Psychologický román Netrpělivost srdce Stefana Zweiga poprvé vyšel v roce 1939 (u nás v roce 1968 v překladu Boženy Kosekové, který posloužil i pro všechna další česká vydání) a i přes vzdálenost dekád neztratil nic na aktuálnosti a působivosti. Dokládá to také oblíbenost inscenace šéfky Činohry Národního divadla Daniely Špinar, kde v hlavní roli Antona Hofmillera exceluje herec Radúz Mácha. Členem souboru Činohry Národního divadla v Praze je od srpna 2011 a v této inscenaci dostal po dlouhých sedmi letech konečně velkou roli a tím i prostor, aby ukázal míru svého talentu. Důvěru režisérky Daniely Špinar nezklamal a jeho výkon, stejně jako celou inscenaci, ocenila nejen odborná kritika, ale také běžní diváci.

Aktuálnost inscenace, potažmo románu je nesporná. Žijeme v době, kdy v rámci korektnosti obalujeme slova frázemi a kvůli obavám z převzetí zodpovědnosti za své činy raději necháváme věci plynout a nestavíme se k nim čelem. Není proto divu, že inscenace oslovila i vydavatelství Supraphon, takže vznikla audiokniha. Na rozdíl od inscenace, která nutně pracuje se zkratkou, máme v tomto případě možnost vychutnat si během patnácti hodin a šestatřiceti minut trvající nahrávky příběh v nezkrácené dramatizované četbě.

Vzhledem k úspěchu, kterého Radúz Mácha svým hereckým výkonem dosáhl, nebylo žádné velké překvapení, když byl vybrán i jako interpret audioknihy. Pouze v prvním tracku nahrávky dostal prostor další z herců zmiňované inscenace, a to Filip Rajmont. V inscenaci hraje roli Ferenze, spoludůstojníka, nicméně zde je přítomen jen jako hlas autora, který během úvodní kapitoly audioknihy popisuje setkání s  hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem. Rajmont tu sice nedostal příliš velký prostor, ale svou služebnou roli zvládl dobře. Naopak Radúz Mácha oproti inscenaci čelil výzvě v podobě interpretace nejen své postavy, ale také všech ostatních. Je velmi dobře, že se mu podařilo nenechat se strhnout k imitaci, případně karikatuře svých kolegů, kdy by přebíral způsob jejich zpodobňování postav na jevišti. Zároveň však dokázal jednotlivé postavy bezpečně odstínit, takže se posluchači neslévají v jeden proud. K mikrofonu evidentně přišel dobře připravený a odvedl skvělou práci. Nemá problém s artikulací ani hlasem, takže se posluchač nedočká žádných zádrhelů, koktání či špatného frázování.

Interpret posluchače seznamuje s příběhem důstojníka c. a k. rakousko-uherské armády Antona Hofmillera odehrávajícím se během léta 1914, tedy krátce před vypuknutím první světové války.  V rámci společenských povinností se Anton zúčastní plesu, kde z nervozity přehlédne, že dívka, kterou o tanec žádá, nemůže ze zdravotních důvodů tančit. Po prvotním šoku a studu naváže s rodinou Edity Kekesfalvové blízký vztah. Činí tak ale kvůli netrpělivosti srdce, což Zweig popisuje jako „zbabělý a sentimentální soucit, který vůbec není soucítěním, nýbrž jen instinktivním odvrácením cizího utrpení od vlastní duše“. Důsledky na sebe nedají dlouho čekat. Protože je hlavní hrdina v zajetí konvencí a strachu z mínění ostatních, dává Editě naději na lásku. Svou nezanedbatelnou roli hraje i jeho ego, kterému dělá dobře, že se dostal mezi šlechtu a že se mu za jeho pozornost k ochrnuté dívce dostává vděku. Jenže svému slibu nedostojí, což existenciálně zasáhne všechny zúčastněné: Editu, jeho samotného i ostatní postavy příběhu.

Že je audiokniha pečlivě připravená, dokládá režisérka Naďa Dvorská spolu se zvukařem Petrem Maškem (měl na starost i střih, mix a mastering) i v oblasti doprovodné hudby. Vedle Gustava Mahlera (Symfonie), Felixe Mendelsohna-Bartholdyho (Koncert pro housle a orchestr e-moll, op. 64) či Ľudové hudby Jána Maču-Mikuly z Kendic si v posledním tracku poslechneme i Orfea a Eurydiku Christopha Willibalda Glucka. Ta není vybrána náhodně, hlavní hrdina se v epilogu po válce setkává s jednou z důležitých postav celého příběhu právě během návštěvy představení zmíněné opery. A jako vždy, neunese tíhu situace a uteče z ní. Stejně jako utekl ze vztahu s Editou, jejíž život pak skončil tragicky.

Při poslechu převládá pocit z dobře odvedené práce. Supraphonu se audiokniha povedla a je z ní cítit nadšení všech zainteresovaných tvůrců. Posluchačům je předkládán tradiční román bez zbytečných intelektuálních exhibicí či postmoderního přístupu k tématu a ve zpracování a interpretaci, která se nemá zač stydět. Uvidíme, jestli to ocení i porotci soutěže Audiokniha roku…