Lucy Fricke (nar. 1974) se v rodném Německu prosadila svou čtvrtou knihou, románem Dcery (česky 2020). Jde o absurdní i dojemný příběh o hledání otců, jehož hlavními hrdinkami jsou dvě ženy, které se pouštějí na cestu Evropou se stále mlhavějším cílem. I v čerstvě česky vydaném románu Diplomatka si Fricke zvolila ženskou hrdinku. Avšak zatímco protagonistky Dcer tak trochu odmítají dospět, titulní postava Diplomatky se naopak uspět v „seriózním“ životě snaží ze všech sil. Do češtiny přeložila oba romány Michaela Škultéty.

iLiteratura: Diplomatka vznikla díky pobytu v Istanbulu na literárním stipendiu, kolik času jste tam strávila?
Lucy Fricke: Nejprve čtyři měsíce, to bylo v roce 2019, a pak jsem se na rezidenční pobyt v Istanbulu vrátila ještě na dva měsíce v roce 2020. 

iLiteratura: Vedl vás tam plán napsat příběh z Turecka?
Lucy Fricke: Vůbec ne. Abych byla upřímná, jela jsem si tam jen odpočinout a přivydělat si. Žádný plán jsem neměla. Se svou poslední knihu Dcery jsem absolvovala šňůru čtení a byla jsem dost vyčerpaná. Říká se tomu průlom – byla to má čtvrtá kniha a první, které se prodalo hodně výtisků. Bylo to skvělé, ale také to s sebou neslo značný stres, měla jsem více než stovku čtení. A pak jsem odjela do Istanbulu.

iLiteratura: Je zřejmé, že jste vstřebala město, prostředí a kulturu. Jak se ale dají zjistit detaily ze života diplomatů? 
Lucy Fricke: S německými diplomaty v Turecku jsem se přirozeným způsobem seznámila a měla na ně kontakty. Ale je těžké dostat se skutečně pod povrch věcí. Poprosila jsem diplomata na konzulátu v Istanbulu, který měl na starosti kulturu, jestli bych mohla pobýt nějaký čas u něj v práci. Představovala jsem si, že tam strávím možná týden, někde v koutku s notebookem. Jeho ta představa ale ani trochu nepotěšila. Poradil mi, že můžu oslovit oficiální cestou Berlín… prostě mě tam nechtěl. Nechcete mít přece spisovatele hned na vedlejší židli, že ne? 

iLiteratura: Jak jste pokračovala?
Lucy Fricke: Zkusila jsem soukromou zkratku a poprosila ženu německého velvyslance v Ankaře, jestli by mi pomohla. „To určitě půjde,“ řekla mi, protože se jí líbila má kniha Dcery. Pozvala mě do Ankary na velvyslanectví a takhle to celé začalo. Díky ní jsem se dostala na oběd, kde byla řada velvyslankyň z Evropy – ze Švédska, z Polska, ze Slovenska… a to bylo pro mě velmi zajímavé, protože vůči mně byly velice otevřené a řekly mi spoustu věcí. Následně jsem začala pořizovat rozhovory s některými z nich a na německou diplomatickou scénu se mi už pronikalo daleko jednodušeji. Pak už jsem se mohla začít ptát lidí z německého konzulátu v Istanbulu. Skutečně mě překvapilo, jak otevřeně se mnou mluvili. Jednoho z nich jsem se přímo zeptala, jestli se mnou vůbec může takhle mluvit – tvrdil, že jsou rádi, že se o jejich témata někdo doopravdy zajímá. Že někdo přijel za nimi, že někdo chce vědět, jak to vypadá ve skutečnosti – a nenapíše prostě román jen tak od stolu. Mluvila jsem také s německými novináři v Istanbulu, s tureckým právníkem, s německými občany, kterým turecký soud zakázal opustit Turecko, protože údajně mohli mít kontakty s teroristickými skupinami nebo řekli něco, co se nepovažuje za správné…

iLiteratura: Což byl případ syna vězeňkyně svědomí v románu.
Lucy Fricke: Ano. Všechny případy z knihy odpovídají pravdě. Vycházejí ze skutečných příběhů, ale samozřejmě jsem změnila pohlaví, věk postav a tak dál. Mluvila jsem s dvěma z nich. Nakonec to dopadlo tak, že v knize vlastně není příliš mnoho fikce… Neměla jsem žádný velký plán, ale poskládala jsem všechny ty informace dohromady a zápletka se mi vynořila před očima.

