Románem Staré odrůdy se českým čtenářům představuje německý dramatik, gymnaziální učitel, literární organizátor a spisovatel Ewald Arenz (nar. 1965). V německojazyčném prostoru se přitom nejedná o žádného nováčka, publikuje už bezmála třicet let a čtvrt století za svou literární tvorbu také sbírá různá ocenění. Jeho autorský záběr je přitom dost široký: od magického realismu (Der Teezauberer, 2002; Der Duft von Schokolade, 2007) přes historické romány (Das Diamantenmädchen, 2011; Ein Lied über der Stadt, 2013) až k románům ze současnosti, ve kterých však převažuje odlehčený, místy až groteskní tón (Don Fernando erbt Amerika, 1996; Ehrlich & Söhne, 2009;). Arenzův román z roku 2019 nazvaný Staré odrůdy (Alte Sorten, č. 2021) se od jeho předchozí tvorby v mnohém odlišuje. Autor opouští pole zábavné literatury a na pozadí prostého děje dává nahlédnout do nitra hlavních hrdinek. Také po jazykové stránce se snaží o vybroušené, až poetické vyjadřování. Staré odrůdy se v Německu setkaly s nadšeným přijetím kritiků i čtenářů – prodalo se jich už víc než čtvrt milionu výtisků. Jejich vydáním v českém překladu Terezy Jůzové tak nakladatelství Host sází na jistotu a ověřenou – řekněme – kvalitu.

Ohlašuje se podzim, dozrává ovoce, blíží se sklizeň brambor, horko však stále ještě dokáže rozvibrovat vzduch nad obzorem – a kdesi uprostřed polí a vinic se potkávají dvě ženy. Jedna postarší, životem otlučená, druhá mladá, vlastně ještě dívka. Náhoda je svedla dohromady, jak lze ovšem důvodně předpokládat, jen u letmého setkání nezůstane. Starší žena Liss instinktivně vytuší dívčinu nouzi a nabídne jí na svém statku přístřeší. Na rozdíl od ostatních dospělých se jí na nic neptá a nic po ní nechce, ačkoliv velmi brzy zjistí, že je dívka na útěku z kliniky. Jen občas a bez jakéhokoliv naléhání Liss dívce nabídne, aby jí pomohla s prací na statku. S oběma protagonistkami se tak čtenář ocitne na poli při vybírání brambor, v lese při značení stromů, u úlů při ošetřování včel a konečně i na zpustlé zahradě, plné starých odrůd hrušní. Tu a tam přitom probleskne vzpomínka: na minulost ještě čerstvou i na tu dávno ztracenou. O Liss a Sally, jak si dívka nechá říkat, se tak my čtenáři dozvídáme víc, než si obě ženy během několika společných týdnů vzájemně řeknou. A stále se přesvědčujeme o tom, jak moc jsou obě dvě poznamenané a citově vyprahlé.

Nejen čtenář tuší, že křehké soužití obou žen musí jednou skončit, že jeho trvání závisí na tom, jak rychle dokáže vnější svět uprchlici Sally vypátrat a proti její vůli ji opět začlenit do společenského systému. Vědí to Liss i Sally, přesto se vzájemně sbližují. Aby však nedošlo k nedorozumění, autor až přehnaně doslovně upozorňuje čtenáře, že mezi Liss a Sally se nerozvíjí vztah milostný, nýbrž jen a pouze přátelský. Tato explicitnost by se autorovi ještě dala odpustit, vždyť dnes je „pouhé“ přátelství mezi osobami stejného pohlaví mnohdy až ta druhá varianta, která čtenáře napadne. Usilovná snaha o doslovnost však působí rušivě (například i u motivu návratu v čase, kdy Liss vidí v Sally samu sebe před desítkami let).

Arenzovy Staré odrůdy představují typický vývojový román (Bildungsroman). Obě hrdinky se od okamžiku setkání ocitají na cestě, během které se musejí vypořádat s traumaty ze své minulosti. Duševně i morálně tak dozrávají – podobně jako hrušky v Lissině zahradě. Motiv úniku, typický právě pro vývojový román, je tu rozehrán hned nadvakrát: zatímco Liss utekla už před lety, Sally se k tomu odhodlala jen několik hodin před setkáním s ní.

Důležitou roli při sebepoznání i poznávání nové přítelkyně sehrává u obou žen krajina, jejíž popis Arenz podává velmi zdařile – dovede v několika větách, aniž by musel být rozvláčný, navodit zvuky, vůně i atmosféru babího léta. Také rytmus vyprávění se přizpůsobuje tomu, co postavy právě prožívají: nejprve se pomalu, až ostýchavě seznamujeme s Lissiným statkem a jeho okolím; v okamžiku, kdy je Sally konečně vypátrána, dostanou události a vzpomínky rychlý spád.

Zároveň se však v tomto okamžiku plně projeví největší slabina Arenzova textu: nízká uvěřitelnost. Už dřív místy působilo nepravděpodobně až uměle, co a jak sotva osmnáctiletá Sally říká („… to všechno je jako úžasný trest za to, že se někdo snažil vtisknout rostoucím věcem nějaký tvar“) i jak postavy smýšlejí. Ve čtenáři zůstává nepříjemný pocit, že autor vyvinul úpornou snahu, aby jeho text působil oduševněle a hluboce, avšak tento dojem mu současně brání, aby autorovi a jeho postavám skutečně uvěřil. I kdybychom přesto chtěli být shovívaví, při líčení vrcholné scény (kdy se Sally náhodou objeví ve správný den zpátky na statku, náhodou přečte ten správný dopis a náhodou se jí podaří najít Liss ještě včas) je evidentní, že autor svoji šanci s konečnou platností promarnil. Zůstává jen pachuť příliš sladkých a jaksi přezrálých hrušek.