Jedním z nejradikálnějších pokusů o přetvoření světa a člověka byla ve 20. století bolševická revoluce v Rusku. Svět SSSR mohl zpočátku působit až jako fantasmagorický časoprostor, v němž se zdálo vše uskutečnitelné. Jak líčí třeba kniha Stalin a vědci: Historie triumfu a tragédie, 1905–1953 (Vyšehrad 2020), hlavním a nejděsivějším rysem „nového sovětského člověka“ měla být „bezvěkost“. Vrcholní bolševici „dychtili po nejnovějších omlazovacích technikách: implantaci opičích žláz a po gravidanu, podivné substanci extrahované z moči těhotných žen. Sovětští vedoucí činitelé se vzpírali odchodu do důchodu… Poznamenáni hroznými nemocemi setrvávali v pevném rozhodnutí kráčet dál a dál do nemožné budoucnosti“. Svoji jedinečnou příležitost tehdy vycítili také avantgardní umělci, kteří se rovněž chtěli stát, slovy Tomáše Glance z knihy Lexikon ruských avantgard 20. století (Libri, 2005), „spolutvůrci nového sociálního a estetického světa“. Za podpory komunistického státu zakládali nové experimentální instituce, reformovali umělecké vzdělávání nebo budovali galerie v zapadlých obcích. Tato jejich aliance s mocí se však postupně rozpadala a na přelomu 20. a 30. let „začali být někdejší hrdinové a inženýři světlých zítřků a budoucí krásy marginalizováni nebo pronásledováni“, pokud zemi včas neopustili jako Vasilij Kandinskij. V češtině zatím nejpodrobněji líčí tento příběh kniha Avantgardisté: Ruská revoluce v umění 1917–1935. 

Rozprášit všechny staromilce

Nizozemský slavista a historik umění Sjeng Scheijen v ní postupuje chronologicky. Vyzvedává, jak silnou symbolickou hodnotu mělo už to, když bolševici učinili hned v roce 1917 správcem a strážcem ruského kulturního dědictví Kazimira Maleviče, obávaného futuristu, který společně s ostatními hlásal, že „Puškin, Dostojevskij, Tolstoj a spol. musejí letět přes palubu Parníku současnosti“ nebo že jsou „protichůdci starého světa. Nepřišli jsme ho obnovit, nýbrž zbourat“. Čímž z hlediska zavedených tradičních umělců udělali „kozla zahradníkem“. O Malevičově jmenování a krátkém působení na tomto postu se mnoho neví. Ale je zřejmé, že jeho pluk se podílel na ostřelování a znovudobytí Kremlu. Kteréžto násilnosti se odrazily i v řadě jeho textů. O více než rok později popisuje útok na prázdný Kreml jako futuristickou performanci: „Stojíme před úkolem definitivně pohřbít hanebný postoj starého k novému, rozbít jednou provždy autoritu světců, vzít jim půdu pod nohama a rozprášit všechny staromilce… Svými performancemi jsme předznamenali odvržení tradičního balastu a plivli jsme na oltář jeho svátosti“. 

Autor se ale zabývá i jejich konstruktivnějšími počiny, jako byl Malevičův Černý čtverec, jímž chtěl prosadit nový pohled na věčnost, nebo Věž (třetí) internacionály Vladimira Tatlina: zatímco babylonská věž vedla k rozštěpení lidstva na znepřátelené národy, Tatlinova věž měla symbolizovat sjednocení těchto národů v internacionále. Tento projekt zůstal nezrealizovaný, ale něco se ve veřejném prostoru přece jen uskutečnilo. V roce 1920 tak uskupení, které založil Malevič, provádělo výzdobu města Vitebsk pro prvomájové oslavy.  

Suprematistickými tvary a hesly tehdy opatřili i tramvaje, obchody a veřejné tribuny. Když do města přijel filmový režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn, byl tím vším ohromen: „Červené cihly jsou v hlavních ulicích natřené na bílo a na bílém pozadí se porůznu vyjímají zelené kruhy, oranžové čtverce a modré obdélníky. Na cihlových stěnách se vydováděl štětec Kazimira Maleviče.“ Tehdy ale dostali avantgardní umělci pravděpodobně poslední příležitost vyzdobit město v tak velkém měřítku. 