iLiteratura: Požádal někdo o autorizaci nebo si chtěl alespoň přečíst rukopis?
Lucy Fricke: Ne. Všichni byli opravdu velice otevření. Jenom mě poprosili, abych nepoužila jejich jména. A nesměla jsem si rozhovory nahrávat, takže jsem si je zapisovala, a když někdy nebylo možné ani to, jen jsem si je zapamatovala. A teprve pak jsem si je zapsala v kavárně. Normálně by na konci tohoto románu musel být dlouhý seznam lidí, kterým chci poděkovat, ale spousta z nich mě požádala, abych je nejmenovala, takže tam není nic. Přestože bych jim poděkovala ráda…

iLiteratura: Byla jste v kontaktu s německým ministerstvem zahraničí?
Lucy Fricke: Ano, ministerstvo jsem v Berlíně navštívila, provedli mě tam, ještě než jsem začala sbírat materiál; některé lidi na ministerstvu jsem znala, mám i dlouholeté přátele mezi diplomaty, takže jsem opět mohla využít své soukromé kontakty. Když kniha vyšla, ministerstvo mě pozvalo, abych pro zaměstnance s knihou vystoupila. Psát ji bylo opravdu těžké, protože jsem nechtěla vyzradit žádné tajné informace ani se dotknout lidí, o nichž píšu…

iLiteratura: A co jste si myslela o těch nejcitlivějších věcech, což bude asi německo-turecká spolupráce v oblasti bezpečnosti a sdílení informací o kurdských aktivistech?
Lucy Fricke: Ono se to pořád děje a německá média o tom píší. Kdo se chce něco dozvědět, ten se dozví – není to supertajná záležitost. Musím přiznat, že vím o něco víc, než je v knize. A také to bylo poprvé, co jsem sbírala materiál v takovém rozsahu; většinou mi stačí několik dní. Diplomatka je pro mě úplně jiná kniha než ty ostatní, našla jsem si pro ni nový způsob psaní.

iLiteratura: Na konci přijde překvapivý zvrat, objeví se východoněmecký aspekt. Opravdu si myslíte, že Němci, kteří pocházejí z někdejší NDR, více dbají na hodnoty a morálku a že západní část Německa je bere spíše na lehkou váhu, jak z příběhu vyplývá?
Lucy Fricke: Věřím tomu, že lidé, kteří vyrostli v NDR, jsou citlivější vůči nespravedlnosti a více jim záleží na demokratickém systému. Turecký systém, spojený s monitorováním občanů, je jim povědomý, všechno tohle zažili a nemyslí si, že něco takového jako svoboda tisku nebo svoboda projevu spadne lidem do klína, vědí, že za to musíte bojovat, nejenom chodit k volbám. Projevují zvláštní citlivost vůči lidským právům a demokracii. Má hrdinka strávila v NDR pouze dětství, ale stejně má tu zkušenost v genech. 

iLiteratura: Vaše dvě česky vydané knihy spojuje skutečnost, že hlavní postavy nemají vlastní rodinu – proč? Je za tím nějaký literární důvod?
Lucy Fricke: Ten důvod je velmi prostý. Souvisí to se mnou. Je to něco, co znám.

iLiteratura: Takhle jsem se nechtěl ptát.
Lucy Fricke: Ale já to tak můžu říct. Myslím, že je to něco, co je ve všech mých knihách… Když dospíváte a nerozumíte si se svou rodinou, nemáte pořádné vzdělání, jak můžete vybudovat svůj život? Jak dospět k vlastnímu intelektuálnímu, sociálnímu statusu? Někdy vás tahle cesta může dovést k tomu, že zůstanete sám, protože své rodiče, rodinu necháte kdesi za sebou. Je to pro mě životní námět. Je to můj osobní životní námět. 

iLiteratura: Na začátku románu je krátký popis tragického konzulárního případu v Montevideu, který může být pro kariéru hlavní hrdinky osudový. Proč jste ho víc nerozvinula? Mezi tímto případem a hlavním příběhem z Turecka, daleko komplexnějším, je zvláštní kontrast.
Lucy Fricke: V diplomatické kariéře jste na jednom místě několik let, pak přijde střih, začínáte na jiném místě a všechno, co bylo předtím, necháváte za sebou. To jsem chtěla říci. Že všechno opustíte a jedete do další země. Do země s novým jazykem. S novými lidmi kolem sebe. Má hlavní hrdinka si s sebou ale nese svou minulost. V Montevideu udělala velkou chybu, protože při zmíněném konzulárním případu vyčkávala trochu příliš dlouho. Nikdo jí to nemůže vyčítat, ale ona si to myslí. Takže ji to trochu poznamenalo a navíc se rozhodla, že něco takového se už nikdy nestane. Že už nebude nikdy čekat příliš dlouho a že už se bude starat opravdu o každého. 

