Když v roce 2006 čtyřiasedmdesátiletý americký spisovatel Cormac McCarthy vydával krátký román Cesta, asi sotva tušil, že se tato postapokalyptická sci-fi stane jeho nejslavnější knihou a vynese mu i Pulitzerovu cenu. Kriticky i čtenářsky mimořádně vstřícně přijatého románu se brzy chopili i filmaři, režisér John Hillcoat připravil stejnojmennou filmovou adaptaci, která měla premiéru v roce 2009. A letos se ve Francii (a záhy nato i v českém překladu) objevila také komiksová adaptace francouzského kreslíře Manua Larceneta (nar. 1969), který v ní navazuje na úspěch adaptace jiné slavné knihy Brodeckova zpráva od Philippa Claudela, která česky vyšla loni.

Larcenet kreslí komiksy už od devadesátých let a původně pracoval s převážně karikaturním výrazem. Neznamená to, že by všechny jeho tehdejší komiksy (série i jednorázové příběhy) byly humoristické jako ten jediný, který vyšel česky (Zpátky na zem v roce 2009). Onou zdánlivě jednoduchou barevnou kresbou uměl zachytit i docela tíživé příběhy – jako třeba v sérii Každodenní boj (2003–2008), která pracuje s dědictvím alžírské války. Přelomem v jeho tvorbě byla série Blast (2009–2014), drsná krimi na hraně hororu, kdy Larcenet použil adekvátněji temnější a realističtější kresbu. V proměně stylu pak pokračoval i ve zmíněné Brodeckově zprávě, vytvořené bravurní realistickou tušovou perokresbou.

Stejný styl by bylo snadné uplatnit i v případě Cesty, Larcenet však tentokrát přidává trochu barvy. Samozřejmě velmi tlumené až nezřetelné, ale občas tu nádech modré nebo slabě červené najdeme. Citlivá práce s barvou má své důvody: komiks zachycuje postapokalyptický svět po neupřesněné katastrofě, kdy celou zemi pokryl nebezpečný prach, který znemožňuje i využití sněhu jako zdroje pitné vody. V komiksu je tedy vše špinavě šedé, případně do modra, a jen když ústřední dvojice narazí na nebezpečí, panely se zbarví do odstínů červené. Jednou také na čtenáře vykouknou šťastné a hezké barevné časy – to když hrdinové z nefunkčního automatu na nápoje vydolují poslední neporušenou plechovku soda-coly.

Román stojí na putování otce a zhruba třináctiletého syna zdevastovanou zemí sužovanou zimou. Chtějí se dostat na jih, kde by jejich šance na přežití byly vyšší. Cestou se snaží hledat v troskách obchodních domů nebo farem zbytky jídla, nejlépe konzervovaného. Úzkostlivě se přitom vyhýbají lidem, protože hlad dohnal mnohé z nich ke kanibalismu a zejména děti jsou jako zdroj mladého masa v největším nebezpečí. Cesta byla po románech Vnější tma (1968), Dítě Boží (1973) či Krvavý poledník (1985) další demonstrací spisovatelova pesimismu a přesvědčení, že lidé jsou schopni opravdu ohavných a krutých skutků. Vyniká úsporným, strohým stylem, jednoslovnými replikami v krátkých dialozích, věcným líčením viděných tragédií a občasnými flashbacky do doby, kdy byl ještě svět jakžtakž v pořádku.

A zatímco atmosféru mrtvého světa, který se zhroutil do trosek měst, kde se dá se štěstím vyhrabat nějaká ta konzerva, ale taky narazit na bandu kanibalů, vykreslil Larcenet mimořádně působivě (vzduchem neustále poletuje špinavý sníh, prach či jiné nečistoty a nepořádek, lidská sídla jsou opuštěná a zchátralá, příroda zcela bez života), onu úspornost výrazu už v komiksu zachytit nedokázal. Naznačuje to hned velkolepý rozměr, který přesahuje i už tak dost velký formát francouzských komiksových alb. Zatímco McCarthyho literární minimalismus odráží, jak otec se synem šetří jídlem, pitím, energií i slovy, komiksová verze se více a rozmáchleji soustřeďuje na těch několik málo vypjatých scén z knihy, které obrazově rozvine. Larcenet se tolik nevěnuje ústřední dvojici, více zobrazuje pustý a bezútěšný svět kolem nich, převážně v bezeslovných pasážích. Není to špatné a má to svou nepopiratelnou sílu, ale je to – jiné.

A je to tak asi v pořádku – kdyby se Larcenet více podřídil předloze, vyšla by z toho pouhá ilustrace. Jeho adaptace Cesty je nečekaně dynamická a napínavá, a přitom si zachovává ponurost a děsivost originálu. Obrazově je bohatá a nápaditá, byť občas zbytečně explicitní. Četbu onoho mimořádného románu nenahradí, ale sama o sobě funguje docela dobře.