Český zoolog, publicista, cestovatel a skaut Miloslav Nevrlý (1933) si díky své legendární knize Karpatské hry u některých čtenářů získal téměř kultovní status. Vedle této „bible tuláků“ je ale Nevrlý autorem i několika desítek dalších publikací, jako jsou Kniha o Jizerských horách nebo naposledy titul Chvály Zadní země: Labské pískovce, který právě vyšel ve druhém, doplněném vydání. Vysvětluje v ní, že z Jizerských hor (načas) utekl před „asfaltovými cestami, páchnoucími stroji, hlučnými lidmi v lesklých papouščích oděvech“ a svoje výpravy přesunul do Českého Švýcarska. Zachycuje jej ovšem ještě v době, kdy nebylo národním parkem a turisté navštěvovali hlavně Hřensko a Pravčickou bránu.

Krajinou očarovaný poutník

Sám se turistům i všem stopám civilizace snaží vyhnout. Píše o sobě jako o (krajinou) očarovaném poutníkovi, který nejraději přespává pod skalními převisy, kde prožívá záviděníhodný klid a vyrovnanost: „Není spěch a není pocit marněného času. (…) Tak blaženě a nevědomě se asi pohybují světem divoši a zvířata, tvorové, kteří žijí v neustálé svobodě a které k zemi netiskne tíha nicotných a jalových povinností.“ 

Pokud při svém putování naráží na stopy civilizace, odehrává se to ve značně romantických kulisách; jde totiž o pozůstatky dávno pohlcené vegetací: „Strhneš-li náhodou v rokli tak divoké, že bys přísahal, že jsi prvním člověkem, který do ní vstoupil, koberec rašeliníku, můžeš najít hluboko pod ním kamennou cestu z hladce opracovaných pískovcových kvádrů… To čas pohltil Zadní zemi a ona za půl století po odchodu tehdejších obyvatel zase všechno lidské ukryla a nádherně se vrací ke své opuštěnosti, jako když prales v mexickém Yucatanu skryl dávné indiánské chrámy.“ (Podobná přirovnání autora zjevně lákají, o mayských stavbách v pralesích Yucatanu psal už v Karpatských hrách.)

Jíst střídmě a pít s prasaty

Z téže perspektivy „prvního člověka“ pak autor líčí i to, jaké to je psát cestopisné knihy. Podobně jako nad zarostlými pozůstatky lidské činnosti (například znameními vytesanými do skal) se rozněžňuje nad starými německými mapami, ve kterých má sebenepatrnější dolina svoje jméno: „Jsou v nich zakreslena ptačí čihadla, smolné pece, stará koňská stání, kde je všemu už dlouhá staletí konec!“ Nevrlý vzpomíná, jak si přepisoval stovky prastarých německých jmen, která kraji dali dávno mrtví hajní a dřevorubci, sběrači smůly a ptáčníci. Při objevování těchto detailů se přirovnává k potápěči, který jako by zdvihal ze dna dlouho potopenou, v mořském písku ukrytou loď a objevoval její zlatý poklad. V děčínském archivu nad mapou si prý připadal, jako by se stával skutečným „vládcem“ Zadní země. Což si nijak neprotiřečí s tím, že životní styl, který v přírodě vede, je velmi drsný a i pro většinu jeho nadšených čtenářů příliš náročný, jak alespoň vyznívá z jejich ohlasů na portálu Databáze knih. Rozdělávání ohně líčí v duchu Eduarda Štorcha: „Pravěké vyvracení suchých stromů. Bez pily a sekery je pak musíš lámat mezi dvěma balvany či kmeny, menší rozbíjíš na polena úderem o skalní hranu.“ A stravování? „Neber s sebou chutná jídla. Nedobrá, stále stejná strava ti usnadní střídmost,“ stojí už v Karpatských hrách. Případně se svěřuje: „Noci trávím na jarních cestách v bažantích zásypech. Bývá v nich sucho a po zimě dost jídla, před usnutím vybírám mezi plevami a ptačím trusem zrnka pšenice… nejstarší jídlo.“ V knize Chvály Zadní země probírá zase příjem a kvalitu tekutin: „Je nutno pít s prasaty, dělit se s kanci o vodu. Trochu zvířecí moče snad neuškodí… a také oheň a var mnohé zmohou. Rovněž autosugesce je dobrá. Neříkej si, že piješ čaj z rozdupaného kaliště, mysli si, že nabíráš vodu z topasového jezírka, že vaříš vodu barvy drahokamu.“  

