Španělský jazykovědec Santiago Posteguillo (nar. 1967) je ve své vlasti znám i mimo akademickou obec, a to díky svým historickým románům, odehrávajícím se v různých obdobích antického Říma. Jednotlivé díly dvou trilogií, v nichž jsou hlavními postavami vítěz nad Hannibalem Scipio Africanus, respektive císař Traianus, mu vynesly i několik literárních cen. V roce 2018 navázal na tyto knihy románem Já, Iulia, který na český trh uvedlo v překladu Anny Tkáčové nakladatelství Bourdon. Ve Španělsku mezitím již stihlo vyjít i pokračování, pod názvem Y Julia retó a los dioses (A Iulia vyzvala bohy), následně autor obrátil pozornost k samotnému Iuliu Caesarovi a v loňském roce vydal román Roma soy yo (Řím jsem já), první díl nové plánované série. 

Na rozdíl od výše zmíněných mužů nestojí císařovna Iulia Domna na výsluní historické pozornosti, její jméno obvykle nenalezneme v učebnicích dějepisu, a jak autor knihy uvádí ve faktografické poznámce, díla, která se jejím životem zabývají, není problém sečíst na prstech jedné ruky. V zájmu úplnosti je ovšem nutné zmínit, že ani její manžel Septimius Severus nepatří k nejznámějším císařům. Což však neznamená, že jejich životní příběh nebyl nijak zajímavý, o čemž Posteguillův román čtenáře přesvědčí mírou vrchovatou.

Autor Iulii uvádí na scénu již jako dospělou ženu, matku dvou malých synů a manželku místodržitele Horní Pannonie. V dramatické scéně požáru Říma je čtenář vržen do všeobecného chaosu – tento výraz se přitom vztahuje jak na dění kolem požáru, tak na celkovou situaci v hlavním městě impéria, jemuž vládne šílený císař Commodus, pokládající sebe samého za převtělení slavného hrdiny Herkula. Veškerý kontakt s realitou však tento šílenec ještě neztratil, a proto drží v Římě jako rukojmí manželky předních vojenských velitelů; Iulia je jednou z nich. Od ostatních manželek ji odlišuje syrský původ, kvůli kterému se stává terčem jejich neskrývaného pohrdání, a jedinou přítelkyní jí tak zůstává vlastní sestra.

Výchozí situace tedy nepostrádá dostatek dynamických motivů, které autor následně může naplno rozvíjet, poté co spiklenci seberou odvahu Commoda zavraždit (snad až příliš rychle, celá příprava spiknutí zabere všeho všudy jednu kapitolu) a následné mocenské vakuum vyústí v občanskou válku. Prostřednictvím vševědoucího vypravěče, jehož úlohu občas na krátkou dobu přebírá známý lékař Galénos, čtenář sleduje intriky, splétané dohromady v senátu, stanech vojenských velitelů i špinavých zapadlých uličkách. Trochu oproti očekávání však Iulia není jejich hybatelem, či dokonce iniciátorem, její metody jsou poměrně přímočaré a obvykle stavěné spíše na diplomatických dovednostech a znalostech lidské psychologie než na úkladech, zákeřnostech a podvodech.

K jejím dalším výrazným vlastnostem patří osobní odvaha a vyvinutý smysl pro symboliku, téměř povinným literárním toposem je pak její podmanivá krása, vyvolávající u mužů touhu a u žen závist. Hybnou silou dění je však její schopnost přesvědčit váhavé racionálními argumenty, případně slibem budoucí úspěšné kariéry či jiných materiálních výhod. Jakoukoliv tělesnou náklonnost si ponechává výlučně pro svého manžela a i při těchto příležitostech autor čtenáře šetří přílišných detailů (či jej o ně šidí, záleží samozřejmě na očekáváních, s jakými čtenář ke knize přistupuje). Jak přitom autor nechá v debatě dvou postav vykrystalizovat, upřímná láska mezi císařskými manžely byla jevem, který Řím od doby vyhlášení císařství nezažil, proto představovala v plánech jejich protivníků jen těžko kalkulovatelný faktor. Zároveň Iulia nepřestává být matkou, a ačkoliv není vždy snadné rozlišit, kdy ve svých dvou malých synech vidí především děti, nebo budoucí dědice impéria, je pro ně přítomná vždy, když je ohrožuje nemoc, písečná bouře či jiné nebezpečí.

Přes důraz kladený na Iuliinu, respektive Galénovu perspektivu na probíhající dění si autor zůstává vědom toho, že román pojednávající o občanské válce mezi několika vojenskými veliteli se nemůže obejít bez epického vylíčení rozhodujících bitev. Těm jsou věnovány nejdelší kapitoly v knize a rychlým střídáním postav, na něž autor zaměřuje pozornost, je čtenář vtažen doprostřed dění, a může tak spolu s postavami prožívat nervozitu, obavy, radostný pocit triumfu i zoufalství z porážky. Podobně jako autor šetří erotickými detaily, nezaplavuje čtenáře ani potoky krve, useknutými končetinami a vyhřezlými vnitřnostmi, přesto dokáže průběh bitvy vylíčit působivě.

Vedle vhledu do politiky a vojenských záležitostí autor prostřednictvím postavy lékaře Galéna nabízí bližší pohled na tehdejší vnímání lidského těla a procesů v něm probíhajících, debata mezi Galénem a Iulií autorovi poslouží jako způsob, jak Iulii představit jako přemýšlivou ženu, schopnou vnímat i jiné záležitosti než imperiální politiku, zároveň čtenáře poučí o hranicích tehdejšího léčebného umění, omezeného nejen primitivností užívaných nástrojů, ale i soudobým myšlením, stavícím se odmítavě například k pitvám. Postava věrného otroka Calidia a jeho vyhlédnuté manželky, rovněž otrokyně, pak připomíná, že slavné římské dějiny stály nejen na mudrování filozofů, proslovech právníků, rozhodnutích velitelů a chrabrosti jejich vojáků, ale i na neoceněné práci bezprávných mas, jejichž jména historie až na velmi vzácné výjimky dávno zapomněla.

Jakkoliv byla skutečná historická Iulia pro svou pronikavou mysl schopná rychle kombinovat a vidět možnosti tam, kde jiní viděli jen chaos, a tedy žena jistě obdivuhodná – a zůstává takovou i v Posteguillově románu –, někdy se čtenář neubrání myšlence, že Septimius Severus je v autorově podání člověk poněkud omezeného intelektu (v recenzi se nehodí užít přímo výrazu „natvrdlý“). Muž bojující o uznání císařské hodnosti by nejspíše měl být schopen sám rozhodnout, jak přijmout protivníkova posla, či rozpoznat, že pokud údajný spojenec při plnění svěřeného úkolu třikrát po sobě selže, patrně už nepatří do tábora spojenců. Zda autor v těchto scénách Iuliinu hybatelskou roli v dějinách zveličuje, či nikoli, to už se patrně vzhledem k omezenému počtu dobových pramenů nikdy s jistotou nedozvíme, a konečné rozhodnutí tak zůstává na čtenáři.

Iuliin příběh nepatří mezi ty známé, Posteguillo však ukazuje, že tato žena ovlivnila současnost více než většina jejích mužských současníků, a na literární mapu antického Říma zakresluje její dějinnou pozici výrazným písmem – které možná časem vybledne, ale v současnosti rozhodně stojí za pozornost.