iLiteratura: Inspirovala jste se nějakým konkrétním konzulárním případem?
Lucy Fricke: Ne, v tomto případě ne. Nechala jsem ale svou hrdinku prožít obtížnou situaci právě v Uruguayi, v ráji na zemi, kde by nikdo nečekal nic špatného. Kdyby se to přihodilo v Súdánu nebo v Čadu… ale stane se to v Uruguayi, kde všichni jen kouří trávu a chodí na party. 

iLiteratura: V románu se věnujete německo-tureckým vztahům. Je to téma, které se pravidelně objevuje v německých médiích? Třeba kvůli Turkům, kteří žijí v Německu? Má podobnou váhu jako třeba vztahy s Francií?
Lucy Fricke: Pro německou společnost je turecké téma přítomnější než to, co se děje ve Francii. Přece jenom žiju v Berlíně, navíc v turecké čtvrti, v Kreuzbergu. Vtipkuje se, že Kreuzberg je třetí největší turecké město, hned po Ankaře a Istanbulu. V Německu žijí myslím tři miliony Turků. Přišli v šedesátých letech a teď už jde o třetí generaci. Jejich komunita má pro Německo značný hospodářský význam, ale zároveň se dějí věci, jako když v Turecku uvěznili německo-tureckého novináře Denize Yüceliho (dnes spolu s Evou Menasse mluvčí profesního sdružení PEN Berlín – pozn. redakce) a v Berlíně se za jeho osvobození demonstrovalo. A turecké volby jsou pro německá média vždy velké téma. 

iLiteratura: A co německá veřejnost? Považuje německé Turky za Němce? Ptám se z české perspektivy, se vzpomínkou na obrovský problém přijmout před pár lety jakékoli uprchlíky.
Lucy Fricke: S Turky to takhle není, protože v šedesátých letech Německo potřebovalo pracovní sílu všude tam, kde Němci už pracovat nechtěli. U nás jsou jednak Turci, kteří přišli v šedesátých letech, většinou z vesnic, zůstali v Německu a provozují obchody, řídí taxíky, jsou ve službách. Němci chodí do jejich obchodů, protože jsou levné, ale žádný vzájemný vztah tam nevzniká. A pak přišla do Německa v posledních letech řada tureckých intelektuálů, kteří jsou z různých důvodů v exilu, a o ty je velký zájem. Píšou knihy, jsou zváni do diskusí a stát jim poskytuje bezpečnostní ochranu. Je proto těžké mluvit o turecké komunitě, protože je v ní řada různých skupin. Samozřejmě k akademikům a spisovatelům cítím velkou blízkost. Na druhou stranu sama mám v ulici turecké trhovce, ráda tam chodím a povídám si s nimi… a když si vezmu taxík, na šedesát sedmdesát procent ho bude řídit turecký řidič. Nebo kurdský. S Kurdy velice sympatizuji.

iLiteratura: Jako s lidmi – nebo s jejich případem?
Lucy Fricke: Je v tom obojí. Spoustu jsem jich potkala i v Turecku a zaujalo mě, jak spolu drží, jak mají velká srdce a jak jsou otevření.

iLiteratura: Bude to váš další spisovatelský projekt?
Lucy Fricke: Nemyslím si. V každém případě německé ministerstvo zahraničí mě požádalo, ať do Turecka určitě nejezdím. 

iLiteratura: Omezili to nějak časově?
Lucy Fricke: Na celý zbytek mého života to snad neplatí. 

iLiteratura: V knize Dcery čtenář najde popis Kreuzbergu jako svého druhu pekla na zemi, kde obyvatele neustále ruší hudba z party a oni pronajímají své byty cizincům, aby se uživili. Sami jsou přitom v těch bytech v nájmu. Byla v tom sebeironie?
Lucy Fricke: Je to můj vlastní pohled na věc. Nebylo to míněno ironicky. Je to prostě tak. A je paradoxní, že lidé začnou pronajímat své byty, tím pádem se zvýší nájmy, celá oblast začne být dražší a nakonec vás vykopnou z bytu, protože ten vlastní nájem už nezaplatíte. Takže jste součástí problému. Myslím, že Kreuzberg je už v určitém smyslu vyřízený. Je tam už tolik luxusních bytů a nových budov… Kam to povede, si lze představit podle Benátek. Na začátku roku jsem tam strávila tři měsíce – a to město je úplně mrtvé.