Miloslav Nevrlý zachycuje i zcela všední a obyčejné děje a činnosti velmi poeticky, jako cosi vznešeného, majestátního, ba až mytického (v jeho textu jsou nepřehlédnutelné četné biblické aluze). Ale současně i erotického, jako když pronikání do neznámé krajiny přirovnává k dobývání neznámé dívky: „Rozlohy pevniny – lesů, trav a písků, jako by se podobaly dívčím vlasům. Také u dívek je nejlépe začít dobýváním vlasů. Přijmou-li tě, máš vyhráno.“ Barvitě expresivními slovy ovšem autor zavrhuje nejen vše, co jeho divočinu narušuje, ale někdy i ty, kteří popisovaný životní styl nevyznávají. Jak vážně psal už v Karpatských hrách: „Chlapci to mají jednodušší. Jednou přijde den, kdy lidé v jejich okolí se jim náhle zdají bledí, uhrovatí a nesnesitelní. Je nutno vyrazit od nich pryč do čistších krajů, kde září daleká a pravá slunce!“ (Jak si přitom nevzpomenout na parodii bratří Ebenů: „Kdyby ňákej úředník začal ti říkat, co a jak, sbalíš si deku, spacák, celtu, pytel.“) Dala by se v tom hledat nechuť dospět a být součástí příliš komplikovaného světa dospělých plného „nečistých“ kompromisů a všedních starostí ve stylu Petra Pana nebo hrdinů Jaroslava Foglara. Více jde ale o oslavu svobodného, samostatného a zoceleného jedince, který se o sebe umí v přírodě postarat v každé situaci. A kterému, pokud je dle vlastních představ „ve formě“ a má svoje přirozené sebevědomí, žádná žena neodolá, což u Foglara nenajdeme. Způsob, jakým Nevrlý promlouvá o ženách, je tedy rovněž poněkud starosvětský a vyznavač absolutní korektnosti by u něj jistě našel prvky zvěcňování a esencializace („Dívkám tu marnost ponech, bratříčku, jsou k zahalování a obnažování předurčeny.“).

Paradoxy cestovatelského psaní

Nevrlý ostatně nežil jen osamoceně v divočině, pracoval jako zoolog v Severočeském muzeu v Liberci, kde se zřejmě i on musel zařadit do všedního provozu. (V Karpatských hrách ovšem muzejní praxi i obecný přístup západní vědy pranýřuje: „Přijde jiný čas a změní se honitby, přírodověda, muzea. Musí se změnit. Již tři století žijí téměř výlučně z mrtvol. Tři sta let nekrofilie, uctívání mrtvol, tři století pozitivní vědy.“) Více snad bude možné se o těchto paradoxech dočíst v jeho chystané knize rozhovorů Náčelník. 

Náhodností svého putování Nevrlý předjímal onen způsob cestování, který v současnosti proslavil Ladislav Zibura: „Nikde pro tebe není předem uchystáno lože, není objednáno jídlo. A přece se vždycky vyspíš a ani hlady nezahyneš. Na kterou stranu půjdeš? Můžeš jít kamkoli, jsi svobodný“. Zatímco u Zibury jsou ale podstatná neočekávaná setkání s neznámými lidmi, u Nevrlého jde spíše o překvapivá setkávání s mraky, stromy, skalami nebo nelidskými živočichy, které jako zoolog umí i odborně pojmenovat. A ve středu toho všeho pak může plně prožívat intenzitu svého fyzického i spirituálního bytí: „Můžeš pak sedět bez pohnutí s rukama na stole, ale přesto cítíš, že jsi silný jako irbis, sněžný pardál, nejkrásnější zvíře.“  

Jistě není nutné hledat u Nevrlého inspirace ve všech životních oblastech. Ovšem alespoň v určitém věku mohou jeho texty čtenáře oslovovat. I když recenzovaná kniha obsahuje výrazný paradox, stejně jako všechny ostatní texty, které vyzývají k nezávislému cestování do turisticky dosud nepříliš objevených oblastí: „Napíšu-li dobrou knihu (a než napsat špatnou, raději žádnou), lidé budou chtít popsané krásy zhlédnout… Přijdou, zaplní kraj hlukem, samota a krása, důvod proč byla kniha napsána, zmizí.“ Ostatně i proto autor čtenáře vyzývá, aby si každý našel svoji vlastní verzi divočiny: „Každý věk si musí vytvořit svůj vzor krásy a divokosti přírody.“ To je ovšem především záležitostí perspektivy nebo zmíněné autosugesce. Což by bylo řešení univerzální, ale zase až příliš snadné…