Když se nějaký živočich ocitne v ohrožení, může vzít nohy na ramena a pokusit se před predátorem uprchnout. A pokud v rychlosti zrovna nevyniká, často mívá k dispozici jiné ochranné metody, například vnější brnění v podobě krunýře, bodliny nebo různé jedové zbraně, které inzeruje nápadnými barvami. Rostliny jsou na tom o poznání hůř. Jakkoli by pro ně bylo výhodné hodit kořeny „na ramena“ a po vzoru svých živočišných protějšků prchnout, zvolily usedlejší způsob života, který je nutí vydržet a stoicky snášet spásání velkými býložravci, ohryzávání housenkami a jinými členovci nebo útoky hub a jiných mikroorganismů.

Rozpoznat protivníka

Alespoň tak to na první pohled vypadá. Jenže i rostliny se dovedou bránit a zdaleka nejen těch pár druhů opatřených trny (třeba růže) nebo žahavými trichomy, jaké má kopřiva. Odolávat rozmanitým útokům zvládnou v podstatě všechny rostliny, ačkoli každá na to jde jinak a obvykle kombinují hned několik metod. Jak takové střety probíhají a jakými triky se zeleň vzpírá sežrání, líčí v ojedinělé knize Rostlina jako pevnost (Fortness Plant, 2016) britský fytopatolog Dale Walters. Její českou mutaci připravilo Nakladatelství Jihočeské univerzity a o překlad se postaral botanik a známý popularizátor vědy Stanislav Mihulka, který se mimo jiné autorsky podílel na znamenité publikaci Jak se dělá evoluce.

Jak se tedy rostliny nenasytným útočníkům brání? V první z osmi kapitol autor vysvětluje, kdo útočníci vlastně jsou a jak se od sebe liší. Zatímco někteří okusují velké části rostlin, jiní z jejich těl po kouscích uždibují a další se snaží proniknout přímo dovnitř, kde hodují buď na živé, nebo mrtvé tkáni. Protivníka ale nestačí jen znát. Je potřeba umět rozpoznat jeho přítomnost, k čemuž rostliny využívají různé detekční systémy. Když se aktivují, následuje „volání do zbraně“, tedy šíření signálů o nebezpečí do dalších částí těla a příprava na boj. Ne vždy na něj však rostliny zůstanou samy. Některé druhy totiž dokážou například „detekovat nakladení vajíček na své listy herbivorním hmyzem a reagují na to uvolněném těkavých látek, které přilákají dravý hmyz“. Ten se o vajíčka či larvy, jež se z nich vylíhnou, postará. A podobně si rostliny na pomoc volají i různé další živočichy včetně ptáků.

Válečný arzenál

V dalších částech Walters popisuje „válečný arzenál“, kterým se rostliny brání sežrání, od chlupů a trnů po zhoršování stravitelnosti svých tělesných partií. A často uplatňují i nejrůznější chemické zbraně, třeba latex. Podstatnou výhodu v boji s nepřátelským světem poskytují koalice s různými partnery, například houbami v rámci takzvané mykorhizy (ne vždy jsou houby a rostliny nepřáteli), nebo bakteriemi, které některým skupinám pomáhají se zajišťováním životně důležitého dusíku. Dobře známá, přesto o nic méně fascinující je spolupráce akácií s mravenci, kteří na nich žijí a výměnou za potravu jim poskytují ochranu.

Nicméně žádná obrana není dokonalá a vždy se najde někdo, kdo ji prolomí. Na to rostliny v nekonečném závodu ve zbrojení musí reagovat evolucí nových způsobů, jak uniknout: „Dokud budou rostliny, budou i organismy, které je chtějí sežrat.“ A nutno dodat, že člověk jim to příliš neusnadňuje, jak upozorňuje poslední kapitola, která se věnuje zemědělskému využívání rostlin, jejich zranitelnosti při pěstování v rozsáhlých monokulturách či metodám, jak jim v boji proti nepřátelům pomoct, protože na jejich přežití v konečném důsledku závisí i to naše.

Neokoukaná terminologie

Rostlina jako pevnost je na českém trhu jedinečným úkazem. Není sice první publikací, která nabourává hegemonii populárně-naučných biologických knih, které jen málokdy opouštějí bezpečné hranice živočišné říše a zpravidla se drží dobře známých druhů obratlovců, nicméně co do oblasti, již představuje, unikátní bezesporu je. I když se snaží být čtenářsky přístupná, nedá se říct, že by šlo o knihu určenou pro širokou veřejnost, jako tomu bylo třeba u mimořádně populárního Desatera smyslů Jaroslava Petra. Zčásti za to paradoxně může neokoukané téma, s nímž jde v ruku v ruce „neokoukaná“ terminologie, která zájemcům bez alespoň rámcové znalosti problematiky čtení trochu znesnadní. Nepřekonatelná překážka to ovšem není, neboť víceméně všechny klíčové termíny vysvětluje slovníček na konci knihy. Všeobecnému porozumění různým procesům rostlinné obrany pomáhá také autorova práce s metaforou rostliny coby pevnosti dobývané útočníky (patogeny). Připodobnění oceňuje v doslovu i Martin Janda, který je dokonce považuje za geniální, a nelze mu než nedat za pravdu.

Přesto Rostlina jako pevnost patrně zasáhne především studenty biologie a hlubší zájemce o botaniku či biologii jako takovou. Což je možná škoda, protože se jedná o zajímavé a neotřelé téma, které by v případě populárnějšího pojetí oslovilo výrazně širší publikum a ve zjednodušené podobně snad i dětského čtenáře, setrvale zasypávaného knihami o dinosaurech či atlasy nejpodivuhodnějších zvířat. Poznání, že rostliny nejsou bezmocné oběti, ale válečnice, které se s nikým nemazlí, by pro něj mohlo být osvěžující a inspirovat ho k tomu, aby floře věnoval větší pozornost než dosud. To už je ale jen úvaha či námět k přemýšlení (třeba pro překladatele recenzované knihy, který v četných doplňujících poznámkách prokázal dobrou orientaci v oboru) a kladné hodnocení knihy, jejího přínosu či zpracování nijak nesráží.