Pro ty, kteří alespoň částečně zažili dobu komunismu, budou asi slova jako humanismus či humanista znít poněkud vyčpěle, možná dokonce podezřele, vždyť za „velikého humanistu, který miloval lidi“, byl režimem vydáván i V. I. Lenin. Kniha Humanismus. Sedm set let svobody myšlení, touhy po poznání a naděje se pokouší tyto pojmy rehabilitovat. Spisovatelka a filozofka Sarah Bakewellová v ní (re)konstruuje jeho dějiny, od antických myšlenek o člověku, který je či má být mírou všech věcí, přes Petrarku, Erasma Rotterdamského a Michela de Montaigne až k Bertrandu Russellovi.

Pestrá sbírka

A přibližuje i názory současných humanistů, alespoň jak je formuluje deklarace, kterou přijalo jejich Valném shromáždění v Glasgow v roce 2022. Mimo jiné se v ní uvádí, že „morálka je člověku vrozená, zakládá se na schopnosti živých tvorů trpět i vzkvétat, je motivována výhodami vzájemné pomoci a neubližování, umožňuje ji rozum a soucit a nepotřebuje žádný jiný zdroj mimo lidskost“. Přítomní dále prohlásili: „Uznáváme hodnotu a důstojnost jednotlivce a právo každého člověka na co největší svobodu a co nejplnější rozvoj slučitelný s právy ostatních. Za tímto účelem podporujeme mír, demokracii, právní stát a univerzálně zákonná lidská práva… Řešení problémů světa se opírá o lidský rozum a jednání. Podporujeme využití vědy a svobodného bádání k řešení těchto problémů, přičemž si uvědomujeme, že zatímco věda k tomu poskytuje prostředky, stanovení cílů musí vycházet z humánních hodnot.“

Bakewellová nemůže nepřipustit, že mezi své „humanisty“ řadí pestrou škálu lidí, kteří by z jejího označení možná byli i překvapeni. Humanismus je „celé hejno“ roztodivných významů, které nelze připsat žádnému konkrétnímu teoretikovi či praktikovi. Také se až donedávna humanisté málokdy formálně sdružovali a mnozí z nich sami sebe za humanisty ani neoznačovali, o „humanismu“ jako obecném konceptu nebo praxi se nemluvilo až do devatenáctého století. Přesto autorka věří, že cosi jako souvislá, společná humanistická tradice existuje a že má smysl zabývat se všemi těmito lidmi společně. (Pestrá je i skladba jeho protivníků, od křesťanských teologů po Michela Foucaulta.)

Pronásledováni napříč věky

Autorka rekapituluje pronásledování, útlak, věznění i zabíjení, jimž museli zastánci humanismu během lidských dějin čelit. A to někdy už v mládí ze strany vlastních rodičů: Petrarkův otec synovi spálil část rukopisných knih; otec Ludvíka Zamenhofa svému potomkovi zničil zápisky, jež měly vést k vytvoření umělého jazyka esperanto.

Dalším bylo pro jejich názory bráněno ve výkonu povolání. Kupříkladu Brit Charles Bradlaugh (1833–1891) o sobě otevřeně prohlašoval, že je ateista, což nevadilo voličům, aby jej zvolili poslancem, ale narazil při oficiálním nástupu do Dolní sněmovny Spojeného království. Vládlo totiž přesvědčení, že nevěřícím nelze věřit, apriori byli podezíráni z nečestného jednání. Paradoxním důsledkem toho bylo, že lidé bez přijatelné víry mohli svou spolehlivost dokázat jen lhaním. Bradlaugh navrhl, že tak zřejmě se sebezapřením učiní – že bude přísahat v náboženském duchu. Na to mu však řekli, že nesmí, neboť už prozradil, že nevěří. Při každém jeho pokusu vstoupit do parlamentu jej fyzicky vyvedli. Jeho mandát byl oficiálně považován za uvolněný, a tak se neustále konaly doplňovací volby, v nichž Bradlaugh pokaždé kandidoval a vždy znovu vítězil. Nakonec mu v roce 1886 po složení standardní náboženské přísahy dovolili stát se poslancem – a krátce poté, co se stal poslancem, navrhl zákon pro uznání nenáboženského slibu věrnosti. Byl schválen a vstoupil v platnost.

Lidské poklesky

V podobných sporech autorka stojí na straně svých hrdinů, k nimž ovšem jinak není nekritická. Na adresu nadšenců, kteří na přelomu středověku a novověku vášnivě pátrali po opisech textů řeckých a římských literátů a dalších antických památkách, například s ironií říká: „Byla to povznášející práce: zachraňovali moderní lidstvo a přitom se mohli oddávat své vášni pro sběr a hromadění knih a dalších artefaktů a těmi se pak chlubit.“ „Mám pokoj plný hlav z mramoru,“ psal například Poggio Bracciolini a snil o větším domě na venkově, kam by se vměstnalo ještě více pokladů.

Mnozí „humanisté“ podle autorky nedokázali pochopit, proč některé věci nelze řešit racionálněji; proč lidé nevidí cestu k prosperitě a štěstí, i když je naprosto logická. Ovšem ani oni sami se pochopitelně čistě racionálně nechovali, jako ostatně žádný člověk. Kupříkladu Bertrand Russell byl většinu života velmi vilný: „měl ve zvyku to zkoušet téměř na každou ženu, s níž se setkal; pro ženy v jeho okolí bylo jeho chování únavné a jeho samotného také poněkud zmáhalo.“

Boj, či neboj?

