Akce bratří Mašínů a zejména jejich útěk přes komunistické východní Německo do západního Berlína patří k největším českým příběhům protikomunistického odboje. Jako takový samozřejmě poutal pozornost filmařů už v devadesátých letech, kdy se také objevilo první knižní zpracování: nedlouhou knihu Jenom ne strach podle vyprávění Ctirada Mašína napsal exilový publicista Ota Rambousek, sám v padesátých letech agent-chodec. Už jen vydání této knihy nebylo jednoduché, manželé Škvorečtí ji ve svém exilovém nakladatelství ’68 Publishers odmítli (i v exilu byli Mašínové citlivé téma) a vyšla až v první polovině roku 1990 už v Praze, v Nezávislém Tiskovém Středisku, které tou dobou také začalo vydávat týdeník Respekt.

O zfilmování dlouho usiloval spisovatel a scenárista Jan Novák, sháněl hlavně americkou produkci, mluvilo se v té souvislosti například o režiséru Ivanu Passerovi. Byla to logická snaha, příběh bratří Mašínů má univerzální přesah a Česko se tehdy v USA ještě těšilo značnému zájmu. Ale ne zas takovému, aby někdo investoval nemalé prostředky do hollywoodské produkce. Novák nakonec scénář přepracoval do rozsáhlého románu Zatím dobrý, za který v roce 2005 získal cenu Magnesia Litera.

Nakonec se stalo to, čemu dlouho málokdo věřil, totiž že dobovou látku zahrnující také rozsáhlé manévry německé Volkspolizei a sovětské armády lze zafinancovat z českých prostředků. Režisérovi Tomáši Mašínovi (údajně je s hrdiny příběhu vzdáleně příbuzný) a producentovi Petrovi Bílkovi z Filmbrigade se to povedlo (jistěže s přispěním evropských peněz), což je o to obdivuhodnější, že mají za sebou společný propadák Wilsonov (2015). Ale Mašínovi evidentně více svědčí temnější poloha než bizarní komedie: a film Bratři splňuje všechna očekávání, která si od filmového zpracování příběhu bratří Mašínů slibujeme.

Scénář nakonec napsal renomovaný Marek Epstein, který upřednostnil napínavost a spád příběhu před jeho věrnou rekonstrukcí. Bylo to správné rozhodnutí, protože česká část jejich osudu vlastně nemá moc dramatický potenciál. Zejména proto, že bratrům schází protivník: tehdejší Veřejná a Státní bezpečnost si ve skutečnosti nedokázaly spojit jejich akce a nikdy je nepodezíraly; Ctirad Mašín byl zatčen a uvězněn za neškodnou přípravu překročení hranic a po amnestii relativně rychle propuštěn. Epstein tedy přidává smyšlenou postavu českého Němce Kollera, který jediný je schopen dostat se skupině bratří Mašínů na stopu a zdramatizovat tak první polovinu filmu. Mimochodem je to postava nečekaně zajímavá, vycházející samozřejmě z toho, že StB cílevědomě najímala bývalé nacisty jako své spolupracovníky. Herec Stefan Konarske svého hrdinu pojal jako klidnou a přemýšlivou sílu v opozici vůči sebejistým, ale zároveň většinou dost primitivním násilníkům ze Státní bezpečnosti.

Zajímavě jsou obsazeni i oba hlavní hrdinové. Mašínům bylo v době, kdy se rozhodli, že budou bojovat proti komunistickému režimu, jen málo přes osmnáct let a stále vypadali trochu jako kluci (což byla nejspíš výhoda při střetu s Volkspolizei v Německu, kdy mohli využít momentu překvapení, a naopak nevýhoda při akcích doma, kdy se například pokladník Rošický neváhal pustit s dvacetiletým Josefem do rvačky). Režisér obsadil Jana Nedbala do role staršího Ctirada a Oskara Hese jako Josefa. Přičemž zejména Hes splňuje požadavek na mladistvou vizáž kontrastující s tím, čeho je jeho hrdina schopen. Nedbal v předchozích rolích působil dojmem salonního hezouna, ale zde se režisérovi (a maskérům) podařilo vytvořit z něj, zejména po zkušenosti s výslechy na StB a s kriminálem, drsného muže, málomluvného, ale faktického vůdce skupiny.

Historický příběh bratří Mašínů i po letech budí kontroverze, zejména jejich akce v Československu, při nichž zemřeli tři lidé. Film v tomto ohledu samozřejmě není a nemůže být nestranný: filmový příběh potřebuje hrdiny, s nimiž se diváci ztotožní, o jejichž osud se budou obávat. Možná i proto se filmaři citlivým momentům vyhnuli: nenatočili detail vraždy četaře SNB Honzátka a o přepadení auta s penězi vrcholící potyčkou a zabitím pokladníka Rošického se diváci dozvědí jen z vyprávění svědkyně. Každopádně tu přesvědčení Ctirada a Josefa Mašínových, že stejně jako jejich otec proti nacistům i oni bojují proti zlu, vyznívá velmi přesvědčivě.

Znovu je potřeba zopakovat, že Bratři je dramatické dílo, nikoliv dokumentární rekonstrukce. Někde tvůrci něco přidali, jinde vypustili, hlavně proto, aby zrychlili spád děje. A jako napínavý film to funguje skvěle. Kina možná nezbourá, ale kontroverzní skutečný příběh zpracovává napínavě a poutavě, bez sentimentu, bez hluchých míst a trapných momentů.