Doba, v níž bylo možné cokoliv. Právě tak pamětníci vzpomínají na léta následující po listopadové revoluci. Věta se dá vykládat ve smyslu pozitivním i negativním: devadesátá léta sice dala české společnosti možnost vydat se na správnou cestu západním směrem a v jejich průběhu došlo ke zlepšení obecné životní úrovně a zvýšení participace občanů na politickém a veřejném dění bez strachu z postihu, současně si ji ale mnozí spojují s nástupem existenciální nejistoty, rozevíráním společenských nůžek a bující kriminality, jak plasticky připomněl hojně diskutovaný seriál Devadesátky „z pohnuté porevoluční doby, kdy spravedlnost prohrávala boj se zločinem“. A právě tuto dvojznačnost se celkem úspěšně snaží postihnout kniha Věčná devadesátá. Proměny české společnosti po roce 1989. Je výsledkem „vědecko-novinářské“, ale i mezigenerační spolupráce a jejím cílem bylo čtenářsky přístupným způsobem uchopit nejednoznačné zkušenosti české společnosti období transformace. 

Stručně, ale komplexně mapuje například rozvoj svobodných a nezávislých médií, nové kulturní formy a možnosti tvůrčího vyjádření, seberealizaci mnoha občanů v podnikání nebo uznání práv hlavně sexuálních menšin. Zároveň autoři nevynechávají nerovně nastavené podmínky privatizace nebo zvýhodnění těch, kteří došli k majetku nelegálními cestami na poli podnikání za socialismu. Popisují i nekalé praktiky v prostředí ligového fotbalu nebo to, jak bytová politika devadesátých let přispěla k současné krizi bydlení.  

To vše se přitom odehrávalo současně, jak píší v úvodní kapitole historička Veronika Pehe a novinářka Apolena Rychlíková, devadesátky nebyly „buď, anebo“. Různí lidé je na základě výšky svého kulturního či sociálního kapitálu vnímali pochopitelně odlišně: jiná byla zkušenost člověka s vysokoškolským vzděláním z Prahy, jiná zkušenost dělníka právě propuštěného z privatizované továrny.

Dědictví komunismu

I když rok 1989 znamenal zlom, autoři ukazují, že v jistých ohledech se někteří lidé podnikající za pozdní normalizace na nové pořádky už náležitě připravovali. Zmiňují přitom knihu Adama Havlíka Marky, bony, digitálky. Veksláci a fenomén veksláctví v socialistickém Československu (Vyšehrad; Ústav pro studium totalitních režimů, 2022), která vysvětlovala, jak to, že se u nás veksláctví stalo v osmdesátých letech tak rozšířeným jevem, i když do prostředí, které se deklarovalo jako rovnostářské, vnášelo vzrůstající společenskou nerovnost. Podle analýzy Adama Havlíka tehdejší režim veksláctví toleroval: jeho prostřednictvím byly zmírňovány nedostatky v zásobování zbožím a tím se snižovalo sociální napětí. A i když byly veksláctví a černý trh častým terčem kritiky jak ze strany občanů, tak i státních orgánů, zmíněné faktory ve prospěch veksláků byly pro komunistické politické elity zjevně důležitější. 

Existovala prý celá tzv. noční ekonomika, sestávající vedle veksláků také z taxikářů, prostitutek, číšníků, recepčních, diskžokejů, vyhazovačů, kteří „tvořili de facto neregulovaný trh s různými službami a podpultovým zbožím“. A právě toto prostředí lze podle badatelů považovat za podhoubí jedné z odnoží organizovaného zločinu po roce 1989. Jako vekslák se mimo jiné živil i Ivan Jonák, provozující od roku 1992 erotický klub Discoland Sylvie, který propagoval například kabrioletem plným nahých prostitutek na Staroměstském či Václavském náměstí.

Rozkolísaní a zmatení

Právě záplava nijak neregulovanou pornografií, stejně jako ezoterikou, patřila k výrazným rysům dané epochy, což mělo i jistý antikomunistický náboj. Jak v recenzované knize vysvětluje Adéla Gjuričová, mimochodem jedna ze spoluautorek publikace Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu (1980–1995), upozorňující na některé překvapivé kontinuity mezi osmdesátkami a devadesátkami, pokud něco komunisté zakazovali, v chápání tehdejších lidí to přeci muselo být v pořádku. A podobné bylo podle politologa Jana Charváta podhoubí vzestupu krajně pravicového nacionalismu: „Všechno, co dělal minulý režim, bylo vnímáno jako automaticky špatné, z čehož někteří lidé usuzovali, že správné je dělat opak toho, co zažívali v komunismu“. Byl komunismus internacionální? Hledal se opak. Bylo zakázáno o něčem mluvit? Tak se mělo začít o všem mluvit nahlas a bez skrupulí. A dodává, že nezůstávalo jen u slov: „Dovoleno najednou bylo cokoliv a panoval dojem, že to je přece ta svoboda a že krajní pravice je jednoduše jednou z možných odpovědí na komunismus, že je lepší.“ Vzrůstající ohrožení proto zažívali nejen Romové, z nichž někteří agresi neonacistů zaplatili smrtí, ale také Vietnamci. Jak ve svých tehdejších reportážích popsal třeba Jáchym Topol, sametovou revoluci prý někteří Vietnamci interpretovali jako převzetí moci fašisty – a skinheads v tomto duchu vnímali jako novou národní milici.

