Po próze protknuté básněmi Přípravy na všechno se český spisovatel vystupující pod pseudonymem Elsa Aids (nar. 1981) vrací opět k čistě veršované formě. K obratu dochází částečně i v časové perspektivě – zatímco předchozí kniha se zaměřovala na to nejsoučasnější dění, sbírka Lazarská v zimě a jiné básně je více zanořená v osobní minulosti a určující metodou se stává vzpomínání. Obsah vzpomínek v Aidsově nejnovějším díle utvářejí chvíle, které by šlo označit jako plahočivé, ubíjející a trapné. Povětšinou žádná velká dramata, ale drobné, upachtěné všednosti. Selekce předkládaných obrazů působí skoro ležérním dojmem – jako by se subjekt spokojil s jakoukoliv impresí, pomocí níž by bylo možné uplynulé dění rekonstruovat: „Dívám se na vrabce, / jak oždibují lojovou kouli, / a myslím na skály za choceňským nádražím, / na uhelný dým a vlhké předjaří“ (s. 47). Téměř každá báseň tak obsahuje střídmé záznamy o počasí a denní době, snaha vzpomínku ukotvit se projevuje také ve velmi přesné topografii – ve sbírce se čtenář dostává do konkrétních čtvrtí, ulic i podniků.

Lyrický mluvčí zkrátka obsáhne to, co se mu vyjeví před očima; důležitost jednotlivých jevů ovšem nijak nezdůrazňuje. Významová hierarchie zobrazovaného se bortí – to, co by se nabízelo nazvat zásadní událostí, ve sbírce nemá navrch nad bizarním detailem. Subjekt na jednu úroveň staví koupi sklepmistra a úmrtí babičky, naučení „podstatné“ činnosti v jeho podání není víc než zahlédnutí „obyčejného“ objektu: „Tady se naučil potápět / a poprvé tu viděl automat na horké nápoje – / v bazénu na kraji sídliště (…)“ (s. 15). Tuto rovnocennost umocňuje i styl sbírky, který se vyznačuje konstantní úsečností a odměřeností. Aidsův jazyk je očištěný od sebemenších metaforických cingrlátek, snad s výjimkou přirovnání – ty ovšem motivicky nepřesahují subjektem vymezené území, takže nepůsobí jako snaha o impozantní obraz, nýbrž jako spontánně vyjevená spojitost: „Měl jsem o čem přemýšlet, / když večer na Lazarské stály drobné holčičky / sjeté peřím a zmatené jako nutrie / v lesním koutku v Chuchli“ (s. 17).

Pěkně odvozený

„Ošklivé Česko“, jak o neuspokojivém stavu republiky psal Aids v předchozí básnické sbírce Kniha omezení, se v Lazarské v zimě a jiných básních opět vynořuje, byť ne explicitně v personifikované podobě. Omšelé reálie pražské periferie zde už nehrají určující roli, neboť se smíchávají se všemožnými zahraničními vlivy – nadnárodními korporacemi, televizními reality show a vietnamskými tržnicemi. Všechny tyto skutečnosti zaujímají ve sbírce výsadní postavení, zmíněny jsou skrze zcela konkrétní názvy. Naopak třeba křesťanský svátek nabývá jakési vágní atmosféry a není ani potřeba psát ho s velkým písmenem: „Na libeňském nádraží už jsou vánoce. / Žena s jmelím v kabelce mluví o štěňátkách: / Stane se, že se přidusí, / ale jsou to mazlíčci“ (s. 16). Aids jako by vyjadřoval paradox státu, v němž se kdekdo zaklíná konzervativními hodnotami, aniž by byl ochoten si připustit, že je jeho život určován úplně jinými okolnostmi. Český člověk se v básnickém univerzu stává pouhou „lacinou odvozeninou“, která je vydána napospas tomu, co zbylo jinde: „Měli tam vozíky vyřazené z Německa, / s nápisy na madlech / Guten Einkauf“ (s. 44).

Na rozdíl od bezdomovců, osamělých důchodců bloumajících po sídlištích a východoevropských dělníků vystupuje Aidsův subjekt jako ten, kdo současný sociální marasmus prokoukl. „Bylo snadné obsadit / jejich území“ (s. 35), vyjadřuje v básni Sklizeň na sídlišti prostřednictvím militarizovaného lexika, známého již z předchozí knihy, svou „převahu“ nad ostatními poraženými všedního dne. Pozorovatelská citlivost a schopnost zaznamenat patologické jevy okolního světa však subjekt neburcuje ke kritickým soudům ani k jakýmkoliv agilním činům – lyrický mluvčí zůstává tím, kdo se jen nechává svévolně unášet každodenními událostmi a asociačně vyjevenými momenty; kdo sice okolí pozoruje s vědomím nepořádku, ale sám se probouzí v zaprášeném bytě se zbytkovými potravinami. 

Skrz přechodná území

Chladnost subjektu se projevuje i ve vztahu k prostoru. V básních nedochází k žádnému trvalému zabydlení se silnou vazbou, naopak se zmiňovaná místa jeví jako přechodná území, mezi nimiž lze jen bezcílně těkat. Vedle parkovišť, podchodů a benzínových stanic se jedná také o plochy zaplněné náletovými křovinami a o další prostory bez zjevného účelu. Právě to možná poskytuje subjektu alespoň dočasný pocit klidu. Když se v básni Přístřešek prodírá mezi pcháči a kopřivami a zaregistruje bezdomovecké obydlí, lze to chápat jako deskripci neútěšné sociální reality, ale zároveň se v daném obrazu zračí jeho vlastní situace: „Na takovém místě nemusíš uklízet. / Takové místo brzy opustíš“ (s. 55). Kde nejsou očekávání, tam není třeba se snažit – a takové východisko subjektu plně vyhovuje. 