Co se týká představ o lidské povaze, mnozí „humanisté“ z různých dob trpěli jakousi slepou skvrnou, kvůli níž se nepřestávali bezradně divit, proč to vypadá tak, jako by se všichni kolem nich zbláznili. Kupříkladu Erasmus vyjadřoval svůj údiv nad lidskou bojechtivostí. Což vyjádřil personifikací: Příroda přijde do světa lidí a spatří bojiště plné vojáků. Hrůzou vykřikne: „Kde tu lesklou přilbici? Ty železné rohy? Ten zdivočelý hlas? Ten hůře než zvířecký výraz?“ Nic z toho není pravým rysem člověka. „Stvořila jsem tě tvorem málem božským,“ říká Příroda. Co se s vámi stalo, že jste se proměnili v takovou zvěř? Erasmus pak čtenáře bere na cestu po těle i duši a klade důraz na každý rys, který se očividně hodí spíše k životu ve vzájemné úctě a pomoci než k válčení. Býk má rohy a krokodýl brnění, ale my máme jemnou kůži, vřelou náruč a „přátelské oči, v nichž se odráží naše duše“. Smějeme se a pláčeme, čímž projevujeme svou citlivost. Máme řeč a rozum, díky nimž komunikujeme. Dokonce nás přirozeně přitahuje láska ke vzdělání, jež „má největší moc utvářet nová přátelství“. Erasmus v tom ale podle autorky zjevně podcenil skutečnou hloubku lidského sklonu k násilí, nerozumnému jednání a fanatismu – snad i v důsledku své vlastní srdečné povahy: „Jelikož sám byl vůči vzrušení z bitevní vřavy a opojení z radikálních myšlenek imunní, nedokázal zkrátka pochopit jejich mocné působení na ostatní.“

Když roku 1934 Stefan Zweig publikoval krátký Erasmův životopis, položil v něm otázku, proč je tak obtížné erasmovské hodnoty míru a rozumu uchovat. Proč mají humanisté tuto fatální „slabost“? Humanisty jako by podle autorky sužoval „krásný omyl“: dovolili si uvěřit tomu, že lepší vzdělání, lepší sečtělost a lepší rozvažování postačí k vytvoření lepšího světa. Svět jim dokazoval, že se mýlí. Ale co má humanista dělat? Právě s touto otázkou si mnozí lámali hlavu. Máte se zapojit do vládnutí a doufat, že se vám podaří minimalizovat škody zevnitř? Právě ve 30. letech 20. století mnozí zjistili, jak nebezpečné to je: snaha zkrotit fašisty může vést jen k tomu, že se stanete jejich spolupachateli. „Máte vyjít do ulic a připravit se na opravdovou bitvu? Tak humanisté nejednají. Máte tedy odsoudit vzestup barbarství vzletnou prózou a připomínat čtenářům lidskost proslovy a články? Jenže většina těch, kdo si vaše proslovy a články poslechnou a přečtou, s vámi zřejmě beztak souhlasí.“

Humanistické církve

Někteří humanisté se pokoušeli přizpůsobit lidským potřebám a zakládali cosi na způsob sekulárních církví, které se ale záhy setkaly s kritikou a posměchem. Tak na pokus sociologa Augusta Comta reagoval T. H. Huxley poznámkou, že jeho nové náboženství lidskosti, vyznačující se množstvím rituálů, je „katolicismus minus křesťanství“.

A když byl roku 1933 přijat první Manifest humanismu na světě, který představil humanismus jako „náboženství“, oponenti kousavě namítali, že namísto svobodné výměny zkušeností a názorů budou i „humanisté“ dělit lidi na kacíře a pravověrné. Filozof F. C. S. Schiller (1864–1937) k dokumentu ironicky poznamenal: „Povšiml jsem si, že váš manifest má 15 bodů, což je o padesát procent víc než Desatero.“

České korekce i analogie

České prostředí je výrazně sekularizované, takže zde už dlouho nehrozí, že by si jediná církev pro sebe chtěla uzurpovat veřejný prostor nebo rozhodovala o tom, kdo smí být profesorem či poslancem, v tomto ohledu jsou u nás liberálnější poměry než ty, které autorka leckde líčí a odsuzuje. (I když ještě na počátku 20. století i někteří zdejší katecheti udávali své kolegy-učitele, pokud řádně nedodržovali náboženská pravidla.) Současně ale máme silnější zkušenost s totalitním režimem, který se víceméně zaštiťoval humanitními ideály, ostatně podobně, jako už vůdci francouzské revoluce, která skončila masovým vražděním, což autorka nechává spíše stranou.

To základní, co popisuje, ovšem má svoji věrnou obdobu i u nás: i někteří čeští myslitelé/badatelé rozvíjejí celkem marné úvahy o tom, jak by vypadal racionální svět bez ideologií, víry a společných svátků. A také mnozí zdejší intelektuálové řešili onen problém „nebojovnosti“, jako Karel Čapek, jehož hra Matka sice – jak známo – ústila ve výzvu k boji, ale sám byl nevoják, jak mu v polemice velmi hrubě až neomaleně předhodil vojenský lékař a spisovatel Jaroslav Durych. A Čapkův organismus v předvečer války takříkajíc boj o život vzdal.    

Bakewellová prezentuje humanismus spíše ve světlejších barvách, rozhodně jej nepředvádí jako něco plochého a mělkého, jak jej mnozí kritici vykreslují. Ale to, že se v některých dějinných okamžicích může zdát jaksi bezzubý až bezbranný, nechtěně potvrzuje. Nenásilné prosazování humanistických ideálů pak ovšem vyžaduje o to větší statečnost, odhodlání a vnitřní sílu…