Veršovaná novelistika se na univerzitách v německy mluvícím prostoru těší velké oblibě a nechybí v učebním kurikulu snad žádného z tamních institutů pro starší německou literaturu. Rozdílné texty spojené do jedné kategorie především pro svůj relativně omezený rozsah a světskou tematiku se využívají nejen jako prostředek, jak v nováčcích vzbudit skutečný zájem o obor, ale rovněž jako díla, která lze v seminářích na vyšším stupni detailně rozebírat, podrobovat společné diskusi či na nich demonstrovat různé interpretační přístupy. Novely vynikají až neuvěřitelnou vynalézavostí, s jakou jsou ve světě literární fikce ohledávány a problematizovány společenské normy, jakož i otevřeností, s níž se pojednává lidská sexualita. 

Podnik, jenž vzešel ze spojení překladatele Jakuba Vondry, germanistického medievisty Jana K. Hona a historika umění Jana Dienstbiera, obeznamuje vůbec poprvé domácí publikum s tímto specifickým literárním žánrem. Edice předkládá celkem pět textů (s. 61–129), které doplňuje fundovaný literárněvědný úvod (s. 9–57) a kulturněhistorický doslov (s. 131–201). Pětice přeložených textů představuje sice jen nepatrný zlomek z celkové sumy více jak 200 děl počítajících se mezi veršované novely, přesto jsou českému publiku předkládány vůbec nejznámější příklady. Ve výběru přitom dochází ke gradaci neslýchaných událostí, kolem nichž je příběh rozvíjen. Od neuvěřitelného se přechází k tabuizovanému až vulgárnímu, když se hlavními postavami novel stávají od těla oddělené a samostatně jednající mužské a ženské genitálie. Přesto nechce trojice autorů jen šokovat a ukázat jakoby odvrácenou, či dokonce zvrácenou tvář vrcholně a pozdně středověké rytířské kultury, ale především prokázat, že se vždy jednalo o její podstatnou a nedílnou součást. Ačkoliv jsou témata spojená s láskou a sexem nadčasová, ztělesňují vybrané texty typické produkty středověku. Zabývají se rytířovou službou dámě, přičemž v různých variacích přezkoumávají realizovatelnost tohoto literárně fixovaného ideálu.

Jak lze očekávat, zabývá se Jan K. Hon zpočátku své úvodní studie pojmoslovím, neboť v němčině se stejné texty shromažďují hned pod několika termíny. Vedle středověké novelistiky, veršovaných novel či kratší epiky se prosadilo označení „Mären“, vypůjčené ze středohornoněmčiny, které bylo původně vyhrazeno pro jakékoliv „vyprávění“ či „novinu“, proto se s ním lze mimo jiné setkat nejen v úvodních verších Písně o Nibelunzích, ale i v textech zařazených do tohoto souboru. Hon si je vědom, že po obsahové stránce nelze heterogenní materiál převést na společného jmenovatele, proto vybízí, aby se shody hledaly v abstraktnější rovině. Všímá si, že německá novelistika často problematizuje společenský řád, který ovšem neodráží skutečná pravidla, ale normy stanovené literární tradicí. Veršovaným novelám je vlastní subversivní potenciál, nadto je spojuje obvyklé ironické ladění a specifický postoj či odstup, který zaujímají jak vůči vyprávěnému, tak k literární tradici, z níž vycházejí. Proto chce Hon k veršovaným novelám přistupovat jako k textům, které „ve vrcholném a pozdním středověku skýtaly příležitost ohledávat možnosti literatury, experimentovat s narativním významem, s různými rejstříky jazyka či s intertextualitou“ (s. 13). Věnuje-li se jednotlivým textům, předkládá inspirativní interpretační sondy. Text ohmatává z různých úhlů, mimo jiné se vždy věnuje rukopisnému dochování textů, dle typu novel rovněž právě zmíněné intertextualitě, anebo performativitě. Jednotlivá pojednání zastřešuje zvýšený zájem o literární jazyk a literární kódování.

Nejrozsáhlejším z předkládaných textů je Mauricius z Kraúnu, jenž vznikl během první poloviny 13. století a patří se svými 1786 verši k nejdelším příkladům německé novelistiky. Hlavní hrdina, po němž je text pojmenován, si od své dámy vymíní, že mu věrnou rytířskou službu splatí odměnou, pokud pro ni uspořádá před branami jejího rezidenčního města turnaj. Mauricius nemyslí na jinou odplatu než nemanželský sex a je natolik hnán touhou, že neváhá vynaložit svůj veškerý majetek a sílu, aby prokázal svou dokonalost. Unaven velkolepým kláním stěžejní moment doslova prospí. Poté, co vyžene hradního pána, který považuje příchozího, bojem zkrvaveného špinavce za ďábla, si odměnu vynutí přímo na jeho manželském loži. Svižně se střídající verše a lehkost, s jakou se zdají být převedeny do češtiny, dává již u prvního textu tušit, že se Vondrovy překlady budou číst znamenitě. Překladatelův um vyniká zejména v dialozích urozené paní s rytířem či její dvorní dámou, které jsou prodchnuty nebývale břitkým humorem. Přímočarého a do krajností vyvedeného pojetí dvorské lásky, které ústí v řadu komických přešlapů hlavního hrdiny, si všímá taktéž Jan K. Hon. Na textu demonstruje, jak se veršovaná novelistika příčí jednotnému, ucelenému výkladu. Mauricius z Kraúnu dle něj spojuje komično s didaxí, přesto nechce text pojímat jako parodii. Spíše se zdá, že překračování pravidel dvorské lásky či alespoň balancování na samotné hranici slouží k jejich potvrzení a stabilizaci.

