Lea Ypi (nar. 1979) pochází z Albánie, odkud po konci občanské války v roce 1997 odešla na studia do Itálie. Dnes vyučuje politickou teorii na London School of Economics ve Velké Británii. Svobodná je jejím prvním dílem pro širokou veřejnost. Knihu rozdělila na dvě části: první je věnovaná pozdnímu socialismu, druhá pak chaotickým 90. létům.

Jako malá objímala Stalina

Autorka ve svém memoáru nejprve čtenáře provádí pozdně socialistickou Albánií, a to naivním dětským pohledem. Vyprávění je nostalgické a plné úsměvných detailů, jako je překotné shánění prázdné plechovky od Coca-Coly, která je následně slavnostně vystavena na krbové římse. 

První polovina Svobodné tak připomíná zpodobnění socialismu z dětské perspektivy, jak jej známe i z české literatury, například z Vieweghova románu Báječná léta pod psa. Kvído zapáleně recitující komunistické verše je paralelou k dětské protagonistce Svobodné, jež vroucně objímá sochu Stalina a přemlouvá svou rodinu, aby doma zarámovali fotku Envera Hodži, tajemníka albánské komunistické strany. 

Rodiče se však chovají zvláštně a na zvídavé otázky malé dívky odpovídají vyhýbavě. Teprve po pádu režimu vyjde najevo, že rodina skrývala vlastní dceři – údajně aby ji ochránila – svůj aristokratický původ. Sama Ypi označuje v rozhovoru pro Alarm odhalení pravdy nejen jako trauma, které si s sebou bude nosit po zbytek života, ale především jako moment, který měl za následek nedůvěru vůči velkým narativům.

Stejně jako dokáže Ypi trefně vystihnout směšnost komunistické Albánie, umí vyhmátnout i kontradikce nově kapitalistické země. Ukazuje, že pojmosloví nového režimu se svou vyprázdněností vyrovná komunistické hantýrce a svoboda v albánské společnosti 90. let uvrhnuté do chaosu je stejně iluzorní jako ta v komunistickém režimu.

„‚Občanská společnost‘ se zařadila mezi další nové klíčové pojmy jako ‚liberalizace‘ (nahrazující ‚demokratický centralismus‘), ‚transparentnost‘ (nahrazující ‚sebekritiku‘), ‚přechodné období‘, které už tu předtím sice bylo, ale nyní odkazovalo k přechodnému období mezi socialismem a liberalismem, nikoli mezi socialismem a komunismem, a nakonec ‚boj proti korupci‘, který nahradil ‚boj proti imperialismu‘.“ (s. 218)

Uvrženi do chaosu

Druhá část knihy je věnována transformaci z centrálně plánované ekonomiky v tržní hospodářství. Ypi detailně popisuje brutální volnotržní logiku a do důsledků obnažuje, co může implikovat zaklínadlo „privatizace“. Ušlechtilé pojmy pak jako by ospravedlňovaly reformy s ničivými dopady na obyvatelstvo.

V situaci masivního propouštění zaměstnanců – „nahrazování dělníků, jako kdyby to byly stroje“ (s. 244) – se mnoho Albánců rozhodne opustit zemi. Přestože mohou volně odejít, hraniční přechody západní Evropy se rychle zavírají a z politických vězňů se přes noc stanou ekonomičtí migranti: „Po několik desetiletí Západ kritizoval Východ za jeho zavřené hranice a odsuzoval nemorálnost států omezujících právo odejít ze země. Naše exulanty vítali jako hrdiny. Teď se k nim chovali jako ke zločincům.“ (s. 188)

Zoufalá situace albánské ekonomiky má za následek jevy známé i z Česka 90. let – prostituci, zvýšenou kriminalitu či všudypřítomný obchod s drogami. Ypi ve Svobodné pak rozvíjí argument, že občanská válka z roku 1997 je dalším z důsledků naprostého rozpadu sociálních jistot. 

