Co dělá píseň chytlavou, legendární, nebo dokonce léčivou, se někdy těžce odhaduje. Kdo ji ale dělá, jsou lidé – jednak ti, kteří píší texty a skládají hudbu, jednak ti, kteří ji poslouchají a nějak na ni reagují. Podle Jiřího Plocka je píseň symbolem, jenž působí na celou duši člověka. „Její text obsahuje významy, které jsou její hudební složkou v duši zesilovány či různě emočně zabarvovány.“ Rozmanité roviny, které píseň prostupuje, a vzpomínky, které v člověku rozeznívá, líčí na zcela konkrétních příbězích ze života.

Jiří Plocek (nar. 1961) je důkazem toho, že o některých tématech se dá psát vášnivě a fundovaně i přesto, že původně nebyly dotyčného oborem. Jakožto vystudovaný biochemik několik let působil v akademické sféře, postupně však na sebe nechával stále silněji působit právě „chemii“ hudebních tónů. „K písni jsem se dostal jako člověk, který sice od mládí miluje hudbu a písně, aktivně se jim věnuje, ale současně prošel v této oblasti minimálním školením.“ Hrál ve skupinách Poutníci a Teagrass, provozoval vlastní hudební vydavatelství, byl činný jako redaktor a dramaturg Českého rozhlasu Brno. Své postřehy zpracoval do mnoha článků a celé řady knih na téma lidových písní, jejich dějin a propojení s kulturou českou i středoevropskou – např. Hudba středovýchodní Evropy (2003), Jazzová odyssea (2018), nebo dvojdílo Zápisky potulného lidopisce (2020 a 2021). Za dokumentaci moravské tradiční hudby získal několik ocenění. 

Píseň jako symbol není teoretickým pojednáním ani encyklopedií lidové hudby, ale spíše kompozicí námětů k zamyšlení nad tím, jak komplexní fenomén píseň je a nakolik aktuální má platnost pro lidskou existenci, neboť „znějící píseň je symbolem živého člověka“. Prosazuje se při psaní písňových textů spíše intuice, nebo soustředění? Co si představit, když se řekne „ekologie písně“? A jak vůbec píseň vnímáme? Plocek v knize kombinuje několik perspektiv – z velké části píše o vlastních zkušenostech s psaním, koncertováním a „konzumováním“ písní při různých příležitostech, ať už jde o zpěv v kostele, rockový festival, nebo dětské vystoupení na besídce. Další rovina knihy je historická – autor zde ukazuje důležitost písně jako prvku sounáležitosti v okamžicích, kdy je národní identita zvenčí rozbíjena. Dějinný aspekt písně však Plocek pojímá i z jiné perspektivy, a to když sleduje vývoj vnímání lidové písně. Zvláštní pozornost věnuje Vladimíru Úlehlovi, mimochodem taktéž nadšenému přírodovědci, který paralelně se svou akademickou dráhou vášnivě dokumentoval písňovou tvorbu a značně přispěl k výzkumu „života“ písně jakožto významné součásti lidské identity. Stejně jako o Úlehlovi autor nechává mluvit pamětníky, na symboliku písně se ptá lidí, kteří k ní mají vztah – ať už profesionální, zájmový, či zcela amatérský. Plockova kniha je tak protkána výsledky anket, citacemi, rozhovory nebo ukázkami dopisů, mezi nimiž si každý najde „to svoje“.

„Především doufám, že moje knížka nevyzní jako nesourodá tříšť témat, ale bude v ní cítit aspoň podprahově společné pouto mého vnitřního zájmu a stanoviska.“ Autorovo nadšení pro věc a umění ukazovat píseň v celé paletě jejích významů z knihy bezpochyby vyvstává, avšak uspořádání jednotlivých podtémat už zcela konzistentně nepůsobí a kapitoly spíše vytvářejí dojem časopiseckých příspěvků než ucelené publikace. Některé části působí příliš rozvláčně, jiné by si naopak zasluhovaly hlubší rozbor. Oproti poutavým pasážím k dějinným specifikům lidové písně se autorovy zážitky čtou poměrně zdlouhavě, podobně jako počáteční teoretické výklady k problematice symbolu. Jak ale Plocek poznamenává v úvodu, kniha je spíše mozaikou témat a lze ji začít číst z jakéhokoliv místa. Pokud k ní takto přistoupíme, bude obohacující ochutnávkou toho, co vše píseň tvoří a co z ní vyplývá.