Vaše tříletá dcera je mentálně postižená a její opoždění vzhledem k ostatním dětem se bude už jen prohlubovat. Tento definitivní verdikt si německá filozofka Barbara Schmitzová vyslechla roku 2002 a reagovala podobně jako ostatní rodiče, kterým se narodí dítě s postižením: šokem, pocity zranění, smutku a zmatenosti. Stejně jako ostatní v podobné situaci se obávala budoucnosti, pociťovala vztek nad zmařenými plány, čelila negativním společenským reakcím. Jak ale žije její dcera Carlotta dnes? Je to mladá radostná žena, která brzo ráno vyráží pracovat do pekárny, kde peče chléb a koláče společně se šesti zaměstnanci se zdravotním postižením. „Má-li dost času, umí odvážit suroviny pro různé chleby, hněte těsto na koláče, krmí a míchá kvásek, zdobí linecké koláče, nosí pytle s moukou, vaří oběd a po práci hraje s kolegyněmi karetní hru uno. Dobrá spolupráce, srdečný týmový duch a veselí, které na pracovišti panuje, činí každý den výjimečným. Když vidím svou dceru, jak ráno šťastně vyráží do práce a večer se spokojená vrací, těžko se lze ubránit dojmu, že by jí její spokojenost mohl závidět nejeden vystresovaný současník, který své dny prožívá pod konkurenčním tlakem a v každodenním shonu.“ Občas ji navštěvují kamarádky a dohromady pak tvoří hlasitě štěbetající skupinu mladých žen, jimž nikdy nedocházejí témata a hodně se spolu nasmějí. Zpětně viděno je tedy Barbara Schmitzová vděčná za štěstí moci s ní žít, zakoušet její radost, lásku a optimistický pohled na život. Současně ale autorčina zcela zdravá sestra spáchala sebevraždu. Obě tyto hluboké zkušenosti Schmitzová zpracovává ve své knize Jaký život je hoden žití? Filosofické a biografické přístupy.

Život hodný žití?

Na základě své osobní zkušenosti i racionálních argumentů dokládá, že bychom nikdy neměli u druhých, jakkoli hendikepovaných lidí chtít zvnějšku určovat, jestli je jejich život hodný žití, pokud ho oni za takový pokládají. Ti zdraví by se od nich v tomto směru mohli učit.   

Naopak v případě těch, kteří se rozhodují svůj život ukončit, je zapotřebí pokoušet se naději jim zprostředkovat. I když „vzniká v lidském nitru, nelze si ji přikázat, nelze si ji nařídit či vynutit, nelze ji převzít za druhého“. Autorka vnímá i společenský rozměr problému sebevražednosti: upozorňuje na nárůst pokusů o sebevraždu mezi dospívajícími. Měl by být varováním, že požadavky na výkon (jak ve škole, tak ve volném čase) a zběsilá touha po optimalizaci (vzhledu i dovedností) leckdy vytváří tlak, který dospívající nemusejí být schopni ustát.

Rezonující vztah se světem

A právě postižení může dotyčným, ale i jejich okolí pomoci se od tlaku honby za kariérou a ekonomickým úspěchem oprostit. Může je naučit vážit si toho, co je opravdu důležité. Jak řekl jeden z nich: „Podívejte, když vás postihne tento syndrom, přijdete o všechno. A pak člověk pozná, jakou hodnotu má život sám.“ Ztráta všech dovedností tedy vede k vhledu, který, jak hned dodává, v naší společnosti obyčejně přehlížíme: do hodnoty života samého. 

Opravdový život pak autorka definuje společně se sociologem Hartmutem Rosou jako okamžiky, kdy se cítíme autenticky a živě. Vyznačují se tím, že se světem vstupujeme do vztahu, který můžeme označit jako rezonující či souzvučný. Svět mi odpovídá, mezi mnou a jednotlivými věcmi se ustavuje vazba: „Resonanci může zakusit člověk v nejrůznějších okamžicích. Ustavuje se třeba při pohledu, rozhovoru, při činnostech jako fotbal, během pobytu v přírodě nebo při poslechu hudební skladby.“

Zvířecí terapie

V  procesu nacházení hodnot mohou sehrávat důležitou roli (domácí) zvířata. Jak Barbara Schmitzová uvádí, její dcera ve volném čase jezdí na koni. Původně se jednalo jen o terapii, jak začít lépe vnímat vlastní tělo, ale postupně se pro ni koňská společnost stala jedním ze zdrojů štěstí. (A když spolu vyjmenovávají, proč chtějí žít, Carlotta mimo jiné odpovídá: „… protože chci hladit zvířata v zoologický.“) Jedním z hrdinů knihy je i Line Bär, fena pyrenejského horského psa, kterou si rodina Schmitzové vzala domů jako malé štěně. Kvůli zhoubné nemoci fenka přišla o nohu, přičemž její psychická reakce byla velmi podobná té lidské. A stejně jako se s postižením postupně vypořádají lidé, pozvolna se začalo opět dařit i Line Bär. Po třech týdnech se zase začal, nejprve nesměle, ozývat její štěkot: „Dnes nás zase doprovází na procházky a není o nic méně veselá než dříve. Na horskou túru už vyrazit nemůže, zato je hravější. Válí se na louce, okusuje klacky a raduje se ze sněhu. Přilnula k nám ještě více, jako by si nyní – stejně jako lidé, kteří zakusili postižení – více vážila sociálních kontaktů.“

Oprávněné rozšíření této univerzální zkušenosti na nelidské živočichy je v českém prostředí možná novum, jinak ale kniha vlastně v jádru přináší spíše staré, prověřené odpovědi, které už byly naznačeny i v krásné literatuře – viz Turgeněvova hrdinka Lukerja (z Lovcových zápisků), která je zcela ochrnutá, ale přesto nepřivolává smrt a dokáže se radovat z drobných krás. A hlavně v knihách líčících práci v hospicích, v nichž se často zdůrazňuje, že podobné zkušenosti mohou pomoci uvědomovat si to podstatné. Barbara Schmitzová je vyslovuje s erudicí filozofky, ale současně s nenásilnou naléhavostí i podmanivostí někoho, kdo vychází z osobní zkušenosti. Odvolává se přitom na širokou škálu textů včetně beletrie, zvláště románu Koala Lukase Bärfusse. Životní zkušenosti jsou často nepřenosné, ale Schmitzové se podařilo přenést snad maximum toho, co bylo možné – i když zvláště v takto intimních a existenciálních tématech záleží na vnitřní odezvě každého jednotlivého čtenáře.