Nemálo prostoru kniha věnuje osobním vztahům mezi jednotlivými avantgardisty a jejich někdy směšným půtkám, které mohly mít i podobu záměrné provokace. Jako když si na jedné vernisáži Malevič, výborný propagandista sebe sama i svého umění, pod jeden svůj obraz a také na záda připevnil text: „Já, věrozvěst nových přístupů k umění a chirurg, jenž usedl na trůn umělecké pýchy, prohlašuji akademii za maloměšťáckou maštal.“ Tatlin jej nechal kvůli „propagandě suprematismu“ z výstavy vyvést, načež Malevič své obrazy z výstavy s velkým povykem a zájmem publika stáhl.

Od serióznosti k bláznovství

Zato v praktické politice avantgardní umělci zběhlí nebyli. Kupříkladu zkušený revolucionář Anatolij Lunačarskij, lidový komisař pro vzdělávání, se jejich nepraktičností „dobře bavil“. K prvním záležitostem, které prý chtěli avantgardisté řešit, patřila potřeba okamžitě navázat kontakty „s výtvarníky celého světa a konzultovat s nimi otázky umění. Příslušné výzvy už byly napsané“. Když uprostřed občanské války přišli k Lunačarskému s žádostí, aby jim s úkolem pomohl, ten „se stěží zadržovaným smíchem pravil, že jde o velice vážnou a důležitou otázku, ale že o ní musí nejprve popřemýšlet“.  

Obecně se podle autora „sňatek z rozumu“ mezi avantgardou a bolševiky od počátku zakládal na konfliktu. Obě strany měly pro spolupráci odlišné a částečně protichůdné důvody a není divu, že jejich spojenectví zůstalo velmi křehké a spíše krátkodobé: „Tatlin se v byrokratickém světě bolševiků nikdy necítil silný v kramflecích a Malevič nikdy neztratil odpor k bolševické doktríně.“ A plné rozporů a paradoxů bylo i jednání avantgardistů samotných. Na jedné straně vyzývali ke společenské angažovanosti a k odporu proti sociální nespravedlnosti, na straně druhé nade vše stavěli vlastní výstřednost, individualismus a nezávislost: „Přikláněli se současně k serióznosti i k bláznovství, odmítali konvence, ale rozvíjeli dogmatismus, oddávali se intelektualismu, avšak prohlašovali se za zástupce lidu, odmítali rozum, a přitom prosazovali vědu a techniku.“ Avantgardní umělci podle Scheijena podobné nesrovnalosti dokonce cíleně vyhledávali, jelikož představovaly jeden z „motorů jejich tvořivosti“. Nerealizovatelné či absurdní názory, které zastávali, je neustále podněcovaly k novým uměleckým konceptům a nutily je pokaždé znovu objevovat sebe sama. Čímž prý ukazovali, že „nejsou stoupenci konkrétní myšlenky“. Dobře, ale s takovým pojetím by asi byli těžko „použitelní“ jako výkonní úředníci či státní činovníci v jakémkoli politickém režimu, i méně direktivním, než byl ten bolševický. 

Zanedbaný asketa

Každopádně v SSSR byly jejich další osudy neradostné: byli napadáni za formalismus, zatýkáni, vyšetřováni, zavíráni do lágrů, popravováni. I jejich životní podmínky byly později stejně bídné jako u jejich spoluobčanů. Kupříkladu Tatlin byl prý jaksi od přirozenosti asketa, který, pokud některý den odvedl špatnou práci, odmítal jíst. Ve třicátých letech prý ale jeho příbytek vypadal ne asketicky, ale vysloveně zanedbaně. Bydlel v malém starém bytě se zrezivělou drátěnou postelí, na které s hlavami zabořenými do peří spalo několik slepic. V okně bez záclon byly okenní tabulky zčásti nahrazeny dřevěnými prkýnky. Svých dřívějších názorů ani děl se ovšem ani pod nátlakem nezřekl. Na sjezdu v roce 1936, kdy se očekávalo, že učiní doznání, statečně prohlásil, že svoje stará díla nehodlá pálit ani ničit: „Chci prostě dál pracovat a uplatňovat nabyté zkušenosti. Ty jsou podle mě důležité a nezbytné, a kdo je nemá, bude jen žebrák - nahý, nedůstojný člověk“. Zemřel sice ve společenské izolaci a chudobě, ale důstojnost mu zůstala.  

