Básník píšící pod pseudonymem Elsa Aids vydal útlou prózu Přípravy na všechno, na jejímž začátku stojí dramatická událost. Vypravěč opouští svoji partnerku a děti, aby mohl žít s dosavadní milenkou. Nový vztah zdánlivě zaručuje štěstí nebo má alespoň zastavit další osobní úpadek: „To bylo před dvaceti lety, na počátku dlouhého propadu – zato teď očekávám období vyrovnané stagnace. Přívaly citu ze mě dělají omezenou, šťastnou bytost.“ (s. 13) Právě tato stagnace, která se však možná přehoupne do dalšího pomalého propadu, je předmětem následujícího vyprávění, jež se ale obejde bez jakýchkoliv dramatických zvratů. Kromě (deklarované) počáteční zamilovanosti neprojevuje totiž muž ani náznaky žádných emocí či citů, ba nezastává ani žádné názory. Nechává život plynout, jaký je, nechává se jím vést (nikoliv strhnout), aniž by s jednotlivými událostmi vyjadřoval (ne)souhlas. Samotných událostí není mnoho a všechny jsou vypravěči jaksi vzdálené, jako by přicházely ze světa, který se ho netýká. Vypravěče se totiž nedotkne téměř nic; je netečný vůči dění, o němž slýchá v televizi či čte na internetu – nebo přinejmenším své pocity ani názory neverbalizuje. Zaznamenává tak kupříkladu politické tahanice v českém rybníčku let 2018–2019 (hlasování o nedůvěře vládě, kauzu Babiš a jeho syn aj.), stejně nezúčastněně bere na vědomí i vývoj pořadu Výměna manželek či drby ze života celebrit. Nic z toho nekomentuje, k ničemu se nevyjadřuje. Vnější svět je pozadí, na němž se odehrává jeho izolovaný život. Muž je tak mnohem víc nezúčastněným pozorujícím vypravěčem než konajícím protagonistou: „Rád bych prožil nějaký příběh, ale nakonec zaujímám takový pohled na svět, jaký se naskytne. Dneska je omezený, plný mimoběžných vzpomínek. Ráno jsem nakoupil v Žabce a tím se můj kontakt s okolím uzavřel.“ (s. 22)

Muž nejenže nevyhledává žádné sociální interakce, ale nedokáže ani vybudovat pevnější emocionální vazby, jako by nebyl schopen prožívat hlubší city – a to i přesto, že na prvních stránkách deklaruje intenzivní zamilovanost. Vytvořit citové pouto totiž vyžaduje nejen otevřít se druhému a riskovat tak vlastní zranitelnost, ale také o druhého pečovat, což už znamená vykonávat určitou práci. K obojímu je zapotřebí překonat (či překonávat), občas velmi pohodlný, pocit izolovanosti či vlastní jedinečnosti, což vypravěč neumí a ani o to neusiluje. Stejně tak neumí zakotvit a vybudovat něco trvalého: „Ježdění autem a vůbec přesuny z jednoho místa na druhé považuju za lepší část svého života. Jsou to základní způsoby snění, pokusy dokazující nemožnost návratu.“ (s. 30) Setrvává v jakémsi mezistavu, kde nikdy není úplně přítomný, stále by chtěl být jinde a jediným „místem“ útěchy je samota: „Nejradši bych byl sám, anebo někde jinde.“ (s. 31)

Citová vyprahlost se ve vyprávění projevuje i tím, že v něm zcela absentují jména blízkých osob. Pojmenování totiž znamená přibližování se, osvojování, je předpokladem budování vazeb. To tu chybí. Jména nemají ani vypravěčovy děti (jsou to „děti“, „dvojčata“, „synové“), ani žádná z partnerek – ta první je „ženou, kterou právě opouštím“, potom již „ženou, od níž jsem odešel“; repertoár prostředků, jimiž popisuje svoji současnou partnerku, je mnohem bohatší – je to kupříkladu „moje společnice“, „světlovláska“, „má nová žena“, „má nordická přítelkyně“, „moje albínská kráska“, „má mladá ochránkyně“, „milující žena“, „žena, jejíž něha mě zaplavuje“ a na poslední stránce, již v minulém čase, „žena, se kterou jsem chtěl žít“.

Čtenářstvo se nedozví ani jméno samotného vypravěče. Naopak pojmenováni – ale pouze přezdívkami – jsou kamarádi Květák a Pinďa a také pornoherečky Mandy Love, Lana Storm, Marry Queen či uživatelé internetového fóra Rozpad. Vyjmenovávány jsou i obchody a supermarkety: Žabka není Kaufland, Kaufland není Albert. Jakoby svatyně konzumu a virtuální svět byly tím, k čemu si vypravěč vybudovat vazbu nebojí. Naopak blízcí lidé z masa a kostí jsou anonymní, protože dát jim jména by přinášelo přílišnou zranitelnost a risk.

