Matta Bella (nar. 1980) čeští čtenáři dosud neznali, protože patřil k těm mnoha americkým spisovatelům, kteří se více či méně usilovně snaží prorazit, ale zatím se jim to nepodařilo. Bell to měl o to těžší, že své předchozí knihy vesměs publikoval u menších nakladatelství mimo velká centra. Až s románem Jadérko (2021) přišla výraznější odezva v podobě převážně pochvalných recenzí ve většině velkých amerických listů, následovaných zařazením na různé doporučující seznamy; a také překlady.

Důležitou roli mezi důvody k příznivému přijetí jistě hrálo i to, že Bell v Jadérku tematizuje ekologickou katastrofu. Není jediným takovým autorem (americká média už pomalu vytvářejí škatulku „dystopie klimatické katastrofy“), ale ekologickým hrozbám se věnuje nanejvýš usilovně, důkladně a zaujatě, z různých stran a různých perspektiv. Vyprávění je rozloženo do tří převážně pravidelně se střídajících rovin: nejstarší se odehrává v alternativní historii USA, někdy v osmnáctém století, kdy bílí osadníci kolonizovali teprve východní část země, další v alternativní budoucnosti, kdy už je Země sužovaná neúrodou, válkami a dalšími důsledky ekologické katastrofy, ve třetí už na planetě panuje doba ledová a přežívá tu jen pár inteligentních strojů, jimž dochází palivo. V první rovině sledujeme putování dvou bratrů, kteří sázejí semena jablek, aby z nich po letech vyrostly jabloňové sady. Jeden z nich, jmenuje se Chapman, je napůl člověk a napůl faun z řecké mytologie. Druhá linie představuje svět, který se hroutí, a jedním z mála subjektů, který má energii něco změnit, je nadnárodní korporace Earthtrust, budující farmy s umělými potravinami i zvířaty. Hlavním hrdinou je IT specialista John. Ten původně Earthtrust pomáhal své kamarádce z dětství Eury vybudovat (mimo jiné zkonstruoval robotické nanovčely), pak se ale rozešli v názorech na to, jak by se měla firma dál vyvíjet, a aktuálně stojí na straně rebelů, kteří se pokoušejí Earthtrust zničit nebo alespoň oslabit. Ve třetí linii, která se odehrává v ještě vzdálenější budoucnosti, kdy už z planety život téměř vymizel, vystupují bioroboti, bytosti vytvořené zčásti z kovu a elektrod a zčásti z biomasy, jejichž jediným úkolem je shánět další a další biomasu. Ta slouží k udržování chodu jejich domovského „plazidla“, čehosi na způsob inteligentní kosmické lodi, která se ovšem pohybovala jen po zemi, ale momentálně nedokáže už ani to a trčí na místě.

Už jen z tohoto rychlého výčtu výchozích situací je patrné, že Jadérko je plné zajímavých, neobvyklých nápadů a prvků, a to ještě můžeme dodat, že Chapmanovi zkříží dráhu čarodějnice s hlavou zpívajícího Orfea (přičemž jeho píseň je především děsivá), Eury na speciální 3D tiskárně dokáže vytisknout jak věrné a živé repliky zvířat, tak později i lidí a z posledního robota vytvořeného plazidlem začne na jeho pouti do neznáma vyrůstat strom. Zejména zpočátku je čtenář ohromen a neustále pátrá, co, kdy a kde se to vlastně děje, což mu ztěžuje i zmíněné střídání linií. To je samozřejmě oblíbený trik autorů sci-fi, kteří čtenáře nejprve nepřipraveného vrhnou do svého fikčního světa a až později mu začnou odkrývat jeho principy.

U Bella k tomu dojde také, ale trvá to dost dlouho. To je asi první výhrada: zejména první polovina románu je opravdu velmi zdlouhavá, moc se toho neděje, naopak ve druhé části a v samotném závěru se toho děje až moc a také hodně vysvětluje a rekapituluje, více však řečmi než dějem. To by samo o sobě tolik nevadilo, i pomalost může mít svůj půvab a kvalitu. Horší je, že Bell v závěru nepropojí všechny roviny vyprávění. Podle očekávání se setkají linie Johna a biorobota, ale na propojení s fantasy částí románu čekáme až do konce marně. Jistě, je tu ekologický motiv, také bioroboti ve vzdálené budoucnosti mají podobu faunů (tedy rohy, srst a kopyta), jsou tu nějaké symbolické prvky, ale tím návaznost končí, Chapmanova linie jako by patřila do samostatné knihy. A čtenáře to nevyhnutelně zklame.

Těžko soudit, proč je Jadérko zkomponováno takto asymetricky. Možná má Chapmanův příběh, který si půjčuje z řecké mytologie a vlastně sám tak trochu vytváří mytologii novou (o bájném Appleseedovi, který vysázel tisíce stromů; mimochodem v originále se román jmenuje právě Appleseed), být protiváhou oběma „technologickým“ liniím, jistě má upozornit na to, že lidé přírodu drancovali odedávna a jen málokdo hospodařil ohleduplně a altruisticky. Můžeme tu nacházet inspirace biblické i pohádkové, můžeme si tu od technologických hraček odpočinout ve světě poklidu, pospolitosti a tvrdé manuální práce. Ale souvislost s podstatnou částí knihy je jen slabá nebo vůbec žádná.

Z Jadérka si tak tedy zapamatujeme výše zmíněné nápady, související nejčastěji s pokusy nahradit přírodu technologiemi. Oba hlavní příběhy už samy o sobě tak nosné nejsou, oba navíc ústí do konců spíše rozmlžených. Matt Bell rozepsal skvělou knihu, ale zároveň ve čtenářích postupně vyvolal očekávání, kterým pak nedokázal úplně dostát.