Největší české vydavatelství manga komiksů Crew sice staví především na populárních teenagerských sériích, obvykle s dost triviálním dějem, občas mezi ně nicméně vpašuje komiks o něco sofistikovanější, pro náročnější, přemýšlivější čtenáře. Letos přišlo s uzavřeným dílem Přiznání, které se s 312 stranami tváří trochu jako komiksový román, rozsahem děje však jde spíše o delší povídku. I tak ale dokáže na malém prostoru (ve více významech toho slova) rozehrát napínavou a emotivní šarádu.

Scenáristou je renomovaný a zkušený tvůrce (věnuje se i kresbě) Nobuyuki Fukumoto (nar. 1958), který se proslavil především komiksy vycházejícími z her: ať je to stará japonská hra mahjong, anebo přímočarý hazard. Kreslířem je veterán mangy Kaidži Kawaguči (nar. 1948), který se manze věnuje už od svých jednadvaceti let. Pravda – v době vydání Přiznání zase tak starý nebyl: v Japonsku totiž vyšlo už v roce 1998. Nutno dodat, že tehdy (zprvu vycházelo časopisecky na pokračování) žádnou díru do světa neudělal a pozornost českého (a patrně i jiných zahraničních) nakladatelství si vysloužil až se zjištěním, že vzniká jeho hraná filmová adaptace, která měla v Japonsku premiéru letos v březnu.

Nebezpečné přiznání

Děj komiksu se žánrově nejvíce blíží thrillerové povídce: jde o komorní drama střetu dvou kamarádů, kdy jeden druhému (možná) usiluje o život. Fukumoto nepotřebuje žádné hyperbolizované rekvizity, jak je z mnoha mang známe, stačí mu hory ve sněhové bouři, prázdná bouda sloužící jako úkryt před nevlídným počasím a dva muži s nejasnými úmysly.

Víkendové horolezce Asaie a Išikuru nacházíme uprostřed sněhové bouře v obtížné situaci: Išikura se zranil, krvácí z nohy a ztrácí vědomí. Ve vánici ztratili orientaci a ani Asai, který je v dobré kondici, netuší, kde se nacházejí a zda mají šanci někde se před sněhovými přívaly schovat. A protože Išikura cítí, že se blíží jeho konec, přizná Asaiovi, že před lety zavraždil jejich společnou přítelkyni, jejíž tělo se pak našlo pod skalou – mělo se za to, že zemřela při náhodném pádu. Asai to s hrůzou vyslechne, ale nehodlá se vzdát ani nechat kamaráda napospas živlům. Nakonec se ukáže, že spásná horská bouda není daleko. Bezvládného Išikuru tam odnese, ošetří ho a zachrání mu život. Jenže Išikurovo přiznání bylo učiněno v okamžiku, kdy vrah umíral – a zůstává-li naživu, patrně nestojí o to, aby jeho zločin vyšel najevo. A scenárista rozehrává šarádu, která začíná zpočátku až paranoidními Asaiovými představami, pokračuje oboustranným podezříváním a končí dramatickým střetem s překvapivou (budiž, v průběhu děje čtenář začne mít jisté podezření) pointou.

Právě ony tiché pasáže, když zotavující se Išikura výhrůžně mlčí a Asai horečně v duchu přemítá, co má jeho kamarád (anebo nyní už nepřítel?) v plánu, patří k těm nejpůsobivějším a dlouho drží různé možnosti vývoje děje. Pak se vše zpřehlední a dojde na střet – Asai by měl být proti zraněnému a kulhajícímu Išikurovi ve výhodě, ale postihne ho horská nemoc a začne špatně vidět; čímž se síly dost vyrovnají. V závěru už jde hlavně o to, kdo koho přechytračí.

Kreslířské triky

Čtenáři samozřejmě fandí bezúhonnému Asaiovi – Kawaguči jej nakreslil výrazně pohlednějšího a děj sledujeme převážně z jeho perspektivy. Išikura je naproti tomu rozložitý až tělnatý a nevzbuzuje příliš sympatií; patrně má také násilnické výbuchy, jak se projevilo při jeho zločinu. Kawaguči jej kreslí mlčenlivého a tajemného, s přimhouřenýma očima a lehkým úsměvem, čímž dovedně vzbuzuje strach z jeho dalšího činu. Zároveň dokáže různými kreslířskými triky navodit atmosféru ohrožení, nejistoty a následně urputného zápasu. Paneluje dosti střídmě, ale neváhá využít stránkové nebo dvoustránkové scény. Na to, že byl komiks publikován původně časopisecky a už před šestadvaceti lety, vyznívá neobyčejně dynamicky a moderně.

Je ale také pravda, že když se čtenář trochu probere ze závěrečného zvratu a začne vše podrobněji zkoumat, zjistí, že s ním scenárista hrál trochu nefér. Asaiovy předchozí vnitřní monology ve světle finální scény ztrácejí věrohodnost. Ve filmu, kde takové podrobné zpětné zkoumání vyžaduje více námahy, to asi nebude tak patrné, ale v komiksu (přesněji v uceleném knižním vydání, opět je možná dobré mít na paměti, že původně Přiznání vycházelo na pokračování) se dají pasáže usvědčující scenáristu z drobných faulů najít snadno.

Jinak je ale Přiznání mezi česky vydanými mangami příjemným osvěžením. Jeho až evropská civilnost, minimalistické vyprávění, a přesto sugestivní atmosféra mohou posloužit jako skvělá ukázka toho, jak se dá z mála udělat mnoho.