Ediční řada Struny šamisenu, kterou vydává nakladatelství K-A-V-K-A a která se zaměřuje na různé podoby ozvěn oněch „strun šamisenu“ – tedy méně vzletně řečeno na literární reflexe Japonska – v české literatuře, se po prvním svazku, knížce hrůzostrašných povídek Joea Hlouchy Pavilon hrůzy (2002), obrací k poezii.

Jak naznačuje podtitul české verše o Japanu, antologie se striktně zaměřuje na veršovanou tvorbu a neobsahuje prozaické texty ani básně v próze; tento přístup je samozřejmě zcela legitimní, vnucuje se však otázka, zda by nebylo zajímavé zařadit aspoň vybrané ukázky prózy (například ze Zeyerova „žaponského románu“ Gompači a Komurasaki, který se ostatně nabízí i jako jeden z dalších svazků edice) a ukázat tak recepci japonské inspirace napříč literárními druhy. Chronologicky antologie končí rokem 1945, přičemž editoři v předmluvě naznačují záměr navázat dalším svazkem zaměřeným na poezii vzniklou po druhé světové válce.

Antologie je členěna do sedmi oddílů, z nichž každý je vymezen podle jiného klíče: historického, formálního, tematického a autorského. Jakkoli toto členění může na první pohled působit roztříštěně, ve skutečnosti velmi promyšleně zprostředkovává rozmanitost japonských inspirací v české literatuře.

Japonsko na obrazech a soškách i v haiku

První oddíl antologie zahrnuje první básnické reflexe světu se otevírajícího Japonska u autorů 19. a počátku 20. století: Jaroslava Vrchlického, Arnošta Czecha z Czechenherzu, Hermy Pilbauerové, Alfonse Bresky, patrně pseudonymního Arthura A. Ziky, Hermora Lilii a Emanuela Lešehrada. Často zde jde o inspiraci japonským (a pseudojaponským) výtvarným uměním: básníci nepopisují ani tak Japonsko jako takové, jako spíše Japonsko zpodobněné na obrazech a soškách. Ani zde však nechybí hlubší přesah, jak ukazuje teosofická meditace Nippon Hermora Lilii.

Druhý oddíl se zaměřuje na recepci básnické formy haiku u českých autorů. Zejména v tomto oddílu je škoda, že se vydavatelé zaměřili výhradně na původní texty, zatímco první české překlady haiku, zprostředkované přes jiné evropské jazyky (Lešehrad, Kalista, Breska), jsou pouze stručně charakterizovány v úvodu. Ukázky z překladů by mohly pomoci lépe objasnit vztah mezi překladovou a původní tvorbou.

Třetí oddíl je vymezen nejméně určitě, ale zároveň v jistém smyslu nejvýrazněji – náladou. Je jí „typicky japonská“ melancholie a estetika mono no aware, roztesknění z pomíjivosti věcí. Setkáváme se zde například s tvorbou Richarda Weinera nebo Konstantina Biebla; i zde je hlavním zdrojem návaznosti na japonskou tvorbu výtvarné umění (například Bieblův Japonský dřevoryt).

Ve čtvrtém oddílu nacházíme verše, v nichž figurují tři nejotřelejší symboly japonské kultury: gejši, samurajové a sakury, které autoři a autorky zasazují do nejrůznějších kontextů. Mnohdy jde o poněkud dětinské opojení z exotických slov bez hlubšího porozumění jejich obsahu (které však na druhou stranu Janu Opolskému umožňuje dekadentně rýmovat „gejši“ – „mdlejší“), jindy jsou však právě deformace charakteristických symbolů výstižnou ilustrací procesu recepce japonské kultury na Západě.

Moderní a zábavné Japonsko

Svým způsobem nejzajímavější pátý oddíl je zaměřen nikoli na Japonsko dřevorytů a exotických snů, ale na dramaticky se proměňující realitu Japonska moderního – s nímž je právě Japonsko symbolů konfrontováno. Zahrnuje reflexe aktuálních událostí (rusko-japonská válka, zemětřesení v Kantó), ale i básně inspirované přímou zkušeností pobytu v Japonsku (Oldřich Zemek a Josef Kopta, kteří Japonsko navštívili v rámci evakuace československých legií). 

Šestý oddíl je titulován Japonsko jako zábava a je věnován vstupu japonských motivů do nízké kultury, jejich komodifikaci a komercionalizaci. Rozporuplnost tohoto fenoménu výstižně ilustrují hned úvodní básně, které reagují na první podobný podnikatelský projekt v českém prostředí, jímž byla „japonská čajovna“ cestovatele, sběratele i plodného spisovatele Joe Hlouchy: zatímco F. L. Musil přistupuje na hru a zcela vážně opěvuje japonskou servírku coby „sladkou gejšu ze Zipanga země“, Josef Lukavský se „Japonkám z Vršovic“ jízlivě vysmívá. František Serafinský Procházka pak v básni Japonská láska šmahem odmítá celou romantizaci Japonska jako takovou. Zbytek tohoto oddílu tvoří převážně písňové texty zpracovávající japonskou tematiku, až na výjimky (Japonské písničky Miloslava Beránka a Jiřího Červeného) nepřekračující úroveň nejpovrchnějších klišé – i v tom však představují důležitý dokument vývoje recepce Japonska v české kultuře.

Poslední oddíl je pak celý věnován Japonskem inspirované tvorbě autora, který se v tomto období japonské tematice věnoval nejvíce a nejpoučeněji: Stanislava Kostky Neumanna.

Fascinující ediční počin

Již z tohoto přehledu je zřejmé, jak bohatý a různorodý materiál publikace přináší – rozmanitost a šíře záběru je nesporně to, co zanechá největší dojem. Rozpětí autorů sahá od čítankových klasiků (a v poloze nízké kultury evergreenů, jako je Japonečka) po autory pozapomenuté, někdy i neidentifikované a neidentifikovatelné. Samozřejmým důsledkem toho je, že ačkoli publikace obsahuje nemálo textů, které lze i po desítkách let číst s potěšením a pro potěšení, mnohé jiné jsou cenné spíše jako dokumenty (jedné strany) kulturního dialogu mezi dvěma vzdálenými zeměmi a kulturami. Doprovodné texty, charakterizované v anotaci výstižně jako kontextové výklady, jsou v souladu s celkovou atmosférou knihy obecně velmi střídmé a spíše samotným básním připravují půdu, než aby vysvětlovaly jednotlivosti a odpovídaly na otázky, které text vzbudí. 

Celkově antologie představuje fascinující ediční počin, který shromažďuje a citlivě zasazuje do kontextu mnoho různých a z různých důvodů pozoruhodných textů.

Jak je zřejmé již z prvního svazku, Struny šamisenu kladou velký důraz na výtvarný doprovod. Pro grafiky Evy Sakumy toto označení snad ani není na místě; jsou to literárním textem inspirovaná, ale ve své podstatě zcela samostatná umělecká díla reflektující japonskou tematiku a výtvarné techniky. Starší texty tak doplňují o současnou výtvarnou složku. Nejenže antologii dodávají další rozměr, pozornost by si zasloužila i sama o sobě.