Název druhého z vybraných textů se vyvozuje z prologu, kde k publiku promlouvá text samotný a již v prvním verši se nazývá Pásem, což je současně nejdůležitější proprieta příběhu. Epilog pak jmenuje autora, jímž je Dietrich von der Glesse. Básník poučený literární tradicí a znalý velkých vzorů německé dvorské epiky dílo složil asi v sedmdesátých či osmdesátých letech 13. století pro svého pána Viléma, pozdějšího fojta ve Vidnavě. Dietrich vytvořil velmi ambivalentní text s nanejvýš rozporuplnými hrdiny i zakončením. Jeho veršovaná novela se zabývá středověkým pojetím cti a zároveň rolemi muže a ženy, které se ale v manželství a v pojetí dvorské lásky výrazně liší. Bezejmenná dáma se oddá milostnému aktu s cizím rytířem, aby pro svého manžela získala dary s nadpřirozenou mocí. Choť se o nevěře dozví a prchne. Po dvou letech odloučení se za ním žena vydá. Během cesty se přestrojí za rytíře, čímž si přisvojí novou identitu, a nechá si říkat Jindřich. Svého manžela získá nazpět až tak, že jej ve své mužské roli přiměje se sebou dělat „všechno to, co páni / dělají se svojí paní, / když jsou spolu v nočním čase“ (s. 101–102, vv. 759–761).

Jak je z předchozího zřejmé, nechává text nejen rozehrávat otázky genderu, ale zároveň rozvíjí literární hru s jazykem a s tím, co vědí jednotliví protagonisté, a čeho si je naopak vědomo publikum. Než si sama hrdinka propůjčí mužské jméno, nazývá ji vypravěč dámou, teprve poté jí naplno přiznává její mužskou roli. Na jejích vlastních promluvách se však změna nijak neprojevuje, neboť dáma o sobě v originále hovoří rodově neutrálně, což němčina umožňuje i v minulém čase. Přichází-li dáma přestrojená za rytíře ke slovu, neklame a nelže, jen okolní svět si nepřipouští nic jiného, než že jedná s mužem. Zcela zásadní je tato dvojakost u závěrečné scény, kdy je manžel, rytíř Konrád, vyzván přítelem Jindřichem ke stejnopohlavnímu styku. Ve středověkých textech jinak ojedinělý „coming out“ se totiž odehrává pouze z perspektivy nic netušícího manžela, zatímco žena na tomto místě nepronáší nic, co by se protivilo křesťanské morálce. Naopak její muž se nechá vybídnout k činu, jenž z něj z pohledu středověké společnosti dělá kacíře. Jak zdůrazňuje Jan K. Hon, v němčině je celý dialog komponován nejen jako soukromý rozhovor mezi dvěma spřátelenými šlechtici, ale zároveň jako dialog mezi manželi-milenci (s. 30–31). Proto je škoda, že se tyto jazykové finesy do překladu nepromítly, přestože si jich byl překladatel vědom. Chápu, že narážel na jazyková omezení češtiny. Avšak alespoň rodově neutrální přímé řeči by si dle mého názoru zasloužily, aby byly v českém znění zohledněny.

Významově mnohovrstevnaté promluvy mířené k několika adresátům zároveň či tvrzení, kterými postavy nelžou, přesto chytrým úskokem zabraňují prozrazení svého ilegitimního milostného vztahu, proslavily Tristana od Gottfrieda von Straßburg. Dietrichův Pás v návaznosti na tohoto velikána vrcholně středověké epiky převyšuje třetí z textů ve výboru, novela zvaná Pověst o srdci od Konrada von Würzburg. Z Gottfriedova Tristana přebírá veršovaná novela spojení srdcí mezi milenci, které však proměňuje ve spojení fyzické. Rytíř, který se vzdal blízkosti své dámy a vypravil se do Svaté země, kde žalem zemřel, jí posílá na důkaz lásky své rozpolcené srdce. Skříňku nápadně se podobající relikviáři poslu odebere podezřívavý manžel. Srdce v ní uložené nechá připravit kuchaři a předloží ho své ženě k večeři. Ta jej sní se slovy, že nikdy nepozřela lahodnější pokrm. Je to ale její sousto poslední. Proti jiným zpracováním dané látky, z nichž nejznámější pochází z Boccacciova Dekameronu, se v Pověsti o srdci manželova pomsta jeví jako příliš tvrdý trest. Mezi dámou a rytířem vládne sice milostný poměr, který je veden paralelně ke vztahu manželskému, jde však o lásku čistou, kdy nedochází k fyzickému podvádění manžela. Význam novely nelze podceňovat, poněvadž v krátkém textu se českému publiku představuje jeden z nejvýraznějších a nejplodnějších německých básníků 13. století, který ve vybroušeném textu rozehrává celou škálu metafor a náboženských konotací.

