Sigrídur Hagalín Björnsdóttir (nar. 1974) vystudovala historii a žurnalistiku a dvacet let působila jako televizní reportérka. Novinářské praxi se dodnes věnuje, byť v posledních letech jí stále více času zabírá vlastní tvorba. V roce 2016 vydala první román Ostrov (Eyland, č. 2019), který se dočkal chvály literárních kritiků. Do češtiny byl přeložen také její třetí prozaický počin Ohně. Láska a jiné katastrofy (Eldarnir. Ástin og adar hamfarir, 2020, č. 2022). 

iLiteratura: Jaký mají Islanďané vztah k sopkám, k jednomu z největších symbolů své země? Mají z nich strach a respekt? Nebo je mají rádi, či je dokonce uctívají?
Sigríður Hagalín Björnsdóttir: Náš vztah k sopkám je dvousečný. Bezesporu představují hrozbu, v průběhu historie připravily o život velké množství lidí. Přesto se jich vyloženě nebojíme, chováme k nim jakýsi romantický vztah. Kdykoli se nějaká sopka probudí, máme až dětinský pocit vzrušení, nasedneme do auta a jedeme, co nejblíže to jde, abychom ji viděli. Dělám si legraci z toho, že dáváme dětem jména po nejnebezpečnějších sopkách. Máme tolik malých holčiček se jmény Hekla nebo Katla. Sopky jsou silné, nevypočitatelné, zvláštní, stejně jako lidé. Považujeme je za jakési členy rodiny. Milujeme je a vážíme si jich. 

iLiteratura: Je to ten důvod, proč jste se o sopkách rozhodla napsat román Ohně?
Sigríður Hagalín Björnsdóttir: Částečně. Jsem televizní novinářka, což je druhá profese, které se kromě psaní už dvacet let věnuji, a příběhy vybuchujících sopek jsou pro televizi ten nejatraktivnější materiál. Vždycky mě fascinovaly. Můj první článek jako novinářky byl právě o sopkách.

Co se týče románu, psala jsem původně jinou knihu, ale tu jsem musela celou zahodit, protože nebyla dobrá. Hledala jsem nový námět a narazila na článek o severním magnetickém pólu, v němž jeden vědec tento pól popisoval jako „citlivé místo“. Vnuklo mi to nápad na hlavní postavu, vědkyni a vulkanoložku, která mluví a uvažuje o přírodě jako o živé, citlivé bytosti. 

iLiteratura: Sopky propojujete v románu s láskou, obě jsou to silné a uchvacující síly, které ale mohou ničit životy a rodiny. Jak vás toto propojení napadlo?
Sigríður Hagalín Björnsdóttir: Napadlo mě to, když jsem četla Annu Kareninu. Fascinovalo mě, jak Tolstoj rozlišuje mezi pozitivní a konstruktivní láskou na straně jedné a tou destruktivní, vášnivou láskou plnou sexu na straně druhé. Uvědomila jsem si, že většinou chápeme lásku jako čistě kladný cit a já se rozhodla o ní vyprávět jako o znepokojivém citu. V tom je láska stejná jako sopka, ničí všechno, i když současně něco nového vzniká – v případě sopek to jsou nové vrstvy půdy.

iLiteratura: Hlavní hrdinka, ač seriózní vědkyně, neodolá lásce a rozbije rodinu. Není nevěra v literatuře převážně mužský fenomén.
Sigríður Hagalín Björnsdóttir: Ne zcela, v 19. století jsme v knihách potkávaly ženy z vyšší střední třídy, které nehleděly na konvence a zamilovaly se, jako právě Anna Karenina nebo paní Bovaryová. Dnes už ale nemůžete napsat příběh o hrdince v domácnosti, musíte vytvořit postavu s profesí a určitým společenským statusem. Chtěla jsem vyprávět o ženě, která nevěrou nekompromituje jen svou rodinu, ale také svou profesi.

iLiteratura: Velmi dobře dokážete do příběhu zakomponovat nejrůznější fakta, v románu Ohně je to opravdu mnoho informací o vzniku, vývoji a činnosti sopek. Nakolik novinářská zkušenost ovlivňuje váš styl psaní?
Sigríður Hagalín Björnsdóttir: Myslím, že mi tato zkušenost pomohla zásadním způsobem především na začátku spisovatelské dráhy. Novinařina vás učí, jak pracovat s daty, jak z mnoha drobných fakt a hlasů kolem vás některá vybrat. To potřebuji i jako spisovatelka, musím vybrat, které hlasy nechám znít a ze kterých sestavím vyprávění. Ale žurnalistika mě inspiruje i jinak. Obě knihy, které jsou přeložené do češtiny, jsou o tématech, na nichž jsem nejprve pracovala jako novinářka. Pochopila jsem, že žurnalistika vás dovede jenom do určitého místa, tam fakta skončí, člověk ale neodstane odpověď na všechny otázky. Fikce vám umožní domýšlet, co se stane potom, rozvinout příběh mnohem dál.

