Dějiny byly dlouho vyprávěny a popisovány spíše z mužské perspektivy a také mužskými ústy a pery. I proto je poslední dobou publikováno množství dokumentů, které se snaží toto manko zmírnit tím, že se naopak soustřeďuje právě na významné ženy, jejich životopisy a obecné přínosy, na které se nezřídka zapomíná. A nejde jenom o knihy: Český rozhlas už od roku 2017 vysílá záslužný populárně-naučný seriál Osudové ženy představující „výjimečné ženy našich zemí v dobových souvislostech a kontextu jejich života nebo tvorby“. Audioknižní platforma Audiotéka nedávno přišla s podobným, i když co do rozsahu mnohem skromnějším projektem s názvem Ženy, jehož scénář napsali Jana Patočková a Matouš Hrdina.

Nekonvenční výběr

Jde o osm portrétů žen, které se nebály „měnit svět a ostatním dodávaly odvahu být samy sebou.“ Jednou z nich je i malířka Toyen, která je jako jediná zastoupena v obou cyklech. Oproti Osudovým ženám, kde převažují dnes už uznávané političky, sportovkyně či umělkyně, je jinak výběr Audiotéky spíš nekonvenční, přestože vesměs nejde o ženy českému publiku zcela neznámé. Nechybí mezi nimi radikální americká feministka Valerie Jean Solanas (1936–1988), která se roku 1968 pokusila zastřelit Andyho Warhola (a málem se jí to podařilo), pornoherečka a politička Cicciolina, která „ze sexu a svého těla učinila manifest společenského osvobození“, nebo jistá dlouho neznámá autorka erotického bestselleru.   

Ve výběru najdeme i dvě ženy ze střední a východní Evropy: vedle zmíněné Toyen je to polská gynekoložka a sexuoložka Michalina Wislocka, jejíž příručka Umění milovat způsobila v sedmdesátých letech v komunistickém Polsku hotový poprask (vyšla také slovensky v Bratislavě roku 1990). Protože „kromě otevřenosti, se kterou k otázkám sexu přistupovala, se totiž soustředila na ženy a jejich rozkoš“. Anglosaský svět zastupují vedle Valerie Solanas ještě módní návrhářka Vivienne Isabel Westwood (1941), která „dokázala vizuálně definovat britský punk“, a scénáristka a herečka Lena Dunham, autorka seriálu Girls.  

Posledními hrdinkami Žen je brazilská lidskoprávní aktivistka, bojovnice za práva žen a menšin Marielle Franco (1979–2018), která byla (zřejmě svými ideologickými a politickými protivníky) zavražděna. A dále novinářka a spisovatelka Anne Desclos (1907–1998), která v roce 1954 pod pseudonymem Pauline Reáge vydala erotickou novelu Příběh O. Jde o kultovní dílo s tematikou sexuální submise a dominance. Vzniklo zřejmě jako způsob svádění autorčina milence, spisovatele a literárního kritika Jeana Paulhana. A také jako pádný důkaz vyvracející předsudek, že žádná žena nedokáže napsat „pořádný erotický příběh“.

Tělo jako pojící prvek

„Spojujícím prvkem pro výběr často ambivalentních a průměru vybočujících osobností se stalo téma ženské tělesnosti a sexuality,“ vysvětlují autoři. Zaměřují se na ženy, které se bouří proti konvenčnímu pojetí mužských a ženských rolí, což ale neznamená, že jejich počínání vždy schvalují. Například u Valerie Solanas konstatují, že si pro svůj vražedný útok bohužel vybrala zrovna umělce, který na středostavovských mužích často kritizoval totéž co ona. Silně akcentují jejich rebelskou povahu a podvratnou činnost ve vztahu k panujícímu řádu, a to třeba i u Vivienne Westwood, která je přitom nositelkou Řádu britského impéria a mimo jiné vytvářela modely pro britskou premiérku Margaret Thatcherovou. Autoři tuto informaci uvádějí, zdůrazňují ale, že slavnostní předání Řádu proběhlo za velmi nestandartních okolností: neměla při tom na sobě spodní kalhotky, což přítomní fotografové odhalili a náležitě vizuálně zdokumentovali.

