Umělecká díla je možné vnímat různými způsoby: rozebírat kompozici a typ fikčního světa, sledovat intertextuální odkazy nebo v nich hledat návod pro život. To poslední většinou literární ani filmoví vědci nedělají, ale právě takovou cestou se vydal Iddo Landau, izraelský filosof působící na Haifské univerzitě. Ve své knize Hledání smyslu v nedokonalém světě čtivě kombinuje nejen starověké mýty i současné příběhy z beletrie i filmu, ale i teologii a filosofii, aby doložil svoji tezi, že si život často kazíme nerealistickým očekáváním a přehnanými nároky na sebe sama i okolí.

Mnozí podle něj žijí v přesvědčení, že náš život nemá smysl, pokud neobsahuje absolutní nebo alespoň mimořádné a jedinečné kvality, což může vycházet z narcistických postojů: „Odmítání sebepřijetí, protože nejsme Bohem či Einsteinem, může pramenit z velké domýšlivosti. Proces, který vede k této sebe-averzi, souvisí s velmi vysokými, dokonce i nesplnitelnými standardy, jež vůči sobě uplatňujeme, často ve spojení s postojem, že ti ostatní, lůza, mohou klidně žít se svými nízkými standardy, když chtějí, já však mám ty své.“

Další příčinou může být přehnaná soutěživost. Lidé takto zatížení vnímají každou situaci jako závod a pouhá myšlenka, že by je někdo mohl v nějaké smyšlené či reálné situaci porazit, je pro ně nesnesitelná. Proto autor doporučuje například nesportovat jen kvůli získání pomyslné zlaté, stříbrné nebo bronzové medaile. Přehnaná soutěživost totiž perfekcionistům zakaluje zrak před velkými hodnotami, o něž soutěžit nelze. Ztrácejí kvůli tomu citlivost vůči „nekompetitivním hodnotám“, jakými jsou například jogging v parku jen tak pro zábavu… nebo mezilidské vztahy.

Obecně autor radí hledat hodnotu v běžných, každodenních věcech. Lidé, kteří jsou dobrými členy lokální komunity, své rodiny, přáteli či sousedy, kteří jsou zvídaví a kteří si dokáží užít pohled na stromy skrze okno autobusu při cestě do práce, už smysl života mají a není nutné, aby složitě hledali další. Je sice možné, že Matka Tereza nebo J. S. Bach měli smysluplnější životy, ten jejich je však rovněž smysluplný: „Smysl života je možné nalézt v pěstování muškátů na balkóně a užívání si jejich krásy, nemusí to být orchideje v zimní zahradě.“

Většinou je podle autora užitečné kombinovat různé smysluplné prvky, které se navzájem vylučují, jsou-li přítomné v příliš extrémní formě, v té umírněné však mohou koexistovat s ostatními. Vyžaduje to od nás určitou míru altruismu a egoismu, individualismu a antiindividualismu, důraz na fyzikální svět i spiritualitu. Někdy tedy stačí „napravit nerovnováhu mezi různými aspekty smyslu“. Trpíme často nedostatkem smyslu ne proto, že bychom všechno dělali špatně, ale protože se příliš (nebo naopak málo) zaměřujeme jen na některé dimenze života. Problém se vyřeší, když se nastolí mezi jednotlivými aspekty lepší rovnováha, tedy když se něco potlačí a něco jiného naopak posílí.

K tomu všemu hledá Iddo Landau potvrzení i v umění, ať už je to film Sedmá pečeť Ingmara Bergmana nebo snímek Wima Wenderse Wings of Desire, v němž se anděl vzdává nesmrtelnosti a schopnosti číst lidské myšlenky, aby mohl přijmout prostý, smrtelný a zranitelný život, v němž může fyzicky a konkrétně vnímat běžné věci a zakoušet romantický vztah.

Odkazuje i na četné literární texty, například Voltaira či jednu povídku Ernesta Hemingwaye, v níž hrdina Nick na návnadu chytí příliš velkou rybu, která ale přetrhne vlasec. „I když by ji Nick moc rád chytil a zprvu je z neúspěchu rozmrzelý, záhy se s ním smíří a nenechá si zkazit zbytek dne, ani se nesbalí a prostě neodejde jen proto, že tu velkou rybu nechytil. Nakonec uloví dvě středně velké ryby a je úplně spokojený.“ Paličaté lpění na tom, že musí získat jenom to „nejlepší“, by zřejmě způsobilo, že by neměl ani to „dobré“. 

Autor přiznává, že by se tento výčet dal rozšiřovat (u nás například o Karla Čapka), i když by se na druhou stranu našla díla, která nereálné představy, například o vztazích, spoluvytvářela. S jeho vývody nelze nesouhlasit. Skepticky se ale můžeme ptát, nakolik je vnímání smysluplnosti čistě racionální věcí a nakolik spíše souvisí s naším celkovým emocionálním nastavením i aktuálním psychosomatickým stavem: na člověka v hluboké depresi by asi jeho kniha sama o sobě nijak nezapůsobila.

Poselství publikace izraelského filozofa není nijak revolučně převratné, naopak směřuje k poklidnému, v něčem snad až biedermeierovskému radování se z drobných radostí života. Někomu to jistě může připadat málo (zvláště těm, kteří se rozpoznají v perfekcionistech, jež autor kritizuje). Jiné ale může i takové menší pobídnutí přivést k uvědomění, že se vlastně můžou považovat za šťastlivce.