Narine Abgarjanová (nar. 1971) se českému publiku představila už svým románem Tři jablka spadlá z nebe (Prostor, 2020). Letos vyšel, rovněž v překladu Kateřiny Šimové, její druhý román Čtyři ženy a jeden pohřeb – sonda do životů prostých lidí v arménském pohraničním městečku Berd, odkud autorka sama pochází.

Po studiích ruské literatury v Jerevanu Narine Abgarjanová v roce 1993 emigrovala do Ruska a našla nové působiště v Moskvě. Dlouhá léta vedla blog, kterým se dostala do povědomí ruských čtenářů, a na poli literatury se proslavila až v roce 2010 dětskou novelou Maňuňa, kterou v letech 2011 a 2012 rozšířila o další díly. Tento příběh o dvou kamarádkách z arménského maloměsta si vysloužil v roce 2011 ruskou cenu Rukopis roku. V roce 2021 na jeho námět vznikl seriál a sklidil obrovský úspěch. Velice populární je také její povídková tvorba pro děti. Sbírka povídek Semjon Andrejič. Letopisj v karakuljách (Semjon Andrejič. Kronika ve čmáranicích, 2012) byla v Rusku nominována na cenu pro nejlepší dětskou knihu posledního desetiletí. 

Další povídky o příbězích obyvatel z malého města v pohraniční provincii Tavuš, souborně vydané pod názvem Zulali (2016), se dočkaly v roce 2021 filmové adaptace díky režiséru Hayku Ordyanovi. S velkým zájmem byl přijat i soubor krátkých povídek Daleje žiť (Žít dál, 2018) o lidských osudech poznamenaných první válkou o Náhorní Karabach.

Mezinárodní úspěch jí však přinesla kniha Tři jablka spadlá z nebe, pohádkový román pro dospělé, inspirovaný márquezovským magickým realismem, jenž v roce 2016 získal prestižní ruskou literární cenu Jasná poljana a byl přeložen do 14 jazyků. Po tomto úspěchů zařadil The Guardian Abgarjanovou mezi nejlepší evropské autory současnosti. Neminula ji ani ruská národní literární cena Bolšaja kniga: za svůj poslední román Čtyři ženy a jeden pohřeb obdržela cenu čtenářských sympatií. 

Nostalgický puzzle

Dětství, arménská krajina, lidové pohádky a pověry, pravdivé i smyšlené příběhy z rodného města pro Abgarjanovou představují nevyčerpatelný zdroj inspirací. Píše s nostalgickým jemnocitem, prolíná skutečné události z nedávné historie s arménským koloritem, chutěmi a barvami severního regionu Tavuš a tragikomickými osudy obyčejných lidí. 

Román Čtyři ženy a jeden pohřeb se odehrává přímo v Berdu, na maloměstě, kde se autorka narodila a vyrůstala, kde se všichni navzájem znají a kde se před zraky sousedů nedá nic skrýt. Abgarjanová se inspirovala skutečnými příběhy místních obyvatel. Zobrazuje zdejší hrdé muže a skromné ženy, citlivě proniká do jejich intimity a vypráví o tom, o čem se v arménské společnosti nemluví. Psychické problémy, násilí v partnerských i v rodinných vztazích, sexuální násilí, nevěra, únosy, potraty. A také dospívání, první lásky, menstruace, touha, ženská sexualita a vše s ní spojené. Autorka odvážně detabuizuje to, co po generace leželo pod silnou vrstvou studu. O tělesnosti, o traumatech a o lásce však píše s nesmírnou lehkostí a ukazuje, že jsou univerzální lidskou zkušeností. 

I v konzervativní arménské společnosti jsou její knihy přijímány velice příznivě, což ukazují žebříčky bestsellerů posledních let, ve kterých často předčí i jiného oblíbeného autora arménského původu, Williama Saroyana. Možná také proto, že zároveň vrací čtenáře do bezstarostného dětství a magického bezčasí. Když vypráví o individuálních starostech, nechává zapomenout na surovou realitu ekonomických a politických krizí, válečné situace a s ní související blokády, ve které se arménská společnost nachází.

Ženy, nebo Simon?

Oproti ruskému originálu, nazvanému Simon, nese české vydání románu výmluvnější titul Čtyři ženy a jeden pohřeb, uvádějící nás přímo do příběhu, který začíná na Simonově pohřbu. U rakve sedí bok po boku jeho čtyři milenky a usilovně přemýšlejí nad tím, jak mu zamaskovat zmodralé uši. Abgarjanová píše o nevšedně smutných událostech s humorem a neobvyklým optimismem a vyhýbá se patosu. A tak se kameník Simon, místní záletník a alkoholik, v jejím románovém světě svou citlivostí, láskou a vřelostí stává jediným čestným mužem, schopným připustit si svou křehkost. Miluje, nebojí se lásky, odluky ani slz. V životech všech čtyř žen se Simon objevil v těch nejkritičtějších chvílích, kdy potřebovaly pomocnou ruku. A pro Silvii, Elizu, Sofii i Susannu se náhodné setkání stalo jejich osudovou láskou, jedinou, kterou kdy zažily. 

Abgarjanová ženám dává prostor v románu i mimo něj. Každé je věnovaná jedna kapitola, kde mají možnost truchlit, prožívat lásku, toužit a poznávat. Ač jsou od sebe odlišné vzhledem, společenským postavením i charakterem, mají velmi podobné osudy. Simon však není ústřední postavou jejich příběhů, autorka ženy popisuje komplexně. Jsou to silné osobnosti, mají výrazný charakter, neřídí se podle norem, které jim předepsala společnost, nenechávají se vláčet osudem, ale drží jej pevně ve svých rukou a jsou připraveny udělat pro svoje štěstí cokoliv. 

Další ženou, která vybočuje z řady, je kouzelná postava Šilhavé Vardanuš. Je to podivínka s upřímným srdcem a prostou duší, objevuje se a mizí v těch správných chvílích, stejně jako bílý páv v románu Tři jablka spadlá z nebe. Magické postavy jsou pro literární estetiku autorčiny tvorby stěžejní. Z románu čiší její fascinace nadpřirozenem, projevuje se v pověrčivosti postav, v gestech bezděčného pokřižování, v mnohohlasém zpěvu v kostele, v záhadném šumění vln i pronikavé vůni moře ve vnitrozemí.

Hlas Narine Abgarjanové je v současné arménské próze bezpochyby jediný svého druhu. Těší se srovnatelné popularitě doma i ve světě. Postavy jejích románů nejsou stereotypně kladné ani záporné: jsou prosté, lidské, chybují a právě tím nastavují zrcadlo společnosti. Pohádkový román je chvílemi úsměvný, odtržený od reality a snový. Příběhy, které Abgarjanová vypráví, jsou tak útočištěm před skutečností, bezpečným místem, kde se můžeme na chvíli zastavit a zaposlouchat se do šumění vln.