Také Kazimir Malevič, který zemřel už roku 1935, zůstal věrný svému umění i přesvědčení o vlastním poslání: na smrtelné posteli požádal o předání vzkazu řediteli Treťjakovské galerie, že za nejlepší exponát celé galerie považuje svůj Černý čtverec. Sám si do detailu naplánoval jak podobu pohřbu, tak průběh obřadu. Chtěl být uložen do rakve ve tvaru kříže s rozpaženýma rukama. A takto ho měli jako ukřižovaného Krista nést leningradskými ulicemi do hrobu, což se vzhledem k vypjaté politické situaci neuskutečnilo. Během pohřbu leželo jeho tělo na márách, nad hlavou měl na stěně velký černý čtverec, vlevo visel poslední autoportrét. Jestliže jednou z úvodních scén celé knihy byla podivná futuristická performance, tak jedna ze závěrečných je možná ještě podivnější: pohřební „performance suprematistická“. 

Příšerná lidskost mučedníků

V knize vystupují také umělkyně jako Olga Rozanovová (1886–1918), která se snažila tradiční ikonografické dílny přetvořit v moderní řemeslné podniky. Kvůli tomu cestovala po venkově, kde tehdy řádil hladomor a rozmáhaly se nemoci. Tam se také nakazila a zemřela, díky čemuž ji autor nazývá „mučednicí“. Ovšem v širším smyslu si zřejmě podle Scheijena podobné označení zaslouží i další hrdinové této knihy, kteří měli svoje rozpory a komické stránky, ale téměř vše obětovali svému umění, v němž jim šlo nikoli o konkrétní myšlenky nebo ideologie, nýbrž o člověka samotného: „A právě díky této jejich vybičované, nabubřelé, monstrózní a příšerné lidskosti je jejich tvorba tak provokativní, překvapivá, návyková a dojemná.“

Autor věnuje pozornost především Malevičovi a Tatlinovi, ale v textu se mihnou stovky jmen dalších osobností, umělců i intelektuálů. Daly by se vybrat i jiné události a životní kariéry, které by mohly naznačovat užší sepětí „esteticko-umělecké a sociálně-politické totality“ nebo větší služebnost umělců, někdy dokonce přechodně i dvěma totalitám současně. Jak připomíná literární vědec Josef Vojvodík, jako vyvrcholení oslav uzavření smlouvy o vzájemném neútočení mezi hitlerovským Německem a stalinským Ruskem se 21. listopadu 1940 ve Velkém divadle v Moskvě konala bombastická premiéra Wagnerovy Valkýry v režii zmíněného Sergeje Ejzenštejna. Ovšem závěr života i tohoto slavného režiséra, experimentátora a průkopníka filmového střihu, byl deset let poté podobně tragický jako u těch, které jako protagonisty vybral Scheijen: kvůli Stalinově nelibosti z jeho nejnovější tvorby byl vykázán do domácího vězení, kde sám a bez pomoci zemřel na infarkt.

Jestliže tedy sovětský režim zpočátku některým odvážným a nekonvenčním umělcům otevřel prostor pro plné rozvinutí jejich vizí, nakonec v něm jen živořili nebo předčasně či násilně umírali. Pokud mohl Sovětský svaz původně vypadat jako země, kde se zdálo vše uskutečnitelné, stal se ve skutečnosti prostorem, kde byly uskutečnitelné především všechny tehdy myslitelné formy likvidace lidí, kteří se odvážili myslet až příliš samostatně – a k těm avantgardní umělci patřili…