I u většinové společnosti se ale jednalo o dobu obecného hodnotového rozkolísání, a někdy i zmatení. Zejména ze začátku nedokázali zákazníci rozlišit kvalitní zboží od nekvalitního. Lidé byli zvyklí na to, že kvalita zboží je všude stejná, jako byla stejná kvalita produktů v socialistických prodejnách. A podobně nerozlišeně se přijímalo všechno pocházející ze Západu jako luxusní. Jak tvrdí historik Martin Franc, například čokoláda Milka, která na západ od nás nebyla prémiovou značkou, se u nás prodávala jako luxusní čokoláda, takže i když se dovezla kvalitnější čokoláda, prodávala se za stejnou cenu jako Milka. Podobně o kulturní produkci Ondřej Daniel tvrdí, že mohla mít v samém úvodu devadesátých let podobu dočasného stírání ostrých hranic mezi alternativní, subkulturní a jinak fajnšmekrovskou kulturou a produkcí orientovanou na masového spotřebitele.

Jágr je bůh

Některá témata v knize chybějí (například boom velkého množství nekvalitních překladů a pády významných knižních nakladatelství) nebo jsou jen letmo naznačena: samostatnou kapitolu si zasloužila proměňující se náboženská scéna se záplavou alternativní spirituality, sekt a náboženských hnutí, z nichž asi nejagilnější byli Svědkové Jehovovi. Pokud Vojtěch Ondráček v kapitole o sportu tvrdí, že po vítězství hokejistů v Naganu „nikomu nepřipadala směšná nebo trapná“ hesla jako „Hašek na Hrad“ či „Jágr je bůh“, pak se mýlí. Kupříkladu teolog a sociolog Tomáš Halík se ke zmíněním scénám opakovaně vrací a veřejně je komentuje: „Zneužívání náboženství souvisí s tím, že kde lidské spory či emoce nabývají na síle, tam lidé automaticky sahají k náboženským vyjádřením.“ 

Popsána jsou v knize masová shromáždění, která by se dala označit jako příklady „šťastného davu“, jak to pojmenoval Elias Canetti. Po zmíněném naganském vítězství jásali fanoušci na Staroměstském náměstí a většina přítomných se nacházela v alkoholovém opojení: „Doslova celý národ sledoval, jak se potácejí na letišti, a především během tiskové konference, při níž heroicky zdolávali hranici srozumitelnosti nejen oni, ale i všichni diváci u obrazovek… V ten moment si české obyvatelstvo sáhlo na dno vlastní tolerance lidských slabostí.“ Jindy to ale mohl být třeba koncert uspořádaný k padesátinám Jana Nedvěda v červnu 1996 na strahovském stadionu. Jistý uštěpačný komentátor prý k němu tehdy s nadsázkou poznamenal: „Podle sociologických průzkumů je Janova tvorba v největší oblibě u životem zklamaných žen středního věku. Proto byl na ploše stadionu vybudován drenážní systém, který bude při zvlášť procítěných písních davově prolévané slzy odvádět k tomuto účelu vyhloubenou stružkou do Vltavy.“ 

Věčná devadesátá zachycují euforii, živelnost i zrádnost tehdejších bouřlivých časů zdařile.  Prostor pro vyjádření v ní dostávají příslušníci různých generací i společenských a etnických skupin. Některé pasáže se snaží o postižení obecných trendů, ale další se zaměřují na často paradoxní příběhy konkrétních jednotlivců (kupříkladu písničkář, který roku 1992 kritizoval tehdejší maloobchodní podnikatele, se později sám stal úspěšným podnikatelem v hudebním průmyslu). Existují ovšem i další pokusy zachytit tehdejší dění v jeho mnohoznačnosti (například v podcastu časopisu Respekt „Divoké devadesátky. Co všechno bylo tehdy možné a co z nich dodnes přežívá?“, v němž mimochodem vystoupili i někteří stejní mluvčí jako v recenzované knize, Jindřich Šídlo nebo Jaroslav Spurný).

Kniha je co do množství zastoupených témat asi zatím pokusem nejkomplexnějším a v dobrém slova smyslu vyváženým. Není aktivistická, ale ani přespříliš odborná. Zpochybňuje jednostranný obraz devadesátek coby bezvadné éry svobody, jak ho někdy měli tendenci šířit liberálně pravicoví novináři, stejně tak jako obraz doby, jejíž hlavní charakteristikou je zločin, jak by někdo mohl soudit ze zmíněného seriálu Devadesátky. Jde o důležitou knihu, protože šlo o rozhodující dobu: prostor svobody, který se tehdy otevřel, se stále učíme odpovědně využívat. A se sociálními nespravedlnostmi, které tehdy vznikly, se stále a zatím neúspěšně snažíme vyrovnávat.