Autoři (ústy hereček Terezy Hofové a Terezy Dočkalové) se sympatiemi promlouvají o hrdinkách, které dokázaly být „mužem, ženou i vším mezi tím“ jako Toyen nebo jako Anne Desclos, která v různých situacích přijímala odlišné identity: byla matkou, špičkovou novinářkou profesionálkou, rafinovanou milenkou i provokující spisovatelkou. Tyto identity držela odděleně a střídala je tak, jak sama chtěla. Nestála o veřejné prezentování svých vášní, ale „neváhala je svobodně uskutečnit způsobem, který si sama zvolila“. 

Ženy, Osudové ženy a jejich hlasy

Co do audiozpracování se Ženy od Osudových žen liší. V rozhlasovém cyklu v jednotlivých dílech promlouvá vybraný odborník, přičemž někteří (jako nejmenovaný „výtvarný a literární kritik“) se objevují opakovaně a možná až příliš často. Vše je potom prokládáno dramatizovanými situacemi ze života dané hrdinky, jak se pravděpodobně mohly odehrát. V Ženách se střídají hlasy zmíněných dvou hereček, z nichž jedna vždy vystupuje jako vypravěčka a druhá svůj hlas propůjčuje přímé řeči, kterou promlouvají hrdinky jednotlivých příběhů, zpravidla jde o citace jejich vlastních textů či autentických výroků. Někdy zazní i dobová nahrávka hlasu protagonistky. Právě takové pasáže vyprávění oživují, a pomáhají tak dotvářet kulisu příslušné kulturní éry. „Důležitým prvkem zvukového plánu byla samozřejmě hudba. U Vivienne Westwood nesměly chybět punkové kulisy a citace z tvorby Sex Pistols, které dokreslují divoká 70. léta v anglické společnosti. Díl o Cicciolině je pro změnu ponořen do hávu lehkého popu v duchu italského disca,“ říká k tomu šéfproducent Michal Sieczkowski.

Osudové ženy jsou vždy zakončeny obligátní otázkou, v čem že byla daná hrdinka „osudovou ženou“, což například u řádových sester působí až komicky. Někteří odborníci se odpovědi proto raději vyhýbají, jiní dávají spojení „osudová žena“ vskutku netušené významy a jeho sémantický potenciál natahují takřka až k prasknutí. Ženy ústí ve feministická ponaučení, která ve srovnání se závěry Osudových žen vyznívají přirozeněji, protože jsou těsněji provázány s daným životním příběhem. Konkrétní přijetí Žen ovšem záleží na tom, jaký má konkrétní posluchač Audiotéka Klubu (předplatitelský program, kde je audiokniha dostupná) vztah k feminismu. Pro někoho může být cyklus Ženy i poněkud provokativní, obzvláště při citování některých agresivních výroků Valerie Jean Solanas směřovaných proti mužům. Příběh O zase Patočková a Hrdina  interpretují tak, že se v něm zdánlivě bezmocná dívka v řetězech ve skutečnosti stává paní svého mučitele, který je pouze sluhou dodávající jí vytoužené utrpení. Sporné může být, když hledají až příliš přímočaré analogie mezi náboženskou a sexuální extází a osvícením.

Celkově jde ale o poměrně zdařilý projekt, který neprosazuje jeden konkrétní model „ženství“, ale dané hrdinky představuje v jejich vnitřní protikladnosti a proměnlivosti. Autoři nepředepisují, jak se mají jejich hrdinky „správně“ osvobozovat, ale respektují i to, co a jak chtějí skrývat a v čem chtějí zůstat konvenční…