Po knize Tesilová kavalérie: popkulturní obrazy normalizace u nás letos vyšla další původní publikace, v níž místní vědci, inspirováni západními koncepty cultural studies, zkoumají českou populární kulturu, tentokrát ovšem v širším časovém rozmezí. Její autoři si položili za úkol „experimentální prověření možností aplikace teorií populární kultury v českém prostředí“ a také spojení „zvolna se rozvíjejícího, ale prozatím roztříštěného výzkumu“.

V tematicky velmi heterogenním sborníku se sešly příspěvky o architektuře (Utváření Střekova jako českého místa paměti), filmech (o dobové recepci tvorby Věry Chytilové nebo o „figurách paměti“ a o nedostatcích filmu Habermannův mlýn), o hudbě (a to například o písni Modlitba pro Martu a její návaznosti na českou kulturní tradici i o současných hudebních subkulturách) i o literatuře (nejen o Jiráskově Filosofské historii nebo o beletrii tematizující valašskou identitu, ale i o současném hodnocení sci-fi). Nechybí ani texty věnované původu českého bulvárního tisku, jeho osudům po roce 1948, tomu, nakolik je do této kategorie zařaditelný deník Večerní Praha, který komunisté povolili a u něhož svůj odpor k bulváru trochu zmírnili, či o úloze dnešního bulváru ve zveličování nebezpečí subkultury emo. A také stati o televizním vysílání (například o anketě Největší Čech nebo o televizních seriálech). Do kultury v širokém slova smyslu autoři zařazují také věci denní spotřeby jako příznaky jistého životního stylu: tak jsou zmiňovány žvýkačky, představující za komunismu symbol kapitalismu, nebo naopak v meziválečném období cigarety s názvy jako Solidarita nebo Rudá směs, jež tehdy byly součástí prosovětské propagandy (v textu „Nikde nelze radostněji žít!“ Utopický obraz Sovětského svazu v československé populární kultuře mezi světovými válkami od Jana Lomíčka).

Zvláštní připomenutí si podle mne zaslouží článek Všichni dobří nevolníci. O symbolu matky-země ve filmu Vesničko má středisková filozofa Martina Škabrahy o filmu Jiřího Menzela. Na rozdíl od některých jiných příspěvků je tento napsán mimořádně čtivě a vtipně, i když není samozřejmě nutné s autorem v jeho vývodech ve všem souhlasit: třeba to, že klapky na uších mentálně zaostalého chlapce Otíka byly „drobným aktem normalizace, v níž byly klapky na uších důležitým atributem přizpůsobování se poměrům“, je asi interpretace poněkud přehnaná.

Jako podnětný a (alespoň pro autora této recenze) objevný se dá označit text Tomáše Kavky Majáles – modernita v tradici české studentské slavnosti. Majáles Kavka pojímá jako z velké míry „vymyšlenou tradici“, přičemž na jejím prosazení a rozšíření měl prý velký podíl Alois Jirásek: i díky jeho Filosofské historii se „marginální oslava změnila v úspěšnou a širokými vrstvami přijímanou festivitu“. Autor dále sleduje vývoj slavení majálesu, snahy střídajících se politických režimů o jeho reinterpretaci, ideologické využití nebo potlačení (komunisté jej chtěli vykládat ne jako svátek studentský, tedy stavovský, ale jako svátek celotřídní). U současných majálesů autor zdůrazňuje jejich komerční charakter.

Téma komercionalizace se ovšem objevuje v mnoha dalších textech obsažených ve sborníku, zcela očekávatelně v těch týkajících se dnešních subkultur mládeže, v pasážích o „ostalgii“ jako o „uměle vyráběném fenoménu poháněném spotřebním průmyslem“, ale třeba i v příspěvku sociální a kulturní antropoložky Magdaleny Myslivcové Prezentace nových forem religiozity a spirituality v rámci kulturní nabídky města – na příkladu ezoterického festivalu v Písku. Autorka v něm mapuje současnou náboženskou scénu svého rodného města, do kontrastu přitom klade tradiční církevní procesí v centru města, jehož se účastní stále se zmenšující skupina místních tradičních věřících (a i když se ho po roce 1989 účastnili i vedoucí představitelé města, nyní je jeho význam stále více marginalizován), a ezoterický festival odehrávající se na panelovém sídlišti. Ten naopak hojně využívá reklamu, sjíždějí se na něj zájemci z širokého okolí, a účast na něm je tedy hojná, i když se podle Myslivcové jedná především o formu „spirituálního konzumu“ a o komerční podnikání. Sevřený text na mikrokosmu jednoho města možná naznačuje trendy, které mají mnohem obecnější platnost (dodejme, že na největším českém panelovém sídlišti  se sice podobný ezoterický festival zatím nekoná, ale velmi podobnou funkci zde plní galerie Cesty ke světlu). Dalším často se vracejícím tématem je v této publikaci globalizace. Tak se čtenář dozvídá o dechovce, že je to „jediný český hudební žánr, který dosáhl celosvětového úspěchu“, nebo o hip hopu, že je sice rozšířen ve velké části světa, ale v různých oblastech se přizpůsobuje místním podmínkám, takže i u nás platí, že mimo svou kolébku není „černý“, tedy že se stává „glokálním fenoménem“ (což samozřejmě není nijak objevné zjištění).

Nejsem si jistý, jestli vydáním tohoto titulu došlo ke sjednocení „roztříštěného výzkumu“, ale snad má cenu i to, že se zde na jednom místě sešly příspěvky, které populární kulturu zkoumají dost odlišnými způsoby (jinde ovšem editoři skromněji mluví o „propojení zvolna se rozvíjejícího výzkumu“). A ač autorka předmluvy Jiřina Šmejkalová s odkazem na K. Teigeho tvrdí, že v publikaci nejde o „revoluční vyrážení dosud zavřených dveří, ale spíše o nové otevření dveří již dříve v českém intelektuálním prostoru přinejmenším pootevřených“, každopádně jde u nás v jistém smyslu o průkopnické dílo, které si zaslouží chválu a ocenění. I když se i dnes ozývají hlasy pohoršující se nad tím, když si nějaký vědec dovolí zkoumat „podobný brak“ jako Twilight, jistě mají podobné výzkumy smysl. O současné společnosti a naší době toho totiž říkají (nebo aspoň mohou říkat) mnohem více než podrobné rozbory děl nejvyšší kultury, které jsou často příliš izolované od světa jejich skutečných čtenářů, diváků, či dokonce „konzumentů“.