„Socha má ohromnou moc – jakmile ji sochař jednou vytvoří z materiálu nepodléhajícího zkáze, může diváka oslovit i po tisíciletí.“ Na sochu řecké Afrodity neboli římské Venuše tato charakteristika sedí obzvlášť přesně. Během svého dva a půl tisíce let trvajícího života toho stihla hodně: byla ztělesněním ženské krásy, objektem, nad kterým se veřejnost pohoršovala, terčem posměchu i prostředkem rebélie. Stávala na těch nejvýznamnějších místech, pózovala s řadou atributů a stala se nesmrtelným zdrojem inspirace pro umělce napříč staletími. Jak to všechno dokázala?

Na tuto i mnohé jiné otázky ve své nejnovější knize odpovídá profesor archeologie Jan Bažant (nar. 1950), jenž se antické kultuře dlouhodobě věnuje na Univerzitě Karlově i v Akademii věd. Jeho odborná bibliografie čítá přes 350 položek, zároveň však své poznatky neváhá šířit i mimo akademickou půdu: je autorem řady architektonických průvodců, věnovaných významným pražským památkám, a několika knih, v nichž zájmové veřejnosti pomáhá lépe porozumět antickému umění a odhalit jeho vliv na českou kulturní tradici. Publikace Perseus a Medusa Bažantovi roku 2018 vynesla hlavní cenu Nakladatelství Academia v kategorii původní vědecká nebo populárně-naučná práce. V roce 2022 vyšla kniha Antika po česku. Odezvy v umění 19. a 20. století, kterou Bažant napsal společně se svým kolegou, historikem umění Romanem Prahlem. Nejnovější Božská nahota vzbudila zájem i v zahraničí – částečně vyšla rovněž anglicky v heidelberském nakladatelství Propylaeum. 

Venuše nahá, oblečená, zahalená, stojící, sedící či ležící… Venuše s želvou, holubicí, zrcadlem, zbraní, nebo Amorem… I nadále zůstává Venuší, avšak zároveň do sebe absorbuje charakter jednotlivých epoch, které autor v knize vymezuje podle toho, jak onu kultovní sochu formovala. Začíná Afroditou, která urazila poměrně dobrodružnou cestu od strnulé a zahalené k nahé, uvolněné a bezstarostné. Autor zde prozrazuje důležité milníky v jejím vnímání a odkrývá význam některých soch, jež pronikly do povědomí i těch, kteří se o umění dosud zajímali jen velmi okrajově. Poté se výklad ubírá směrem do starého Říma, kde se z Afrodity stává Venuše, jež přestává být božstvem a stává se nedílnou součástí římského společenského i politického života. Dostává se dokonce na náhrobky, aby svou vznešenost propůjčila zesnulým Římankám. Obzvlášť rozsáhnou část knihy autor věnuje vnímání Venušiných soch během renesance, kdy byla pro svůj erotický podtext a pohanský původ striktně odmítána jakožto zdroj společenského pohoršení, fascinovat však nepřestala. Bažant zde poutavě vypráví o tom, jak se z Venuše jakožto veřejné sochy stávala doména soukromých sbírek a námětů pro malířské umění, jež kulminovalo v Botticelliho notoricky známém Zrození Venuše.

Z knihy je cítit autorův obdiv, ale i kritický vědecký odstup a místy nádech ironie, jež se kromě jiného projevuje v názvu kapitoly „Světice i děvka“, kde se z původně obdivované a posléze nenáviděné Venuše stává jakási rekvizita – socha už není v centru pozornosti, ale tvoří součást parků, komnat či událostí zobrazovaných zejména na malířském plátně. Odtud zbývá už jen krůček k Venušinu zneuctění, zesměšnění a parodování. Závěr knihy patří „Venuši naší doby“ – tomu, jak jsou základní rysy této sochy využívány ve službách modernímu umění. Zde kromě jiného vychází najevo, kolik inspirace Venuše skýtá pro současné umělce, kteří ji už ale většinou nevnímají jako hotový produkt, ale spíše podnět k přetvoření či prostředek ke kontrastování s něčím zcela přízemním, každodenním, ba dokonce komerčním. Najdou se ale naopak i ti, již stále věří v návrat bohyně…

„Věčnost sochy je její nejdůležitější aspekt, ale také hlavní překážka, jež brání jejímu pochopení,“ varuje autor závěrem. Ať už se o sochařské umění zajímáme, nebo ne, zrovna Venuši se nevyhneme – dodnes v různých podobách a velikostech „obývá“ zahrady, kašny, fontány, některé interiéry i výkladní skříně. Po přečtení Božské nahoty již Venuše zřejmě nebudou jen sochami, ale lákadly k zamyšlení nad jejich smyslem, funkcí, podstatou a vztahem k místu, kde se nacházejí… „Jestliže se podařilo poněkud zpochybnit všeobecně sdílenou samozřejmost sochy Venuše, účel této knihy byl splněn,“ dodává Bažant v posledních řádcích publikace.