Je to už pár let, co nakladatelství Paseka objevilo příslovečnou díru na trhu a začalo vydávat komiksy pro dívky. A to komiksy chytré, invenční a rozhodně ne pro naivní čtenářky. Postupně se opatrně přidávají další vydavatelé, byť je komiks stále dominantně vnímán spíše jako čtení pro kluky a muže. Jedním z takových pokusů, jak oslovit dívčí publikum (ale nejen je), je série amerického kreslíře Tima Proberta nazvaná Lightfall.

V USA tato série vychází od roku 2020, a to v jednom z největších amerických (i světových) nakladatelství HarperCollins. Dočkala se zatím jen druhého dílu (2022), nicméně třetí se chystá na duben příštího roku; autor chce zřejmě dodržet mezi jednotlivými knihami dvouletý odstup. Přičemž jde doopravdy o knihy – jednak mají menší, spíše knižní než komiksový formát, ale především na komiks pro děti opravdu úctyhodných 256 stran. Mimochodem by možná bývalo stálo za to děj rozdělit do kapitol, protože přečíst vše vyžaduje značnou dávku času a zaujetí.

Mezi hrdinstvím a humorem

V USA zatím první dva díly získaly jisté renomé, byť především v podobě zařazení do různých časopiseckých výběrů, případně nominací, žádnou významnější cenu komiks zatím Lightfall nezískal. Úspěch ale sklízí jak díky originálnímu fantasy světu a dvěma hlavním postavám, tak díky kresbě, která dokáže – třeba v duchu sérii Amulet nebo Hilda – oslovit mladší čtenáře a přitom neurážet ty dospělejší přílišnou infantilitou a roztomilostí. Lightfall zároveň dobře pracuje s nadsázkou a vtipem a balancuje mezi tradiční hrdinskou fantasy s nutnými bitkami, kouzly a velkou hrozbou a nenuceným humorem, díky němuž se hlavní hrdinové vždycky nějak, často krkolomně, dostanou ze zdánlivě neřešitelných situací. Třeba když jsou uvázáni na tyči a opékání nad ohněm jako budoucí večeře.

Příběh začíná ve skromném domku na kraji lesa, kde žije stárnoucí a čím dál zapomnětlivější Vepří čaroděj se svou vnučkou Beatricí. Ta se jednou vydá do lesa pro byliny a koření a potká podivného válečníka Cada ze starobylé a po léta vymizelé rasy Galdurianů. Když se oba vrátí do chýše, místo dědečka najdou jen vzkaz, že se kamsi vydal. Pospíchají tedy za ním, čímž nastává klasické fantasy schéma cesty za zprvu možná dost nejasným cílem, který se ale v průběhu putování vyjasňuje a získává na důležitosti. Probert přitom chytře moc nevysvětluje minulost postav ani zákonitosti jejich fikčního světa: vše se odhaluje postupně; a právě toto odhalování je součástí hry a tajemství, která příběh provázejí. Lze přitom doufat, že jak s rozpínáním příběhu v dalších pokračováních se budou zároveň propojovat různé dosud jen naznačené souvislosti. V prvním díle se každopádně zdá, že má Probert osud svých hrdinů i jejich světa docela pevně v rukou.

Úzkostná a bezstarostný

Částečně se tedy dozvíme, kdo byli Galduriané s proč z nich na světě nejspíš zůstal už jen Cad, že nad planetou zřejmě nesvítí žádné slunce, ale umělá světla, a co ukrývá zdánlivě obyčejná baňka, kterou má Beatrice hlídat (ale neustále o ni přichází). Naopak o Beatrici se toho čtenáři dozvědí jen velmi málo, rozhodně ne to, jak je možné, že žije u dědečka, který je antropomorfizovaným prasetem, zatímco ona sama má čistě lidské rysy. Beatrici charakterizují zejména časté úzkostné stavy, což ostře kontrastuje s bezstarostným Cadem, který trochu naivně, ale nakažlivě optimisticky věří, že se ze všeho dokáže nějak vysekat; míněno doslova, s pomocí velkého meče. Cad je vůbec dost zvláštní postava, nepřátelé i leckteří jiní mu říkají žabák, nicméně obojživelníka nijak zvlášť nepřipomíná – a mečem se umí ohánět docela dobře. Nepochybně přitom ještě skrývá mnohá tajemství, ať už si je ve své prostoduchosti uvědomuje, či nikoliv.

V průběhu pouti oba společně zažívají různá dobrodružství a setkání, bojují s obřími kraby i tlupou lidožravých ještěrů, v závěru je čeká epičtější bitva s magickými ptačími démony. Ale ony bitvy nejsou brány nijak fatálně, spíše hravě a s jistým potutelným odstupem. Ke zraněním nedochází, jen Beatrice občas přijde o nějaké předměty či třeba o boty, ale nikomu se v zásadě nic vážného nikdy nestane.

Je to zkrátka ten druh fantasy, který má ještě blíže k pohádkám než k současným temným a brutálním projevům tohoto stále mimořádně oblíbeného žánru. Děti budou za onu pohádkovost jistě vděčné – a do komiksu se nepochybně s chutí a jistou nostalgií začtou i jejich starší sourozenci nebo rodiče.