V Turnaji jeptišek i Růžovém keři dochází k oddělení pohlavních orgánů od jejich původních nositelů. Ani osamostatněnému penisu a vagině, ani rytíři a dámě, kteří musí žít bez nich, se po separaci nevede dobře. Jak překladatel Jakub Vondra potvrdil již v předchozích textech, svědčí mu dialogické pasáže, na nichž jsou poslední dvě „priapické“ novely založeny. Pohlavní orgán v Turnaji jeptišek nazývá překlad v souladu s německým originálem „ocasem“, načež vhodně variuje škálu ekvivalentů známých z hospodských rozhovorů mužských společností. V případě Růžového keře je třeba ocenit Vondrovu odvahu, když osamostatněné ženské ohanbí nazývá „píčou“. Jak se píše v úvodu i překladatelově poznámce, umožňuje německé slovo „fud/fut“ volbu tohoto ekvivalentu, ovšem Jan K. Hon je ve svém úvodu ve volbě stylisticky vhodného výrazu opatrnější. Setrvává u neutrálnějšího výrazu „vagina“, čímž se drží závěrů dosavadního, byť na daném poli nejistého, bádání. Sám Růžový keř podle mého nevykazuje známky toho, že by označení ženského pohlavního orgánu mělo mít negativní konotace. Ačkoliv bych se v daném případě klonil spíše k volbě neutrálnějšího výrazu z lékařského prostředí, je nadávka adresovaná dámě přeložena naprosto správně: „Bezpíča jde! Vidíte ji?“ (s. 128, v. 197).

O novelách posledně jmenovaného typu se soudilo, že musí být produktem 14. a 15. století. Nedávný nález jednoho z rukopisných fragmentů, který se datuje do doby kolem roku 1300, ale dokládá, že se jedná o fenomén mnohem starší. Přes veškerou svou vulgaritu nemají totiž ani poslední dvě novely daleko k předchozím třem textům, neboť i ony tematizují rozkol mezi ideálem dvorské lásky a tělesnou podstatou mileneckého vztahu. Velkým kladem Honovy předmluvy je, že ač si je vědom limitů těchto textů, osvětluje literární specifika a kvality obou novel.

Na úvodní studii a centrální edici navazuje uměnovědné, či spíše kulturněhistorické, pojednání Jana Dienstbiera. To, co by se na první pohled mohlo zdát jako přílepek, ve skutečnosti nanejvýš vhodně rozvíjí mezioborový dialog s oběma předchozími úseky. Dienstbierovi se nejen podařilo udržet kontakt s předkládanými novelami, ale dokonce navazovat na Honův úvod a doplňovat jej. Historik umění v textu s bohatým obrazovým doprovodem rozebírá materiální atributy rytířské kultury a jejich význam. Posléze se věnuje motivu vytržených srdcí a oživlých genitálií tak, jak je pojednávají vizuální prameny 13.–16. století. Ve stati plné literárních a vizuálních paralel nelze nepochválit, že se autor nenechal svést ve středověku (všudy)přítomnou obscénností, ale že v množství analyzovaného materiálu převážila ona cudná část rytířské kultury.

Výsledný překlad vždy vychází z rozhodnutí jeho tvůrce, který obvykle stojí před nelehkou úlohou výběru. Vondrův převod do češtiny je velice podařený, proto by výše zmíněné výtky měly být vnímány především jako alternativní návrhy, nikoliv jako předhazování chyb. Všechna problematická místa navíc řeší úvodní studie Jana K. Hona. Pro beletristicky zaměřené čtenářstvo, které sáhne ke knize pro zábavu, nebude hrát toto slovíčkaření žádnou roli. Nuancí by si mělo být vědomo poučenější publikum, které se bude v ideálním případě rekrutovat z posluchačů a posluchaček filologických oborů. Zároveň si lze přát, aby některé z textů pronikly také do středoškolského učiva. Vondrův svižný a rychle ubíhající překlad této alternativě nechává dveře otevřené. Je otázkou, nakolik autoři zvažovali zpracování komentáře k českým překladům, jak to bývá zvykem u německých, ostatně dvojjazyčných, vydání, k čemuž příležitostně sklouzávají poznámky překladatele. Honův úvod by při zachování kvality mohl být delší, vždyť ještě obšírnější vhled do problematiky by byl určitě na místě. Vizuální komentář Jana Dienstbiera předchozí oddíly vhodně uzavírá a začleňuje veršované novely do širších souvislostí dvorské kultury.