Snář mého cvrčka je další z děl současných čínských autorů, již rozšiřují naše povědomí o rozmanitosti moderní čínské literatury. Kniha se ale zároveň velmi odlišuje od románů, které v posledních letech vyšly, ať už to jsou díla Mo Jena, nebo Jen Lien-kchea, Ťia Pching-wa, či jiných. Oproti epickým freskám a rodinným ságám na jedné straně a sociálně kritickým dílům na straně druhé (např. Holky ze severu Šeng Kche-i nebo Zvrácený osud Tung Siho) je Snář souborem krátkých textů vycházejících z čisté imaginace. 

Jak napovídá už samotný název knihy, jde skutečně a primárně o zachycení poetických snových obrazů. Básník, prozaik a fotograf Čang Sien-ming (nar. 1962) je dokonce označován za tvůrce literárního žánru „snových vyprávění“. Politika, traumatizující minulost, společenská kritika, rodinné osudy, to vše, s čím jsme se obvykle v čínské literatuře setkávali, zde mizí nebo je odsunuto hluboko do pozadí a působí jen ve velmi lehkých náznacích. Dominantní je zde neuvěřitelně bohatá snová imaginace, vytvářející neskutečné obrazy či mikrosituace – a dojem, který to ve čtenáři zanechává. Autor o sobě říká, že se považuje za jakési vtělení Franze Kafky: „Také on byl snílkem, velká část jeho díla je sama o sobě snem a lze ji číst jako sen ve dne.“ Toto srovnání je jistě ambiciózní a je na čtenářích, aby posoudili jeho oprávněnost. 

Pro západního čtenáře je zajímavé, jak vehementně se čínský autor vztahuje k evropskému autorovi, na druhou stranu je asi těžké plně docenit gesto, kterým se čínský autor v jistém smyslu vymezuje vůči domácí tradici a nechává se inspirovat jinými literárními a kulturními vlivy (existencialismem, surrealismem, jungiánskou psychologií apod.). Pokud říká: „Rány, bída, hlad a katastrofy, kterými jsem si prošel v dětství a dospívání, mi daly předčasně pocítit absurditu světa, složitost a temnotu lidské povahy. Uvnitř jsem byl jak štvané zvíře, proto jsem se utíkal k černému humoru, abych se s tím vypořádal, abych tu nesmyslnost v něčem rozpustil. Snové vyprávění používám k otevření podvědomého světa, zmírnění vnitřní hrůzy, k pokusu o duchovní očistu; s pomocí literatury nabírám z nevědomí materiál, z něhož se snažím budovat fantaskní prostor, kam se může utéct duše zkroušená a strádající“, popisuje tím výmluvně svou tvůrčí metodu i motivaci. Otázkou ale zůstává literární a čtenářská nosnost takového přístupu.

Sen jako materiál k literárnímu dotváření

Sen jako rámec literárního díla je starý jako literatura sama a nemá smysl zde načrtávat proměny tohoto způsobu psaní. Nejinak je tomu i v čínské literatuře. Sám autor odkazuje na některá základní díla, v nichž hraje sen důležitou úlohu, ať jsou to známé texty taoistického Mistra Čuanga, nebo soubor tajemných pohádkových příběhů Pchu Sung-linga, česky známý jako Zkazky o šesteru cest osudu. Pro alespoň rámcové přiblížení dálněvýchodního přemýšlení o snech, poučeného západní (jungiánskou) psychologií, není mimochodem nezajímavé nahlédnout i do knihy japonského psychologa Hajao Kawaia Sny, mýty a pohádky Japonska. Čang Sien-ming ale se sny nepracuje jako psycholog, jeho ambicí není je vykládat, racionalizovat nebo se skrze ně dotýkat nějakých „objektivních“ témat. Jak opět sám přiznává, jeho metodou ani není prosté zaznamenávání snů, ale „snové vyprávění“ – ze snů činí náměty, z nevědomí zdroj invence, které dál literárně dotváří. Na práci se snovými obsahy založil svůj styl, kterému říká „magická poezie“. Tento přístup, sympatický v otevřenosti, s jakou jej autor prezentuje, nicméně vzbuzuje výše nastíněné pochybnosti o své literární dostatečnosti. 

Spisovatelé, na které Čang Sien-ming odkazuje, totiž formu snu nebo snového líčení využívali spíše jako (uměleckého) prostředku k jinému účelu. Freud skrze sny až jakousi archeologickou metodou rekonstruuje v minulosti vytěsněné zážitky, Jungova vážnost a pozornost v přístupu ke snu vychází z přesvědčení, že snové obrazy a symboly jsou specifickým jazykem, jímž s námi komunikuje nevědomí a sděluje obsahy důležité pro život daného člověka; sny v moderní evropské literatuře relativizují osvícenský optimismus, obracejí pozornost k tématům iracionality, absurdity, k temným zákoutím lidského nitra. I ono nejen surrealisty vzývané osvobození imaginace souvisí s emancipací individua od svazujících norem moderního světa, s hledáním jiných zdrojů legitimity, morálky, řádu.

Otevřený svět bujné imaginace

Čang jako by ale setrvával pouze u samotné konstrukce specifického snového světa, bez dalších ambicí, vše další nechával otevřené pro čtenáře a jeho vlastní dotvoření. Každý z textů knihy, obvykle o rozsahu jedné a půl strany, je mikrosondou do nějakého takového prostředí, vždy zcela osobitého, kde vládnou jedinečné zákony. Každý z textů tak vytváří samostatný fikční svět, který se může stát útočištěm oné „duše zkroušené a strádající“. Právě neuvěřitelná bujnost imaginace a s ní spojené množství snů – nebo snad dokonce básní v próze – nicméně mohou vést až k určité devalvaci této představivosti. Jakkoli pozoruhodné obrazy se v textech snů malují a k jakkoli nečekané proměny a zvraty se zde odehrávají, při desátém, dvacátém nebo padesátém takovém textu je vnímavost k nim už trochu otupělá a vtírá se pocit, jestli to celé vlastně není jen trochu prázdná manýra. Přitom nutno říct, že překlad Denise Molčanova opět znovu potvrzuje jeho mimořádné jazykové mistrovství a schopnost neustále překvapovat bohatostí slovní zásoby, nečekanými výrazy a obraty, které jsou pro takový typ imaginativní literatury zcela zásadní a vysoce povyšují český překlad. 

Snář mého cvrčka tak asi není kniha, kterou je vhodné číst jako román od začátku do konce. Je to spíše velká zásobárna textů, jež má smysl vnímat po malých kouscích, nechat se podle nálady vtáhnout do jednoho dvou takových snových světů, hledat si v nich ty blízké, dávat se překvapovat, okouzlovat, třeba i znepokojovat, ale šetřit s nimi jako se šafránem. Jinak hrozí nebezpečí zahlcení a přejedení, což by byla přeci jen škoda. Že je ale v tomto nároku kniha specifická a nemusí být pro každého, je dobré mít na paměti.