemeslné dovednosti.“ Jeden z takových mikropříběhů zachycuje celou rodinu, jak objeví sešit, do nějž si rodiče zapisovali zkomolená slova dětí, když začínaly mluvit – a zabaví a zasmějí se u toho všichni čtyři. Plíhalové komiksy jsou něčím podobným. Některé jen zachycují nějakou zábavnou, netypickou, dospělým nepochopitelnou dětskou aktivitu, výrok či myšlenkový pochod, jiné vše nadsazují, v čemž je komiksové médium nedostižné. Občas nám to připomene Geislerové Zen žen, ale zde jsou hrdiny převážně děti a jejich máma, dialogy dospělých jsou spíš výjimečné. Jednou jako bychom narazili na odkaz na slavnou sérii Calvin & Hobbes, která ale mnohem víc pracuje s hyperbolou a groteskou.

Knize by možná pomohlo, kdyby Plíhalové doslov byl umístěn ne na konci, ale hned na začátku knihy. Čtenář by se tak vyvaroval očekáváním, že tu v duchu obou zmíněných komiksových stripů najde především humorné scénky a dialogy. Nuže nikoliv: humor zde sice najdeme, ale převážně jen jemný a nenápadný, když už, tak se spíše jen pousmějeme, než že bychom vyprskli smíchy. Daleko spíše je to záznam úžasu nad tím, jak nevyzpytatelné a překvapivé umějí být malé děti. Jistě, je v tom i dost dojetí, místy až v duchu oné pověstné Kunderovy druhé slzy; naštěstí je ale Plíhalové výtvarný projev dostatečně svérázný, aby se vyhnul kýči.

Přesněji řečeno výtvarné projevy – protože jak Plíhalová zmiňuje, zkoušela si různé techniky a styly. Takže tu najdeme její typickou kresbu, s níž připravila svůj zatím nejrozsáhlejší komiks, biografii o Tomáši Holém, tedy jednoduchou, rychlou černobílou linku s jednou další barvou. Ale také malby akvarely nebo kresbu voskovkami. Znalci současného českého komiksu navíc můžou hádat, kterého svého kolegu a kamaráda Plíhalová zrovna napodobuje: takových komiksových kreslířů a ilustrátorů je mnohem více, za všechny jmenujme Lelu Geislerovou (samozřejmě), Lucii Lomovou (Plíhalová pro ni pracovala na večerníčkové adaptaci seriálu Anča a Pepík), Jiřího Gruse či Václava Šlajcha.

Jako se může obývák stát bažinou, ze které musejí děti zachránit tonoucí mámu, můžeme i ve zdánlivě jednoduchých a nepointovaných záznamech patřících spíš jen do rodinné kroniky nacházet překvapivé skryté významy a pomrkávání autorky. Napoprvé možná Bažina v obýváku působí trochu bezvýrazně, s každým dalším přečtením (k čemuž rozsah i formát vybízejí) se však jednotlivé stránky začnou vybarvovat a odhalovat drobná tajemství. A i jednoduché „první“ čtení má smysl: pro všechny, kteří si při něm vzpomenou na vlastní zážitky s malými dětmi, i pro ty, které to třeba teprve čeká.