V čtenářsky úspěšném coming-of-age románu Velké léto (2021, č. 2023) vykresluje německý spisovatel Ewald Arenz (nar. 1965) letní prázdniny šestnáctiletého gymnazisty Friedricha a dovedně popisuje kouzlo i strasti mnohých poprvé, jež s sebou obtížná fáze dospívání přináší. Do děje vstupujeme na konci školního roku a dozvídáme se, že Friedrich propadá ze dvou předmětů a celé léto musí strávit přípravou na reparát. Nejenže se nemůže účastnit tradiční rodinné dovolené, ale navíc musí bydlet u babičky a nekompromisního nevlastního dědy, který bude na jeho samostudium latiny a matematiky dozírat. Společné bydlení se zatvrzelým dědou, postrachem skoro celé rodiny, mu dělá vrásky mnohem větší než strach o vlastní budoucnost v případě vyhazovu ze školy. Volná odpoledne tráví Friedrich s pohodářským kamarádem Johannem sršícím zdánlivým sebevědomím, milovanou sestrou Almou, která je až neobyčejně zajímavá a téměř dokonalá, a Beatou, dívkou v zelených plavkách, do níž se bezhlavě zamiluje. Protagonisté jsou tak trochu donkichotští recesisté i rebelové: demonstrují proti jaderným raketám, směle popíjejí alkohol na městských hradbách, pokuřují a rádi provádějí riskantní, především zakázané kousky, avšak bez úmyslu někomu ublížit. Ačkoliv všichni působí možná až přehnaně sympaticky a „správňácky“ (Friedrich svého brášku Kolju po vyzvednutí ze školky s chutí kousne do „heboučkých červených tvářiček“), vystihuje autor letní náladu v období puberty velmi zdařile. Arenz píše jednoduchým, leč barvitým jazykem a strhává svým vypravováním k rychlé četbě. Příběh nese prvky z Arenzova života – narodil ve stejném roce jako Friedrich, rovněž ve škole propadal a reálie popisovaného města připomínají autorův rodný Norimberk (především díky opakovaně zmiňovanému pískovci i vůni perníku).

Stěžejní roli hraje v příběhu ich-vypravěče Friedricha prožitek první lásky, která jde ruku v ruce s neustálými pochybnostmi, obavami ze ztrapnění se či nejistoty z prvních schůzek a sexu. Ostatní tak v očích hlavního hrdiny působí mnohem suverénněji a zábavněji, jedná se však pouze o osobní pocit, neboť Friedrich do partičky svých vtipných a vždy pohotových cool kamarádů plně zapadá: chodí na koupaliště za deště i po zavíračce, učí se skákat do bazénu ze sedmi metrů, ve škole i před policií dává na odiv svou bystrost a nosí provokativní dlouhé vlasy a černé oblečení – to vše v roce 1981, kdy se děj románu odehrává. Ačkoliv lze Velké léto zařadit mezi tzv. feel-good romány, nevyhýbá se v něm autor ani „velkým“ tématům, která jsou ostatně pro zápletku a vývoj postavy nepostradatelná. Hrdinové se tak musejí popasovat i se smrtí nebo duševní chorobou. Friedrich navíc skrze střípky minulosti z babiččiných deníků zjišťuje podrobnosti o jejím vztahu k dědovi a rodinné historii, například o babiččině poválečném odsunu z Gdaňsku. Důsledky války zmiňuje Arenz letmo na několika dalších místech a upozorňuje tak na její přetrvávající všudypřítomnost i po čtyřiceti letech. Rovněž tvrdost neúprosného dědy, kterou se čtenář spolu s Friedrichem snaží pochopit, je spolu s jeho povoláním racionálního bakteriologa vysvětlena jako produkt války.

Friedrichův pohled na svět se během léta postupně formuje vlivem nových zážitků a to, že si nakonec k přísnému dědovi přece jen najde cestu, snad není spoilerem, naopak by překvapilo, kdyby tomu tak v narativu nebylo. Postava dědy zaujme především proto, že se zásadně odlišuje od ostatních, působí skoro ne/nadlidsky. Koupe se jen ve studené vodě, všude chodí na minutu přesně, neprojevuje city a v domě si vybudoval vlastní byt, aby jej nerušily manželčiny děti. Jedna ze slabin románu však pramení z nedostatečné hloubky při popisu rodinných vztahů a pocitů, rušivý je i sklon k banálním filozofickým úvahám a prvoplánovost, s jakou autor navádí čtenáře. V úvodní scéně naslouchá Friedrich otevřeným oknem školní třídy odbíjení hřbitovního umíráčku a v rámcovém vypravování, které navazuje hned na první kapitolu, hledá již dospělý Friedrich něčí hrob na témže hřbitově. Autor tak udržuje čtenáře v napětí, která postava se stane v závěru oním nebožtíkem, a vrhá tak na zdánlivě nevinné léto stín. Bohužel je však nutno podotknout, že finále poněkud zklame a celý nápad s hrobem působí nedotaženě. Rámec, v němž hrdina stručně bilancuje osudové léto, kdy dospěl, i svůj současný život, působí uměle a snad by v románu ani nemusel být. Zároveň se vkrádá otázka, jak „velké“ Friedrichovo léto vlastně bylo, když na něj musí „neustále myslet“ a „vracet se k němu“, neboť se nezdá pravděpodobné, že by tyto zážitky měly ovlivnit celý jeho život.

S autorovým předchozím úspěšným románem Staré odrůdy (2019, č. 2021) spojuje Velké léto nejen volba dospívajícího protagonisty a problémy ve škole či tematika psychické poruchy, ale také čtenářsky přívětivý styl vypravování, rychlý spád a barvitý, až poetický popis krajiny a počasí útočící na všechny smysly („hořkost kaštanových listů“, „vůně se smísily v parfém letní noci“, „rorýsi svým srí srí krájeli světlo dnešního letního dne na bledě žluté, opojně kyselé plátky citronu“). Tyto skvěle přeložené pasáže plné vůní, zvuků a chutí vyloženě hladí na duši a perfektně navozují atmosféru, podobně jako ve Starých odrůdách ale není stoprocentně věrohodné, že takto vnímá své okolí dospívající kluk, ať už jakkoliv sečtělý. Za vyzdvihnutí stojí Arenzovo až staromilské líčení klasických přísných profesorů na gymnáziu (autor pracuje mimo jiné jako gymnaziální učitel v Norimberku), u kterého si čtenář zajisté vzpomene na svá školní léta – a s chutí se zasměje nebo otřepe hrůzou. Hrdinové k vyučujícím přese všechno chovají úctu a obejdou se bez zbytečných vulgarit, což se v dnešní době čte tak nějak hezky. Autor bravurně a s jemností vystihuje atmosféru léta i romantických scén, žargon dospívajících i komplikovanost přátelství. Svým vytříbeným jazykem a svěžími dialogy zaručuje příjemný zážitek z četby, přičemž si na své přijdou jak dospívající, tak vyzrálí čtenáři.