Legenda praví, že tajuplný pán chutí přichází na svět jen jednou za dvě stě, tři sta let. Je to kuchař nad kuchaře, nad jeho vybroušené chuťové pohárky není a jakožto vládce nad chutěmi si může velice snadno podmanit, koho si jen usmyslí. Jeho příběh vypráví turecký spisovatel Saygın Ersin v románu Sultánův kuchař, který v překladu Petra Kučery vyšel na sklonku loňského roku.

Sultánův kuchař (Pir-i Lezzet) z roku 2016 je Ersinovou pátou knihou. Ersin, novinář a scenárista na volné noze, rodák ze západoanatolské Manisy, debutoval v roce 2005 prvním dílem fantasy trilogie Legendy sedmi orlů (Yedi Kartal Efsaneleri). O dva roky později mu vyšla sbírka detektivních povídek Lokál penzionovaných policajtů (Emekli Polisler Lokali). V Sultánově kuchaři se vydává do osmanské říše 16. století, aby převyprávěl na první pohled banální příběh, který jsme měli možnost číst snad už mnohokrát, ve skutečnosti je ale o něčem docela jiném.

Dvě slova, při nichž se třásla ruka

Hlavní dějová linka je velmi prostá. Po palácovém převratu jsou vyvražděni všichni potenciální nástupníci trůnu i s matkami – jistota je jistota. Praktika je to brutální, leč nic, s čím bychom se v dějinách občas nesetkávali. Hrdina, v tu dobu ještě malý, unikne a v nejstrašnější noci jeho života se na něj přece jen pousměje štěstí, když se schová v královské kuchyni, kde jej objeví mistr kuchař. Jedna věc je totiž zabít malé nevinné dítě a druhá zabít malého pána chutí. „Požádal ho, aby chlapce svěřil mistru Âdemovi, který je oba vyučil. Jakmile onen známý zaslechl jméno mistra Âdema, spolkl veškerou zvědavost a na nic se neptal. Nakonec mistr na kousek papíru dvěma slovy napsal, co je svěřenec zač, a vtiskl ho chlapci do dlaně. Byla to taková dvě slova, že se mu při psaní třásla ruka. Byla to taková dvě slova, že při nich poskočilo srdce nejen jejich autorovi a Âdemovi, když je četl. Už při pouhém vyslovení onoho jména se rozbušilo srdce každého trochu vzdělaného kuchaře: ,Pîr-i Lezzet, Pán chutí‘.“ (s. 75)

Během učednických let u mistra Âdema v Domě rozkoší, v místě, kde se jeho majitelka postará o to, že jakékoliv sny a touhy dojdou naplnění (a dokud si je budete mít zač kupovat, postará se i o to, abyste neodešli), se hrdina setká se svou osudovou láskou, tanečnicí Kamer. Mladým milencům, jak už to tak bývá, není přáno být spolu, a bezejmenný hlavní hrdina, který vystupuje v zásadě v celé knize jen jako Kuchmistr, zasvětí život úsilí o opětovné shledání s milovanou. Na cestě ho, jak jinak, čekají překážky, intriky, úskoky, cestování, poznávání sebe sama a trochu té magie. Nic, co bychom si nemohli s klidným svědomím nechat ujít, chtělo by se říct.

Pohádkový příběh z paláce

Jenže to bychom se o mnohé ochudili. V Sultánově kuchaři totiž nestojí na prvním místě příběh, ale jeho kulisy a protagonisty tu nejsou lidé, ale jídlo a jazyk, kterým je příběh vyprávěn. Ersin svůj dobrodružný, takřka pohádkový příběh zasadil do atraktivních kulis kuchyní paláce Topkapı, sídla sultána osmanské říše. Do místa, které zůstává opředené aureolou vzrušující orientální tajuplnosti. Autor v rozhovoru pro Bosphorus Review popisuje, že strávil rešeršemi rok a půl; ukázalo se totiž, že najít autentické pokrmy a recepty z 16. století není nic snadného. Neřešil navíc jen otázky kulinářství a gastronomie, ale celkovou atmosféru doby, každodenní život a sociální vazby. Zároveň přiznává, že právě rešerše, přemýšlení o knize a snění jsou pro něj oblíbenou fází tvorby. Samotné psaní je v zásadě za trest – je to povinnost, „proto raději píšu rukou a kdekoliv jinde, jen ne v pracovně“.

