Jméno německého nobelisty Heinricha Bölla (1917–1985) není českým čtenářům neznámé. Jeho knihy vycházely v českých překladech ještě předtím, než v roce 1972 prestižní literární cenu obdržel; před několika lety připomněla jeho život a dílo též putovní výstava Vměšovat se je žádoucí, která v souvislosti se 100. výročím spisovatelova narození postupně navštívila několik českých měst. Do dějin nejen německé literatury vstoupil jako hlas neúnavně hájící práva jednotlivce proti systému i proti mediální štvanici. V této souvislosti není bez zajímavosti, že Heinrich Böll vystupuje jako postava v (česky bohužel nedostupném) sedmém díle série Velké století  švédského spisovatele Jana Guillou, který sám na osobní zkušenosti s omezováním osobní svobody v zájmu bezpečnosti státu postavil velkou část své novinářské i spisovatelské kariéry. Tyto postoje z Bölla v očích velké části německé společnosti ovšem v sedmdesátých letech, poznamenaných útoky levicových teroristických skupin, učinily do značné míry vyvrhele. Právě toto období až panických obav z útoků levicových teroristů autor věrně zachytil v románu Ochranné obklíčení, který se však na rozdíl od jeho předchozích prací dočkal českého vydání až nyní. V překladu Jany Zoubkové jej v loňském roce vydalo nakladatelství Vyšehrad.

Děj románu se odehrává v rozmezí pouhých tří dní a samotná zápletka je v podstatě velmi jednoduchá: postarší mediální magnát Fritz Tolm je zvolen předsedou Podnikatelského zájmového svazu, což je impulsem pro policii, která již nyní poskytuje jemu a jeho rodině ochranu, aby své úsilí ještě navýšila. Pokud by snad čtenář očekával, že převládající emocí bude u Tolma i jeho rodiny vděčnost za to, že se tolik lidí stará o jejich bezpečí, autor jej velice rychle vyvede z omylu. Neustálý policejní dozor, nutnost předem hlásit a nechat si schválit jakoukoliv odchylku od každodenní rutiny a sílící paranoia, kvůli níž Tolm vidí i ve svých nejbližších možné atentátníky, postupně, ale citelně ničí jeho rodinu, která by i bez všudypřítomných policistů měla k ideálu daleko. Zejména kontakty se synem Rolfem, jenž se kdysi zúčastnil několika demonstrací a v očích policie je tak stále částečně podezřelý, a bývalou snachou Veronicou, po níž policie stále kvůli jejímu napojení na teroristy pátrá, nepostrádají silnou tragikomičnost. 

Rovněž vztahy s ostatními obyvateli vsi, kde Tolmovi bydlí, rychle ztrácí na intenzitě, neboť téměř nikdo ze sousedů se pod neustálým bdělým pohledem policejních ochránců necítí komfortně. V okamžiku, kdy si čtenář začne spolu s postavami říkat, že přinejmenším některá bezpečnostní opatření jsou jen projevem přehnané paranoie hlídajících policistů i samotného Tolma, jej autor vyvede z omylu a připomene mu, že na první pohled sebepřehnanější opatření má své opodstatnění; zároveň ovšem žádná ochrana nemůže být stoprocentně spolehlivá a atentátníci jsou ve své vynalézavosti vždy o krok napřed.

V plejádě vystupujících postav Böll nezapomněl ani na pohled samotných strážců zákona. Ačkoliv navenek vystupují jako jednotná masa, jsou i oni – ať už v uniformě, či bez ní – jen obyčejnými muži se svými radostmi, starostmi a touhami. Zejména touhy si zaslouží v recenzi zdůraznit, neboť celá atmosféra románu je vedle paranoie prodchnuta erotičnem, od žen opalujících se nahoře bez až po téměř neustálé zmínky o pornografii. V době vzniku románu se nejspíše jednalo o dobově věrné zachycení tehdejší sexuální revoluce, dnes ovšem takováto prosycenost erotikou působí spíše tuctově a lacině, zejména když ve většině případů nemá k ději žádný bližší vztah. Pocity policistů, nucených si i během bujarých nočních večírků plných polonahých žen zachovat profesionální odstup a soustředit se na svůj úkol, autor ovšem popsal velmi výstižně.

Böll s každou kapitolou střídá perspektivu vypravěče, není proto vždy lehké zorientovat se, kdo je vlastně v daný okamžik hlavní postavou. Čtení neusnadňuje ani fakt, že většinu textu tvoří sledy vzpomínek a myšlenek, pospojovaných do dlouhých souvětí, která se v některých případech táhnou i přes osm řádků. Stejně tak v ději vystupuje nadprůměrné množství postav, alespoň pro román tohoto rozsahu, a nejeden čtenář tak jistě ocení počáteční přehled, v němž jsou všechny postavy shrnuty jménem a stručným popisem své role. Mnozí čtenáři se k tomuto „rejstříku“ v průběhu čtení jistě nejednou vrátí. Prvních několik kapitol tak není na pochopení a orientaci zcela snadných, jak se ale čtenář do složitého přediva vztahů posléze ponoří, začne si Böllův text užívat.

Ke kladům českého vydání patří i fundovaný doslov germanisty Pavla Novotného, zasazující celý román do širšího kontextu Böllova života a díla. Kdysi představovaly doslovy téměř neodmyslitelnou součást překladové literatury, v dnešní době se jedná o vzácnost, kterou je nutné náležitě ocenit.

Ačkoliv v řadě ohledů Böllův román nutně zastaral (zejména ohledně technického vybavení, kterým dnes policie i teroristé disponují), jeho základní poselství varující před ztrátou svobody a soukromí výměnou za domnělé bezpečí zůstává aktuální i dnes. Nemusí se přitom nutně jednat jen o dění v reálném světě, zkušenosti z posledních dvou dekád jasně ukazují, že otázku volby mezi svobodou a bezpečím je nutné řešit i ve světě virtuálním, o kterém si sice Böll mohl nechat jen zdát, ale přesto dokázal ve své knize popsat principy, které platí i v něm.