Ona nepřístupnost, neschopnost sblížení je, zdá se, příznačná pro svět, v němž se děj odehrává. Svět, v němž je důležitá „velká politika“, případně i povrchní sebeprezentace, nikoliv každodenní budování intimity, péče, emocionální práce. Svět patriarchálních hodnot, v němž se ani samotný vypravěč necítí dobře, nicméně ho to nevede k důslednější kritice maskulinity či přehodnocení a změně vlastního chování. Odmítá se sice začlenit do společnosti, která klade důraz na výkon a produktivitu, zároveň ale nemá výraznější životní náplň než samotářské potulky, sledování porna a pak i silně chlapáckých diskusí na fóru skupiny Rozpad, jejíž členové si již v očekávané válce nenárokují záchranu lidstva, nýbrž pouze záchranu sebe sama.

Jeho spojením se světem je do velké míry „pečující žena“, která mu kupříkladu dohazuje brigády v umělecké galerii. U velké části jeho aktivit se však zdá, že se přesouvají do online světa. Na začátku je to hlavně porno, později větší pozornost vzbuzuje již zmíněný Rozpad – fórum, na němž se řeší přípravy na občanskou válku či jiný druh apokalypsy. Zde parta bojovně naladěných mužů věcně a obsedantně debatuje o možných scénářích konce současného světa, vyměňuje si tipy na překonání, přežití blížící se války. Diskuse prepperů je ale pouze jednou z úrovní, na nichž je v próze tematizován válečný konflikt. Válka je totiž kategorií, která se ve vypravěčových úvahách stále vrací a vyjadřuje jeho vztah ke světu obecně. „Zákopovou válku“ se stářím vedou podle něj ženy, které pozoruje v komunitním centru; sám vzpomíná na své první období vzpoury jako „první válku se světem“. Když je vnější svět válečným polem, domov se stává zákopem: „Se svým okolím jsem uzavřel dočasné příměří. Šetřím síly na nový úsek života, a přitom se doma schovávám jako v zákopu.“ (s. 25) Nicméně mír nevydrží dlouho ani v milostném vztahu, jelikož každé soužití je pro vypravěče pouze dočasným příměřím. To je postupně narušováno: „I malé neshody vedly k válečným poměrům.“ (s. 88) Definice zákopů a válečného pole se tak zdají být proměnlivé v závislosti na tom, před čím se muž chce zrovna skrýt. Není však i on součástí jak světa, tak milostného vztahu? Nevyhlašuje tak válku i sám sobě, nechce se skrýt před sebou samým? Není konflikt jediný způsob života, jaký dokáže vést, jediná možnost přežití?

Jak již bylo řečeno, k válečnému konfliktu, sice v jiné podobě, se upínají i internetoví preppeři. Příznačné je, že se oné očekáváné války neobávají, ba naopak, vize katastrofy je pro ně vzrušující, motivuje je ke zdánlivé aktivitě a především slibuje změnu: „Nečekají na zlepšení, ale na krizi. Výjimečný stav by jim pomohl.“ (s. 48)

Co to vypovídá o světě, v němž se odehrávají prepperské diskuse a vypravěčův pasivní život? V čem je současnost natolik bezútěšná, že vize katastrofy působí téměř jako spása? V próze samozřejmě nenajdeme na tuto otázku přímou odpověď a tato nevyřčenost je právě i velkou předností knihy, která buduje pochmurnou atmosféru bezvýchodnosti, aniž by přímo pojmenovávala její příčiny. Apatie hlavní postavy však do určité míry připomíná chování postav z Prasklin Kláry Vlasákové. Ona společensko-politická dimenze není ale tak do očí bijící a vyžaduje po čtenářstvu mnohem větší interpretační aktivitu. Ačkoliv explicitnost (naštěstí) chybí, nelze přehlédnout, že přestože se vypravěč uzavírá před světem, nevykonává pohyb „dovnitř“, nesměřuje „zpět k sobě“, k analýze svých duševních pochodů, pocitů, svého rozpoložení, ale spíše jen utíká před tím, co se odehrává vně. A proto tento pohyb, ono stahování se ze světa, může vypovídat paradoxně mnohem víc o onom světu než o samotném jedinci.

Monotónní rytmizovaná próza (protkaná verši, které působí snad nejméně lyricky z celé knihy) nepřinese nakonec žádné překvapení. Utápění se v rezignaci a postupné směřování k opakování stejného vzorce je konstantou Příprav na všechno – knihy, která nastoluje mimo jiné i otázku, do jaké míry je tento příběh osobního rozpadu univerzální, či do jaké míry se může v této konkrétní podobě odehrávat pouze tady a teď.