Nalézt při generálním úklidu domova mezi všelijakým haraburdím vlastnoručně psané zápisky člověka, který již kratší či delší dobu nežije, patří mezi nejčastější literární klišé. Pokud by pak některý autor čtenářům předložil scénu, kdy se takto podaří v Norsku objevit deníkové záznamy psané česky, nejspíše by u publika nepochodil a celá scéna by byla označena za vrcholně nepravděpodobnou. Ve skutečném životě se ale i takovéto věci stávají a v roce 2012 se přesně tímto způsobem dostal zpět na denní světlo deník, který si psal mladý student Václav Polívka (1927–1971) v letech 1945–1948. Objev to byl obzvlášť vzácný, protože zrovna třetí republika patří mezi ta méně frekventovaná témata v české historiografické produkci, zejména ve srovnání s obdobím druhé světové války a prvními roky komunistické totality. Osobních deníků zachycujících postupný přechod českého národa z jedné diktatury do druhé je tak k dispozici pramálo. Je tedy skutečně záslužné, že nakladatelství Maraton v loňském roce připravilo k vydání výběr z tohoto zajímavého dobového dokumentu. 

Portrét mladého muže

Ze stránek deníku před čtenářem postupně vyvstává portrét mladého muže, který se zabývá hudbou, touží studovat medicínu, zmítá se ve víru milostných pocitů, ale zároveň sleduje politické dění nejen v Československu, ale i v zahraničí. Polívkovy záznamy začínají na počátku roku 1945, tedy ještě v posledních měsících existence protektorátu, a už od počátku překvapují svou otevřeností: Polívka píše o zprávách o ústupu německých vojsk nebo o zveličování vlastních zdravotních potíží za účelem osvobození z účasti na různých povinných akcích, pořádaných ve prospěch německé válečné mašinérie. Vedle toho chodí na koncerty vážné hudby, které se stále ještě mohou konat, s přáteli se též aktivně věnuje hraní i skládání, a navzdory všem válečným komplikacím se připravuje k maturitě. Vedle válečných operací a nedostatku jídla i dalších životních potřeb mu život komplikují i různé „zaručené“ informace, které mezi lidmi šeptandou kolují – jistě není těžké si představit, jakou nejistotu musely v hlavě člověka chystajícího se skládat maturitu způsobovat řeči o plánu československých úřadů neuznávat zpětně maturity složené po roce 1942, zavádět povinné pracovní nasazení přes letní prázdniny pro studenty nebo prozatím zakázat nejmladšímu ročníku abiturientů zahájit studia na vysoké škole, aby se dostalo přednostně na ty, jimž byla tato možnost odepřena po uzavření českých škol v roce 1939. Naopak válečné události jako bombardování Prahy a vypuknutí povstání popisuje vzdáleně, někdy až téměř nezúčastněně. V zápiscích přímo ze dnů povstání však zároveň zachycuje i strach a obavy o sebe, své blízké i o celé město, byť se sám do bojů nijak aktivně nezapojil. 

V týdnech a měsících po válce vyjadřuje Polívka na stránkách deníku nespokojenost se sílící komunizací veřejného prostoru, kterou pozoruje ve vysokoškolském prostředí, na hudební scéně, v běžném životě i mezi svými přáteli (jen několik dní před únorovým převratem se dokonce kvůli tomu rozejde se svou přítelkyní Lídou, se kterou udržoval vztah po celou dobu, co si psal deník, a nejspíše už i předtím). Rovněž zacházení s odsouvanými Němci a aktivita mnohých lidí pochybného charakteru při trestání kolaborantů v něm vyvolávají negativní reakce – na jednom místě doslova píše, že Češi se snížili na úroveň gestapáků a esesáků. Užívá si však i lákadel života v osvobozené zemi, vyráží na cesty po Krkonoších, chodí do divadla a do kina, všímá si pěkných dívek na ulici (pro které zjevně několik měsíců po začátku deníku někde pochytil výraz „žáby“, jejž s gustem používá) a občas absentuje na nudných univerzitních přednáškách, konaných kvůli náporu několika populačních ročníků v prostorách pražské Lucerny.  

Láska k Dánsku

O Polívkově zázemí se dozvídáme velmi málo, jeho otec zemřel již v roce 1941 a Polívka sám žil v areálu Pražského hradu v bytě s maminkou Marií, která se (v knize blíže nepopsaným způsobem) zabývala severní Evropou a udržovala kontakty s odborníky na Skandinávii i se Skandinávci žijícími v Praze. Polívka tak několikrát zmiňuje návštěvu předního překladatele ze severských jazyků Ladislava Hegera nebo málo známou skutečnost, že při únorovém náletu na Prahu zahynula jedna Dánka. Z redakcí doplněné poznámky pod čarou se čtenář dozvídá, že rovněž Marie Polívková opustila po komunistickém převratu Československo a následně působila na univerzitě v Lundu. Byl to patrně i vliv jeho maminky, který jej přivedl k myšlence zúčastnit se v létě 1946 mezinárodního pobytu v Dánsku, kde se seznámil se svou budoucí manželkou. 