Knihy toho vědí více než jejich autoři

iLiteratura: Kritici vaše knihy, odehrávající se v blízké budoucnosti, označují za dystopie či dystopické thrillery. Snažíte se dodržovat pravidla některého žánru?
Sigríður Hagalín Björnsdóttir: Přiznám se, že o žánru během samotného psaní příliš neuvažuji. Všechna svá díla považuji za milostné příběhy, nemusí jít jenom o romantickou lásku mezi mužem a ženou, ale o lásku mezi rodiči a dětmi, mezi přáteli či sourozenci. Když píšete o něčem, co se nestalo, ale co by se stát mohlo, jste automaticky označeni za autora sci-fi literatury nebo spekulativní fikce. 

iLiteratura: V případě vašeho prvního románu Ostrov je ale toto označení přesné. Kniha pojednává o tom, co by se se stalo, kdyby byl Island najednou zcela odříznut od zbytku světa a byl závislý pouze sám na sobě. Jak vás takový námět napadl?
Sigríður Hagalín Björnsdóttir: Tuto knihu jsem napsala v roce 2016, před brexitem, před nástupem Donalda Trumpa, před rozmachem populismu v Evropě. Námět na něj jsem nosila v hlavě asi patnáct let, připadal mi vlastně zcela nenápaditý, očividný. Žijeme na malém ostrově uprostřed moře a jsme závislí na spojení se zbytkem světa. Čekala jsem, až se ho někdo z jiných autorů ujme. Když se tak nestalo, pustila jsem se do něj sama. Myslím, že mám dobrý čich na nová témata, což ale není jenom výhoda. Čtyři měsíce poté, co vyšel můj román Ohně, opravdu začala v oblasti, kde se příběh odehrává, rozsáhlá sopečná eroze. Věřím, že knihy toho vědí více než lidé, kteří je píší.

iLiteratura: Island v románech popisujete jako zemi, kde selhává politická reprezentace a kde si lidé přestali vážit přírody. Vnímáte takto současný Island?
Sigríður Hagalín Björnsdóttir: Bohužel ano, roky jsem se jako novinářka zaměřovala především na politiku a ekonomii. Fascinuje mě moc a to, jak mocní lidé ovlivňují společnost i jednotlivce. V médiích o tom čteme denně, baví mě přemýšlet o tom, jaké mohou být důsledky takového chování a zneužívání moci. Všichni máme odpovědnost, za demokracii a za to, v jaké společnosti a zemi žijeme. Pokaždé když jdeme nakoupit nebo když se rozhodneme si zaštupovat ponožky, děláme vlastně politické rozhodnutí, kterým ovlivňujeme celou planetu. 

iLiteratura: Ve vašich dílech hrají důležitou roli novináři. Z toho, jak popisujete jejich práci, ne vždy v pozitivním světle, je zřejmé, že víte, o čem mluvíte.
Sigríður Hagalín Björnsdóttir: To je pravda a ani já se z toho nijak nevyděluji. Žurnalistika je zajímavá profese, setkáváte se s inspirativními lidmi, navštěvujete nová místa. Současně vám jde především o to najít nějakou story, být u ní první. Často ze sebe děláte hlupáka, ptáte se, jako byste neznali odpověď. Pátráte po pravdě, ale cíl je v nedohlednu. Nejdůležitější během toho hledání je být čestný a odpovědný, to platí o novináři, stejně jako o spisovateli. Musíte být věrní svému příběhu.

iLiteratura: Neodpustím si poslední otázku. Říká se, že každý druhý Islanďan píše. Je to vtip, nebo je na tom zrnko pravdy? Nakolik je literatura součástí islandské kultury?
Sigríður Hagalín Björnsdóttir: Literatura opravdu je součástí národní kultury Islandu. My nemáme – tak jako vy – úžasnou starou architekturu, do 20. století jsme de facto neměli žádné hudební skladatele ani vizuální umělce. Měli jsme ale literaturu, tu jsme mohli během temných večerů psát. Mnoho Islanďanů píše – zapisují si staré rodinné příběhy nebo vzpomínky. Ale opravdu profesionálních spisovatelů a básníků u nás zase tolik není. Na Islandu žije necelých čtyři sta tisíc obyvatel, nemáme žádné sousedy, nemáme se s kým srovnávat. V Evropě je obrovská konkurence, všude je tu tolik talentovaných umělců. Takže bych řekla, že to je kombinace silné literární tradice a jisté ignorance (smích).