Polyglotka Lucie Gramelová se dlouhodobě věnuje studiu, didaktice a popularizaci jazyků v českém prostředí. Veřejnosti by mohl být znám kupříkladu její blog Jazykový koutek, kam přispívá rovněž překladatelka Líza Getta. Společně zde z pohledu lingvistek rozebírají nejrůznější aktuální témata – od premiéry filmu Avatar – Cesta vody (2023) přes umělou inteligenci až po rétorická vystoupení Andreje Babiše. 

Této linie se drží i Jazyky na 366 dní. Na každé datum připadá přesně jedna stránka a téma inspirované nejčastěji odpovídajícím českým svátkem, příslušným mezinárodně významným dnem či jen reáliemi daného ročního období. K tématu pak autorky vztahují své texty, které se nejčastěji točí kolem etymologie pojmenování a zajímavých neologismů a idiomů. Čtenářky a čtenáři tak mohou poznávat nejen samotnou řeč, ale i nejrůznější kulturní zvyklosti. Neobvyklé nejsou ani zajímavosti z prostředí překladatelů a tlumočníků. Jako vítané zpestření stručných, avšak informačně nabitých příspěvků, se objevují texty věnované strategiím učení (se) jazyků a (tematické) kvízy. 

Už stručný nástin obsahu knihy snad ukazuje, jak působivou mozaikou textů a témat Jazyky na 366 dní vlastně jsou. Autorkám se skutečně daří držet se v úvodu deklarované snahy nepodávat vyčerpávající výklady, ale spíše témata pootevřít a nadchnout pro další samostatné zkoumání. Rozsah přísně ohraničený délkou jedné strany a snaha o co nejširší jazykový záběr ostatně ani neposkytují příležitost pro obsáhlejší pojednání. V tomto ohledu autorkám opravdu nelze nic vytknout. Jejich styl je úsporný a věcný. A ačkoli mohou být některé jazyky zastoupeny více – autorky ostatně samy přiznávají možnost určité zaujatosti – v knize dostala své místo třeba i malgaština. Uznání si přitom zaslouží zejména úsilí autorek vztahovat informace o exotičtějších jazycích k češtině. Myslím, že právě vztahováním blízkého a vzdáleného – porovnáváním českých a jinojazyčných jazykových zvyklostí, důrazem na slova, která čeština z daného jazyka přejala – se u českých čtenářek a čtenářů nejspíš objeví zaujetí cizí jazykovou kulturou.

Formát stručných vhledů do zvolené problematiky je však možné považovat za jisté omezení. Vybrané informace se totiž často prezentují jako seznamy „nej“ údajů. Při takovém uspořádání opravdu není prostor zaobírat se detaily – už jsem ostatně naznačila, že Jazyky na 366 dní nemají být žádnou jazykovou encyklopedií. O to nesnadnější je ale pozice člověka, který by se rozhodl si získanou znalost nějak obohatit. V online prostředí by stačilo příspěvek doplnit o hypertextové odkazy (například v případě zmínky o digitální podobě slovníku bratří Grimmů pod datem 24. února). Protože ale samy autorky žádné zdroje informací neuvádějí, nenachází se člověk lačnící po dalším v poznání ve snadné pozici. 

Na druhé straně je třeba přiznat, že kniha má (i s ohledem na pečlivý výběr témat) značný didaktický potenciál. Dovedu si představit, že mnohým lektorům a lektorkám cizích jazyků mohou Jazyky poskytnout cennou inspiraci do hodin. Nejen kvůli nim by ale bylo myslím vhodné doplnit knihu o nějakou jednoduchou orientační pomůcku (piktogramy apod.), s níž by se vyučující v knize v rámci příprav na výuku rychleji a snáz orientovali. Pomoci by mohl i rejstřík klíčových slov. 

Z pohledu uživatelské přístupnosti bych rovněž ocenila ucelenější a přehlednější práci s výslovností všech uvedených cizích slov. Chápu, proč se neuvádí fonetické přepisy anglických slov – anotace knihy ostatně její obsah adresuje zejména jazykovým nadšencům, u nichž se zřejmě znalost anglické výslovnosti automaticky předpokládá. Co si ale pak počít se slovíčky německými či těmi psanými azbukou. Jejich čtení již dnes za všeobecnou dovednost považovat nelze. Ne že by se autorky výslovnosti cizích slov vyhýbaly zcela. Zejména v první polovině knihy se s ní však pracuje poněkud selektivně. Extrémním příkladem je příspěvek ke 2. březnu, který v návaznosti na světový den knihy rozebírá, jak různé jazyky označují knihomola, výslovnost ale není přiřazena k žádnému z uvedených pojmenování. 

Kalendárium zajisté obsahuje dostatečné různorodou zásobu témat, aby alespoň dílčím způsobem oslovilo každého, kdo do něj nahlédne. I já (čtenářka-nepolyglotka s chatrnou angličtinou) jsem si se zaujetím přečetla příspěvky o vlivu feminismu na změny ve slovní zásobě či o snaze organizace PETA nahradit nehumánní frazémy. Přesto opět zdůrazňuji, že Jazyky na 366 dní ocení především lektoři a lektorky cizích jazyků. Z pozice studentky českého jazyka si dovolím pouze jednu (a spíš marginální) připomínku k obsahu: pokud vím, nepanuje obecná shoda v tom, kdo je autorem spisu Ortographia Bohemica. I proto bych Jana Husa (příspěvek k 6. červenci) uváděla spíš jako autora předpokládaného. V sumě téměř 400 stránek jde však o jistě zcela zanedbatelné slovíčkaření.