Gaming neboli hraní počítačových her je druh zábavy, který se v posledních desetiletích prosazuje neobyčejně dynamicky a začíná dominovat volnému času dospívajících i mladých dospělých. Jako takový je samozřejmě předmětem zájmu i tvůrců příběhů v tradičnějších vypravěčských médiích, tedy v literatuře, filmu či komiksu. Obvykle mají ale takové pokusy dost podobné schéma: hlavním hrdinou bývá vášnivý hráč počítačových her, jehož skutečný život se začne prolínat s tím virtuálním. Větší část příběhu se přitom odehrává v digitálním světě, protože ten je vizuálně atraktivnější, neobvyklejší a bohatší na dramatické a akční scény.

Americká kreslířka Leeanne M. Krecic (nar. 1981) na to jde trochu jinak a její čtenáři do počítače její hlavní hrdinky Sam Youngové téměř nenahlédnou. Jistě, většina zkušenějších hráčů brzy odhalí, že Sam hraje se svými kamarády online hru World of Warcraft (i když stejně jako ViewTube nebo Poodle nese v komiksu zkomolený název World of Warquest), jednu z nejslavnějších her tohoto typu. Mimo jiné – protože kromě toho hraje i mnohé další. Ale toto hraní pozorujeme vždy jen zvenčí, vše podstatné se odehrává v běžném světě, kde se sice lidé o hrách baví a prožívají je, ale nevstupují do nich fyzicky.

Nový „viewtuber“ v domě

Ten svět samozřejmě není tak úplně běžný, protože pro autorku jsou zřejmou inspirací japonské komiksy a možná bychom Hrajeme! mohli rovnou označit jako americkou mangu. Většina postav je mimořádně krásná, všechno jsou to mladí mužové a ženy s typickými ostrými rysy z mangy, kteří mívají přehnaně emotivní reakce, byť dost často jen ve svých představách. Někdy se na pár oken promění v postavičky z her pro děti s velkými hlavami a očima, jindy autorka ve stylu mangy hyperbolizuje obavy, strachy, vzteky, či naopak nadšení a radosti. Hrdinka navíc pochází z bohaté rodiny – žije sice osaměle a střídmě, ale její otec je majitelem IT firmy, kde Sam pracuje a kde má poněkud výlučné postavení, což kupodivu neznamená žádnou protekci. Její matka je krásná herečka, momentálně velmi vytížená natáčením reklam (pravda, poněkud ošemetných – na erektilní dysfunkci). A samozřejmě čirou náhodou se k Sam do činžáku nastěhuje nesmírně populární herní „viewtuber“ Marshall, který předtím ve své poslední videorecenzi drsně odstřelil nezávislou hru, kterou Sam vytvářela po nocích doma na koleni souběžně s prací v kanceláři.

Právě konfrontace Sam s Marshallem tvoří osu příběhu, který dle zákonů romantické komedie míří od prvotních nesympatií či přímo zášti k postupnému seznamování a zjišťování, že jeden je za fasádou atraktivního náfuky nebo protivy docela milý a hodný člověk a druhá není taková šedá myška, jak se na první pohled zdá. Úvodní svazek ještě žádné větší sblížení nepřinese, k tomu dojde jistě až později, ne-li úplně na konci. Naopak se tu objevují jiné krasavice, od fanynek po beauty vlogerku Monicu, v očích Sam alfa ženu, která má s Marshallem nejasný vztah. Také Sam má nápadníky, takže čtenářky (protože právě jim je komiks převážně určen) mohou číst v nejistotě, zda nedá některému z nich přednost. Ale kdo jsou hlavní hrdinové, je jasné od začátku, stejně jako to, že si nakonec musejí padnout do náručí.

Anonymní online pavlač

Podobně jako v jiných dobrých romancích, i zde lze za romantickým syžetem najít i zajímavější, méně schematické prvky. Krecicová evidentně velmi dobře zná prostředí a mentalitu hráčů a z vlastní zkušenosti (založila a pak výhodně prodala IT společnost) ví, jak fungují malé technologické firmy. Názorně také vysvětlí, že omluva nebo náprava internetové křivdy je ošemetná, mimořádně těžká či přímo nemožná a že na anonymní online pavlači může zničit omlouvajícího se, aniž by přitom poškozenému (zde tedy poškozené) jakkoliv pomohla. Najdeme tu také nějaké výchovné scénky (patnáctiletý kluk dostane od o něco málo staršího šéfa svého hráčského týmu ostře vynadáno za to, že kouří), nakoukneme do zákoutí online byznysu. Pokud se Hrajeme! dostane do rukou také rodičům náctiletých čtenářek, možná jim trochu pomůže pochopit svět, ve kterém se jejich dcery pohybují; byť první díl (začal vycházet na webu v roce 2016) už asi není v rychle se měnícím online světě úplně aktuální.

Původní webové publikování se bohužel odráží na kvalitě výtvarné stránky: ta působí hodně digitálně, barvy mají ve velkých plochách neměnné jasné tóny, stínování je sporadické, kompozice oken je převážně dost konvenční, s šesti až osmi okny seřazenými na stránce většinou dosti symetricky. Nejde o nic nepovedeného, ale místy to působí lacině a genericky. Nominaci na Eisnerovu cenu (v roce 2019 za nejlepší webový komiks) si autorka vysloužila nepochybně hlavně za scénář. Bude každopádně zajímavé sledovat, zda se výtvarná stránka bude nějak vyvíjet, i s ohledem na to, že od roku 2022 (a tedy od čtvrté série zatím pětidílného cyklu) autorka přestala publikovat na původní internetové platformě Webtoons a soustředila se na tištěnou podobu.