Cesta do Dánska přitom nebyla ani rok po skončení války jednoduchá, běhání po úřadech a shánění všemožných (a někdy i nemožných) potvrzení a povolení, které Polívka musel absolvovat, dnešnímu čtenáři opět připomíná, nakolik se celá společnost posunula a život zjednodušil. Při jízdě vlakem přes Německo se Polívka opět osvědčuje jako bystrý pozorovatel, schopný vidět nejen jednotlivé střípky, ale i spojit je do souvislostí. 

Dánsko Polívku uchvátilo, o to ostřeji ale vynikly po návratu neduhy, jimiž se vyznačoval všední život v Československu. Již v únoru 1947 si Polívka zapsal do deníku úvahu, zda by nebylo lepší Československo opustit, k této myšlence se následně opakovaně vrací a během dalšího pobytu v Dánsku v létě 1947 dokonce zvažuje, že už na severu zůstane, ale nakonec se na několik měsíců ještě vrátí. Líčení prvních týdnů roku 1948 pak opět nabírá na dramatičnosti, byť i tentokrát stojí Polívka spíše stranou. I nyní se veřejným prostorem šíří různé zveličené a překroucené zprávy, v deníku je například výslovně zmíněna údajná smrt Ferdinanda Peroutky. Polívka též nelibě nesl rychlé poúnorové vyhazovy mnoha předních vysokoškolských pedagogů, ať už šlo o již zmíněného profesora Hegera, nebo další odborníky, které znal ze svých studií.

Deníkové drobnůstky

Při psaní deníku každý pisatel zachycuje i drobnosti, které nemají nijak zásadní dějinný význam, avšak pozdější čtenáře mohou překvapit. Z těchto zajímavostí stojí za zmínku alespoň skutečnost, že už v srpnu 1945 Polívka píše o spouštění železné opony v Evropě (tedy více než půl roku před Churchillovým slavným fultonským projevem, byť Polívka sám nejspíše tento pojem zaslechl v rádiu či četl v novinách) nebo že na samém konci války mohl bez komplikací ze strany učitelů či úřadů maturovat z angličtiny. Pro nejednoho čtenáře bude jistě novinkou i existence zimního času, který Československo zavedlo na přelomu let 1946 a 1947, ale nikdy se k němu nevrátilo (Polívka sám na něj ve svých záznamech ostatně nadává). Tragikomický nádech má pak pasáž, kdy mu jeho pozdější manželka v Dánsku zkouší hádat z ruky a předpovídá mu, že bude ve vysokém věku zdravý – čtenář přitom z anotace knihy ví, že Polívka zemřel na rakovinu v pouhých 44 letech. Navzdory časovému i sociálně-technickému odstupu mezi Polívkovou a dnešní dobou nalezne čtenář řadu momentů, které mu budou i dnes znít povědomě: Polívka si stěžuje na nízké honoráře za články o hudební scéně nebo zmiňuje nekvalitně odvedenou práci řemeslníka, najatého na úpravy kuchyně.

Text je doprovázen poměrně bohatou fotografickou přílohou – fotografování patřilo k dalším zájmům Václava Polívky. Řada fotografií tak zachycuje poměrně unikátní nebo přinejmenším ne zcela běžné motivy a místa, otištěné fotografie jsou však vskutku miniaturní a leckdy není snadné rozpoznat, co je vlastně na nich zachyceno. K lepšímu pochopení pomáhají poznámky pod čarou, jak je u tohoto typu textů obvyklé. Celkově by jich však mohlo být více a ne vždy je zcela jasné, podle jakého klíče byly zařazeny. Například u výrazu Öresund je vysvětleno, že jde o průliv mezi Dánskem a Švédskem (úspěšný kriminální seriál Most se přitom snad vryl do paměti i těm čtenářům, kteří v zeměpise zrovna nedávali pozor), ale v témže odstavci uvedená formulace „ve 23 hodin švédského času“ vysvětlena není (Polívka tím patrně myslel, že v létě 1946 Švédsko na rozdíl od Československa nepoužívalo letní čas). Některé vysvětlující poznámky jsou pak vysloveně duplicitní, stejný pojem je v nich objasněn opakovaně.

Polívkův deník představuje příležitost lépe nahlédnout do atmosféry zklamaných nadějí, ovládající první poválečné měsíce a roky v Československu. Pochopitelně se nejedná o pohled komplexní, Polívka strávil v létě 1946 a 1947 několik týdnů mimo Československo, několik týdnů též proležel v nemocnici na infekčním oddělení a deník je z podstaty věci subjektivní záležitostí, která si neklade nárok na úplnost. Pro zájemce o moderní dějiny, zejména o jejich méně známé části, i příznivce severských zemí se každopádně jedná o přínosnou četbu, nad jejímiž stránkami si opět uvědomíme, že dějiny, ať už sebevíce tragické a krvavé, vždy tvoří a prožívají zase jen lidé, se všemi svými kvalitami i nedostatky.