Na začátku byla podle autorova tvrzení idea kuchaře, který dokáže vařením okouzlit, koho si zamane. A je to znát. Pasáže věnované vaření, popisu potravin nebo později – když se Kuchmistr vydává na cesty a setkává se mimo jiné s paní vůní, vládkyní nad uměním práce s kořením – i dalším přísadám, jsou brilantní. Jen pozor na čtení s prázdným žaludkem, pro dietáře se nedoporučuje raději vůbec. „Základní tón udávala ryba, pakliže měla přiměřenou vůni, avšak její chuť se měnila s každou nabranou lžící. Celer a mrkev, jež rybu doprovázely v první lžíci, uvolnily ve druhé lžíci místo cibuli a malému kousku čerstvého tymiánu, zatímco ve třetí lžíci se ujala vlády ryzí rybí chuť sladce rozpálená černým pepřem. Tahle rozverná slavnost trvala až do posledního sousta.“ (s. 162)

Pro českého čtenáře jsou unikátní i samotné kulisy sultánských kuchyní a popis jejich fungování, přísné hierarchie zaměstnanců i obyvatel harému. Autor před čtenářovýma očima buduje prostory svázané pevně danými pravidly. „Kuchmistr nevěřil svým uším. Že si tovaryš zaměstnaný v palácových kuchyních mohl myslet, že tak vysoce postavenému muži, jako byl zbrojmistr ağa, ke každému jídlu přinese jen jeden chod, to bylo vskutku s podivem. Kdo v paláci může jíst kolik druhů jídla, podléhalo přísným pravidlům. I ten nejnezkušenější učedník věděl, že nejnižší vrstvě, čili konkubínám, sluhům a pážecím novicům, se servírují dva pokrmy, ağům čtyři, pašům šest, favoritkám osm, hlavním favoritkám šestnáct, sultánce matce a princům osmnáct a konečně panovníkovi samotnému čtyřiadvacet až dvaatřicet.“ (s. 86) Sultánův harém platil za místo obývané elitami, místo, kde peníze umožňovaly nakoupit nejlepší ingredience, z nichž mohla vzniknout nejlepší jídla – a čím prominentnější strávník, tím přednostnější právo výběru. Istanbul ve zlatém věku nebyl jen město na křižovatkách kultur a politická velmoc, bylo to i místo, kde se za jediný měsíc spotřebovalo tolik koření jako v tehdejší Paříži za celý rok.

Ne co, ale jak to říká

„My spisovatelé vám už stovky let vyprávíme tytéž příběhy. To není nic nového,“ říká autor. „Fikce není v tom, co říkáte, ale jak.“ A právě jazyk, kterým Ersin (překladatelovým prostřednictvím) vypráví, je vedle úchvatných popisů jídel druhým důvodem, proč stojí za to Sultánova kuchaře číst. „Chvíli voněla k poličce před sebou, potom otevřela jakousi hliněnou nádobku a rozhodila do vzduchu velkou hrst jejího obsahu. Vůně, která se rozšířila kolem, patřila koření, jež každý kuchař dobře zná. ‚Kmín,‘ vyslovila paní jeho jméno a rychle pokračovala: ‚Jedno z nejživějších koření. Změní tóninu jídla, k němuž je přidáno. Důležitější než příchuť, je vůně, již pokrmu dodá. Neprolne se chuťově s jídlem tolik jako pepř či skořice. Avšak když se jeho vůně spojí s vůní jídla, vznikne smyslné, vábivé aroma povzbuzující apetyt. Kmín je jakýsi vyzyvatel; je provokativní, svůdný…‘“ (s. 252) Petr Kučera se zcela po právu za svůj počin objevil na longlistu ceny Magnesia Litera za překlad na rok 2022. Otázka je, zda v porotě někdo dokázal skutečně ocenit, jak obtížná musela být práce na textu, v němž se vedle moderní turečtiny objevovalo i osmanské lexikum, a jak kvalitní je výsledek.

Český čtenář, který by se rád seznámil se současnou tureckou literární tvorbou, má stále značně omezený výběr, obzvlášť pokud se už pročetl celým Orhanem Pamukem. Sultánův kuchař je příběh z napůl snové osmanské říše, vonící dálkami, a napůl brutálního světa nejvyšší politiky, plné vražd a intrik. Překrásně provedené české vydání ducha knihy skvěle podtrhuje. Příběh o síle slov a jmen totiž vysloveně volá po tom, aby si jej čtenář vychutnal – ideálně všemi smysly.