Kapitola věnovaná konfliktu, suše nazvaná 1997, je uvozena otázkou: „Jak se vůbec píše o občanské válce?“ (s. 273) Autorka se nakonec rozhodla vložit úryvky ze svého deníku. Ty jsou syrovým popisem konfliktu v zemi, jejíž instituce se rozkládají. Odlišný styl psaní oproti esejistickému stylu přítomnému v celé knize, útržkovitost a jistá otupělost tak dává čtenáři pocítit radikální jinakost války.

Pohled zevnitř i zvenku

Svobodná má povědomé historické rámce – ať už je to dějinná zkušenost komunismu, nebo perspektiva malého státu. Avšak naprostá izolace od jiných zemí je Česku neznámá: Albánie se během komunismu postupně odloučila i od Sovětského svazu, který tamější politická garnitura prohlásila za „revizionistický“. Jak dětská protagonistka podotýká, „my jsme nepatřili ani k Východu, ani k Západu“ (s. 26). Před pádem železné opony se protagonistka setkává s dětmi ze Západu, které jsou v Albánii na dovolené – obě strany se navzájem zvídavě prohlíží, západní děti jsou pro dětskou protagonistku exotické, dají se poznat tak, že „voní po opalovacím krému“ (s. 91).

Svobodná byla původně vydána v angličtině. Kniha se tak nachází na zajímavé hranici: napsala ji Albánka, která na vlastní kůži prožila pád železné opony, ale vytvořila ji pro publikum, které o albánské historii nebo pádu komunistických režimů v Evropě neví absolutně nic. Vyzývá tak čtenáře k promyšlení vlastní historické zkušenosti a pozice, která formuje jejich přemýšlení o svobodě v rámci politického režimu.

V autorčině rodné Albánii se však knize dostalo nepřátelského přijetí: Ypi byla označena za oběť stockholmského syndromu, která propaguje komunismus. Reakce byly tak extrémní, že sama autorka je prohlásila za zlomyslné a kruté. Tento typ odezvy pak ukazuje i to, že Ypi se ve Svobodné dotkla tématu, které vzbuzuje v populaci silné emoce.

Co znamená svoboda

V roce 1992 publikoval americký politolog Francis Fukuyama esej s provokativním názvem Konec dějin a poslední člověk, v níž argumentuje, že lidstvo už zakusilo mnoho modelů uspořádání společnosti a ze všech historických zkušeností vyšla nejlépe liberální demokracie s tržním hospodářstvím. Tato kombinace pak podle Fukuyamy dává největšímu počtu lidí největší míru politické svobody a ekonomické prosperity. Svobodná se k Fukuyamově textu odkazuje již svým podtitulem Jak jsem dospívala na konci dějin. Ypi se slavným politologem polemizuje tak, že ukazuje osudy jedinců, kteří byli nově nastupujícím kapitalismem brutálně rozdrceni.

Autorka vysvětluje, že Svobodná měla být nejprve „filozofické pojednání o teoriích svobody v liberální a socialistické tradici“ (s. 303), ale chladné uvažování o rozdílných pojetích tohoto klíčového konceptu se ukázalo neudržitelné. Odosobněné teorie se totiž rychle proměnily v konkrétní lidi. To je nakonec to nejpůsobivější na Svobodné: ukazuje konfrontaci rodinné historie a velkých dějin. Ústřední pojem svobody, který figuruje již v samotném názvu knihy, autorka promýšlí nejen z teoretického hlediska, ale i do jeho hmatatelných důsledků. 

Závěr knihy je však hořký: Ypi poznamenává, že svět, ve kterém žije, není o nic svobodnější než ten, v němž žili její rodiče. Podle autorky totiž „každý selhal svým specifickým způsobem“ (s. 304). Ústředním sdělením jejího memoáru je tak nutnost porozumět. Slavný citát z Marxových Tezí o Feuerbachovi praví, že „filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit“. Lea Ypi prezentuje silné důvody, proč u interpretace ještě chvíli zůstat.