Komu svým hořkým humorem a neotřelou zápletkou uhranul psychologicko-cestovatelský román Dcery (2018, č. 2020), pojednávající o dvou zralých ženách, jež se vyrovnávají se svou minulostí, toho nejspíš zaujme i nejnovější román německé autorky Lucy Fricke Die Diplomatin (2022). Ani v něm totiž není nouze o originální dějovou linku, exotické lokality a především o pohled do nitra ich-formové vypravěčky, ženy středního věku. Ta však tentokrát nepatří mezi bohémy berlínského Kreuzbergu, jež sužují deprese a křivdy z dětství, nýbrž je zkušenou a ctižádostivou konzulkou. Politický román Diplomatka se brzy, podobně jako Dcery, stal bestsellerem a v češtině se na něj můžeme těšit už letos, opět v překladu Michaely Škultéty. 

Večery pokojových květin

Hrdinka románu Fred Andermann je téměř padesátiletá bezdětná žena, jež se jakožto dcera číšnice-samoživitelky rozhodla pro dráhu diplomacie s ambicí dosáhnout něčeho opravdu velkého. S postem diplomatky jde ale ruku v ruce neustálé střídání dočasných domovů a samota, tedy určitý typ prestižního nomádismu. Stěžejní charakteristiky jejího povolání představují trpělivost, takt, otevřený dialog a schopnost reprezentovat. Být sama sebou však může být Fred jen za dobře zavřenými dveřmi, neboť i v její rezidenci jsou neustále nablízku všelijací pracovníci konzulátu – sekretářka, komorník nebo ochranka. Už v prvních kapitolách autorka jasně udává tón knihy. Vypravěčka popisuje svůj život s jízlivým humorem a dotýká se diskutabilních témat jako němectví, pozice žen ve vysoké politice či limity diplomacie. Příběh začíná v Montevideu při přípravách oslav Dne německé jednoty, které jakožto leitmotiv příběhu odhalují pravou podstatu velvyslaneckého postu. Na slavnostech se totiž řeší především počet objednaných pečených klobás a výběr pěvce národní hymny. Konzulové tam postávají pouze jako dekorativní „pokojovky“, potřásají si rukama a reprezentují Německo. Nudnou idylu na uruguayské ambasádě přeruší skandál v podobě únosu prominentní německé občanky, který Fred může stát vysněné místo velvyslankyně. Ke slovu se dostává vážný tón a problematika vlivu médií, ale vypravěčka, jež se dostatečně otrkala při předchozí práci v Bagdádu, zaujímá pragmatický, profesionální přístup a k situaci se staví v souladu se strategií „cover your ass“. O dva roky později, ve druhé třetině románu, se stává konzulkou v Istanbulu a v narativu začíná dominovat politika, neboť Erdoğanova země, kde je jakákoliv opozice vůči vládnoucí straně vězněna a etnické menšiny nesmyslně pronásledovány, vyžaduje nefalšovaný diplomatický um. Fred zbavená jakýchkoli iluzí však zjišťuje, že diplomaté mají svázané ruce a opravdové změny docílit nemůžou.

Diplomatická krize, krize diplomatky

Autorka se v románu zaměřuje na život a vnitřní svět hrdinky-diplomatky, o jejím zevnějšku a životě mimo práci toho příliš nevíme. V románu zaznívají úvahy o důležitých životních rozhodnutích, promarněných šancích, balancování mezi kariérou a soukromou sférou či samotou, přerušovanou občasnými milostnými aférkami. Ani ty se neobejdou bez inteligentního humoru, cynického nadhledu a jisté odevzdanosti. Prázdné fráze diplomatů (včetně těch jejích) se hrdince začínají zajídat a pomalu nepoznává ani svého nejbližšího spolupracovníka z dob v Iráku – „Philipp lhal dokonce i ve chvílích, kdy mluvil o lhaní“. Uvědomuje si, že dialog mezi Německem a Tureckem se odehrává pouze naoko, ve skutečnosti žádný neexistuje. Jelikož s konečnou platností připustí, že úředničina a svoboda nejsou slučitelné, u případu německo-kurdské kurátorky a jejího syna zadržených v Istanbulu ztratí trpělivost, toliko opěvovanou vlastnost všech diplomatů, a rozhodne se pro radikální řešení. V ohrožení se totiž navíc ocitá i německý investigativní novinář, se kterým ji pojí originální zápletka.

„Usmívat se, lhát a pojídat lososa“

Fricke strávila v Turecku několik měsíců v rámci stipendia Kulturní akademie Tarabaya a svou znalost tureckých reálií v románu hojně využívá. Na autenticitě knize přidává odborná hantýrka postav – oficiální zkratku MAP, tedy spolucestujícího partnera, vypravěčka vtipně redefinuje jako „man at the pool“. V rozhovorech také uvádí, že před napsáním románu strávila mnoho času rešeršemi a vedla spoustu rozhovorů s lidmi pracujícími v diplomacii. Svět diplomatů, jenž je většině obyčejných smrtelníků na míle vzdálený, tak brilantně zvládá zachytit. Na mnoha místech vyjadřuje skrze hrdinku cestovatelské postřehy, kterým dáváme s úsměvem za pravdu, jako například poznatek, že Irish puby jsou všude stejné, a přepadnou-li vás v cizině stesky po „domově“, vyplatí se zaskočit si tam na pivo. Zaujme také konstatování, že opravdovým občanem Německa (či obecně své země) se všemi stereotypy a patriotismem se stáváme nejvíce právě v zahraničí. 

Při rozhovoru Fred s nemocnou matkou v Hamburku a ve vzpomínkách na útěk z východního Německa zakomponovala autorka do románu prvky z vlastního života. Děj má rychlý spád, který vytvářejí krátké kapitoly s vypilovanými dialogy, oscilující mezi komičnem a tíživou vážností situace. Německé kritiky publikace vesměs nadchla, tureckou vládu poněkud méně – autorce tak bylo po jejím vydání ministerstvem zahraničí uděleno osobní varování před vycestováním do Turecka. U četby si při líčení politické situace v Turecku mnohdy naštvaně povzdechneme, ale u mnoha pasáží se i skvěle pobavíme.