iLiteratura: Jaké místo má ve vašich příbězích otec? V knize Dcery je jeden z otců zdánlivě smrtelně nemocný a ten druhý představuje něco jako mechanismus v pozadí, který spouští další drama. V Diplomatce otec vůbec není, jako by neexistoval, a všechny mužské postavy jsou tam poněkud vybledlé… Proč? 
Lucy Fricke: Myslím si, že ženy jsou silné a že dokáží žít samy. V Německu je navíc dlouhá tradice literatury „pro ženy“, což je zábavná literatura takříkajíc „pro holky“, vlastně ani ne literatura, protože zcela patří do sektoru zábavy. Existuje tolik románů o tom, jak najít muže, a zdá se, že ve vašem životě nakonec existuje jen jeden jediný plán: najít svou velkou lásku. V životě ale kromě ní existuje ještě tolik důležitých věcí, tolik věcí, které můžete dělat, tolik věcí, které vás udělají šťastnou. Já nechci mluvit o lásce tímto velice jednoduchým způsobem, kdy je tady vždy žena a muž, jejich vztah. V Diplomatce má v sobě hlavní hrdinka spoustu lásky… kterou ovšem rozdává jiným lidem. Všechnu svoji sílu a lásku investuje do své práce. Snaží se dostat lidi z vězení a všechno to může dělat díky tomu, že ji nezatěžují osobní problémy. Načetla jsem si pár románů o diplomatech, byly jen a jen o alkoholismu, o milostných aférách, v románech jsem diplomaty nikdy neviděla pracovat – co vlastně dělají doopravdy? Jenom chodí na večírky, popíjejí… Já jsem se opravdu chtěla soustředit na jejich práci a méně na jejich soukromý život. Protože od diplomatů vím, že soukromý život vlastně při této práci nemáte. Jste diplomatem od šesti od rána do půlnoci. Možná máte rodinu, ale moc se s ní nevidíte. 

iLiteratura: V Dcerách se dvě ženy, vaše hrdinky, vydávají na cestu do neznáma a obě mají otce, s nimiž mají nebo měly komplikovaný vztah. Myslíte si, že otcové jsou opravdu problém?
Lucy Fricke: Myslím, že v mé generaci skutečně ano. Povídala jsem si o tom s řadou přátel, není to tak, že já sama bych zažila výjimečný příběh. Pro mě bylo vždycky normální, že otcové se chovají takhle a většinou v rodině prostě nejsou přítomní… Nikdy neřeknou „Mám tě moc rád“ nebo „Jsem na tebe hrdý“. Nyní ale nastoupila nová generace rodičů a otců, a když vidím u svých přátel, jak se chovají k dětem, žasnu. Tolik se starají, dávají najevo tolik lásky. Možná je to skutečně první generace, která je jiná. Otcové v předchozích generacích vždy chyběli, ať už kvůli válce – první světové, druhé světové –, nebo když je později vytížil byznys a trávili všechen čas prací. Nyní přišlo něco opravdu jiného.

iLiteratura: Myslíte, že války opravdu mohou mít tak dlouhý dosah?
Lucy Fricke: Traumatická zkušenost světové války je pro nás všechny opravdu téma. Způsobila to, že naši rodiče nebo prarodiče se naučili potlačovat své emoce, protože byli traumatizovaní. Mí rodiče vyrostli, aniž by s nimi jejich rodiče někdy doopravdy mluvili. Neuměli dát najevo žádnou emoci. Není to ve skutečnosti jejich chyba, stojí za tím ta neuvěřitelně negativní životní zkušenost. Každá generace se musí poučit z minulosti a udělat krok kupředu. Takže nevidím svého otce jako špatného člověka, který se o mě nestaral; věřím, že je to generační problém. 

iLiteratura: A která generace je už jiná?
Lucy Fricke: Myslím, že lidé narození v sedmdesátých letech. Začalo to v šedesátých a tohle je první generace, které se to povedlo. V minulosti bychom všichni vyrostli jinak a stali se někým jiným. Myslím, že je vždy důležité vidět lidi v kontextu jejich dobové zkušenosti. A pak si říct, co můžeme my sami udělat, jak můžeme žít.