Zkoumání tradičních lidských neřestí patří ke starobylému žánru pěstovanému nejen filozofy, ale později hlavně spisovateli. Uznávaným zakladatelem tohoto oboru byl Aristotelův žák Theofrastos, autor souboru charakterových črt představujících neřesti jako například úlisnost, hrubost nebo zbabělost. V úvodu každé črty podává definici dané neřesti a představuje postavu, která ji demonstruje v řadě společenských situací. Ve středověku často dostávaly hříchy lidskou podobu, ať už na jevišti, nebo v kázáních, a existovala také „stavovská“ literatura, v níž příslušník každé společenské vrstvy názorně předvedl typické neřesti nebo ctnosti své skupiny. Počátkem 17. století sepsal anglikánský biskup Joseph Hall velmi úspěšný soubor charakterových črt, většinou satirických. Jeho kniha se rychle dočkala řady nápodob, přičemž většina Hallových nástupců byla rovněž anglikánského vyznání a aristokratického původu. Jedním z vrcholných děl tohoto žánru je Thackerayho Kniha o snobech. Tématu neřestí v kontextu střetávání aristokratické a měšťanské/měšťácké morálky se pak věnovala řada dalších literátů. Neřestmi se ale také samozřejmě mohou zabývat myslitelé soudobí, což byl i případ americké filozofky a politoložky (lotyšsko-židovského původu) Judith N. Shklarové (1928–1992). Ve své knize Obyčejné neřesti probírá vlastnosti, jako jsou krutost, pokrytectví, snobství, proradnost a mizantropie. Podrobně ukazuje, jak je ve svých dílech nasvěcují Montaigne, Montesquieu, Nietzsche nebo Jean-Paul Sartre, ale také Shakespeare, Dickens, Hawthorne, Jane Austenová či Sinclair Lewis. 

Scény z jejich děl pak někdy propojuje s vlastními zážitky. V souvislosti se dvěma výjevy ze slavného Lewisova románu Babbitt (kritizujícího prázdnotu života střední třídy a společenský tlak na konformitu) se Shklarová ptá: „Kdo z nás se koneckonců někdy neocitl v podobné roli?“ A vzpomíná, jak kdysi v rozhovoru s ženou, kterou sotva znala, nonšalantně odtušila, že její nový dům je jen „taková velká stodola“. Ve chvíli, kdy to dořekla, jí ovšem došlo, že ona osoba by v její ulici a domě nejspíš moc ráda bydlela a že Shklarové výrok, jakkoli upřímný, na dotyčnou musel působit posměšně a povýšeně: „Cítila jsem se hrozně, ale už se nedalo nic dělat. Do života z rodiny odcházíme vybaveni způsoby komunikace, jež mohou v některých situacích působit nevhodně, či dokonce snobsky.“ K čemuž dodává, že možná i v těch nejdemokratičtějších společnostech je potřeba zachovávat kontrapunkt mezi rovnostářstvím a hierarchií a že některé prvky hierarchie jsou přínosné jak v soukromém, tak ve veřejném životě. Dodejme, že s podobnými názory není autorka sama: i významný, spíše levicový veřejný intelektuál Tony Judt ve svých vzpomínkách pohoršeně psal o jedné starší pokojské a studentech, kteří v prostorách koleje prováděli četné nepřístojnosti a vůbec se to nesnažili skrývat. Pokud by něco podobného udělali tradiční studenti, druhý den by se jí omluvili nebo jí dali malý dárek; nová „sorta“ mládeže se k ní ale chovala tak, jako by si byli rovni, „a to ji uráželo ze všeho nejvíce“.

Snobství jako projev diverzity

V praxi je podle Shklarové zřejmě nutné volit „menší zlo“ a nebýt přehnaně přecitlivělý. Konkrétně nabádá, abychom se vzdali „posedlosti otevřeností“, stejně jako hrůzy z pokrytectví: „Duševní svět jednotlivce ani jeho motivy a nejhlubší pohnutky rozhodně nejsou něčím, čím by se měly zabývat veřejné orgány, ale dokonce ani jeho spoluobčané, zejména pokud jde o jeho ideové odpůrce a ty, kteří s ním nesdílejí tytéž asociace, zázemí a pocit příslušnosti“. Autorka dokonce tvrdí, že pokrytectví posiluje liberální demokracii. Pluralismus podle ní vyžaduje, abychom snobství snášeli nejenom jako nevyhnutelný vedlejší produkt nerovnoměrně distribuované prestiže, ale jako „projev samotné diverzity“. 

A zmiňuje, že i snobství může být užitečné a čas od času nad ním lze přivřít oko jako nad vedlejším projevem ušlechtilejších ambicí. Připomíná k tomu poznámku Aldouse Huxleyho, že bez kulturních snobů, jako jsou mecenáši, jimž často chybí sebemenší hudební cítění, ale předstírají, že mají vytříbený vkus, by umělci zašli na úbytě a skuteční milovníci hudby a její znalci by se museli obejít bez oper a symfonií. „Společnost prorostlá snobstvím,“ pokračuje Huxley, „je totiž stejně jako pes s kožichem plným blech méně náchylná tomu, že upadne do kómatu.“ Snobství snad i podle Shklarové v mnoha ohledech skutečně přispívá k rozvoji neproduktivních a nepraktických odvětví, jako jsou umění a humanitní vědy.

Proměny evropské mentality

Autorka se tedy snaží původem starověké povahové kategorie aplikovat v současném světě, k čemuž musí vynaložit nemalé interpretační úsilí. Na jedné straně přitom používá pojmy, které pro příslušníky mladé generace mohou ztrácet na srozumitelnosti: co jsou to „ctnosti“ a „neřesti“, se mnozí z nich nejspíše dozvídají až při studiu mnoho set let starých soch a obrazů, pokud vůbec. A na straně druhé se výrazně změnil společenský kontext: zvyšují se nároky na to, jak a koho není dovoleno se metaforicky „dotknout“, případně čím vším je možné se cítit uražen. (I když v minulosti se lidé uráželi, a dokonce kvůli tomu vyzývali na souboje zase z jiných důvodů, hlavně kvůli tzv. cti).      

Jako průřezová sonda do proměn evropské mentality tak kniha může být pro odborné zájemce přínosná. Jako návod, jak se chovat ve světě současném, by snad mohla být užitečná také, ale její jazyk je na to poněkud starosvětský. Autorčina realističnost by přitom zřejmě nebyla na škodu: „Všichni se někdy chováme přehlíživě a jsme ostatními na oplátku ignorováni v důsledku plurality našich rolí a zájmových skupin.“