Svižnou rychlostí se v Aidsově sbírce překonává dlouhá vzdálenost a v celých strofách tak dominují prosté výčty přemístění mezi jednotlivými body: „Pizza Presto na Dobříši, / Kebab House v Mníšku pod Brdy, / pak podejdu pod dálnicí / a přes Cukrák sejdu k řece, (…)“ (s. 58). Naději na pevnější napojení by mohla představovat některá dávná místa vyjevená ve vzpomínkách. Ta však mezitím natolik změnila svůj charakter, že nejsou k rozeznání. Z prostoru spojeného s iniciačním zážitkem se stává místo všední potřeby („Přecházím přes trávník posetý odpadky, / potom projdu Lví branou / a nakoupím rýži a gel na praní“ (s. 15).), území spjaté s trávením času „se svojí láskou“ získává podobu bojového areálu.

Tápání po prožívání

Na jednu stranu dokáže lyrický mluvčí obklopující svět vylíčit až se znepokojivou detailností, na stranu druhou se jedná o člověka, k němuž mnoho podnětů dochází pouze v jakési tlumené, ozvěnovité podobě. Třeba milostný protějšek tak ve sbírce figuruje pouze jako předmět ledabylého pozorování, o němž lze přinést pouze povrchovou zprávu zpovzdálí. Na jeho roveň jsou kladeny postavy z pornografických výjevů („Jmenuje se Secret Crush / a vypadá jako ty“ (s. 68).), jejichž význam je dokonce pozvednut nad běžnou objektifikovanou roli, navíc jsou stejně jako korporátní značky konkrétně pojmenovány: „Lena Paul / není jen stroj na lásku. / To bych na ni nemyslel na lávce / v krasové oblasti (…)“ (s. 27). Naopak vztah se ženou je zde limitován tendencí subjektu k izolaci (několik básní se příznačně odehrává v osamělé kabině auta), takže z lásky zůstává akorát tak doléhání zvuků z vedlejší místnosti a lístek s nápisem „Miluju tě“ zanechaný na kuchyňské lince.

Skutečně však Aids ve svých básních předkládá perspektivu člověka, který je naprosto emočně vyprázdněný a vůči okolnímu světu netečný? Ne tak docela – náznaky emocí, byť notně tlumených, se míhají napříč sbírkou, obzvlášť v posledním, „milostném“ oddíle je jich vlastně habaděj. Dojem odcizenosti pramení spíš z toho, že zde nedochází k souvislému propojení abstraktně proklamovaných pocitů s konkrétní skutečností. „Představuju si brigádnici v pracovní kšiltovce, / jak dolévá mléko do stroje na kávu, / a cítím smutek a únavu“ (s. 53), píše se v básni Transit. Těžko si lze představit, že by mezi obrazem pracovní všednosti a vyjádřením smutku figurovala smysluplná souvislost. Možná právě proto jsou Aidsovy básně plné detailních postřehů o každodennosti a zdánlivě banálních záznamů o počasí – jako by subjekt umanutě prahnul po nalezení sebemenšího konkrétního jevu, jímž by bylo možné své vnitřní naladění podložit či ospravedlnit. 

Na katarzi však čtenář v knize bude čekat marně. Jak by k ní taky mohlo dojít, když časovou rovinu aktu rozpomínání lemují scenérie, při nichž se subjekt ve tři ráno kouká na reprízu absurdního televizního pořadu nebo po kocovině němě civí na zem? V okamžiku, kdy subjekt pohlíží na neútěšnou atmosféru libeňského nádraží, verše „Kdo ví, třeba přivolám / hezké vzpomínky“ (s. 16) nevyvolávají pochybnost, jestli je z čeho čerpat, ale zdali současný stav vůbec umožňuje vidět uplynulé momenty jinak.

Tak nebuďte smutní

Navzdory všem jemně uštěpačným narážkám na seifertovskou idylu v paratextech si tak lze po přečtení klást otázku, zda před sebou doopravdy nemáme sbírku o štěstí. „To mráz je osladí a tma pocukruje“ (s. 70), píše Aids o banánech z mrazáku v poslední básni knihy. Možná tím lehce ironicky poukazuje na podobnou situaci se vzpomínkami – ty se v proudu času tak modifikují, že se stává nemožné zachytit kontury původní události, která by sama o sobě klidně mohla být šťastná.

Ostatně, neklademe na pocit štěstí příliš vznešené nároky? Doopravdy je vcházení do panenské přírody s myšlenkou na pornoherečku pouze trapné? Nemůže být unylé povídání si o říčních zdymadlech vlastně docela pěkným momentem, který si člověk rád připomene? Kdo ví – účin Aidsova psaní tkví právě tom, že navzdory přímosti veršů zde nedochází k ničemu jasně proklamovanému. Poslední verše sbírky lze nicméně jen stěží číst s naivní doslovností: „Tak nebuďte smutní / a mějte se krásně“ (s. 70).