Petr Koura je zkušený historik a autor řady knih, které pokrývají široké pole dějin kulturních (Vánoce, jazz) i politických. Jeho předposlední kniha Druhý život Protektorátu Čechy a Morava (Pulchra 2021) ukazovala, jak bylo v průběhu uplynulých desetiletí vzpomínání na dobu okupace formováno (a deformováno) momentálně vládnoucím režimem. A podobné téma má i jeho dílo nejnovější: Vladislav Vančura a nacismus, to jsou hluboké protiklady. Odbojová činnost a druhý život. 

Koura nejprve stručně shrnuje Vančurovu biografii a jeho politické názory. Detailněji pak přibližuje jeho zapojení do odboje, zatčení a popravu. Přihlíží přitom i k novým zjištěním spisovatele Marka Tomana. 

Následně představuje posmrtný vývoj jeho legendy. Ta byla podle Koury úzce propojena se slávou Julia Fučíka a navzájem k sobě byly ve vztahu jakési „nepřímé úměry“: čím více byl vyzvedáván jeden, o to silněji byl zatlačován druhý. Vančura byl po skončení druhé světové války komunistickým tiskem oslavován jako příkladný hrdina, zato o Fučíkovi se ve vedení KSČ vedla interní debata, zda má být jeho Reportáž, psaná na oprátce vůbec vydána, jelikož se Fučík v jejím závěru přiznal, že při výsleších na gestapu vypovídal. Po únoru 1948 to byl naopak Fučík, kdo byl namísto Vančury vyzdvižen na piedestal prvního mučedníka KSČ – přičemž jeho Reportáž slavně vyšla, ale inkriminovaná pasáž byla vypuštěna. A Vančura byl souběžně vytěsňován: nebylo zapomenuto, že roku 1929 spolupodepsal tzv. Manifest sedmi, kritizující nové Gottwaldovo vedení, a následně byl spolu s ostatními signatáři z KSČ vyloučen. Svou roli prý ale možná sehrálo i to, že na rozdíl od Fučíka byl Vančura holohlavý a komunistickým ideologům se nezdál být vhodným předobrazem pro „tesání do mramoru“. Vančura se do doby po únoru 1948 ne zcela hodil i svým literárním stylem: nebylo „většího rozdílu mezi hravostí, noblesou a rafinovanou krásou Vančurových slov a primitivní úderností, banalitou a přímočarostí tzv. budovatelské poezie“. Líčen byl tehdy někdy jako polovičatý umělec, který se utápěl ve svém nepříliš srozumitelném květnatém slohu. Situace se ale opět obrací v šedesátých letech – zatímco Vančura byl vedením KSČ rehabilitován a jeho knihy byly hojně adaptovány pro film i divadlo, Fučíkův kult byl stále více zpochybňován. 

Vladislav Vančura je připomínán i po roce 1989. Jen už není tolik zdůrazňováno jeho členství v KSČ. V tomto smyslu byl kupříkladu upraven pomník ve Vančurově rodišti: slova „umělec komunista“ byla nahrazena nápisem „národní umělec“, přičemž podle Kourova ironického komentáře je dosti pravděpodobné, že k tomu paradoxně došlo až v době, kdy byl tento titul oficiálně zrušen. Koura už ale nedodává, že roku 1992 spisovatel in memoriam obdržel Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Místo toho připomíná jistou kuriozitu. Na sklonku druhé dekády 21. století dochází k něčemu na první pohled „těžko uvěřitelnému“ – a sice k využití díla Vladislava Vančury pro reklamní účely. Jistý telefonní operátor totiž spustil kampaň Neomezené léto, jejíž součástí se stal televizní reklamní šot s opakovanou proslulou větou „Tento způsob léta zdá se mi poněkud…“. V jeho závěru pak vidíme mladý pár nocující ve stanu, který si před usnutím pouští z mobilu audioknihu Rozmarné léto, přičemž zahlédneme i známou obálku této knihy vytvořenou Josefem Čapkem. „Skutečnost, že tvůrci reklam vyhodnotili tento výrok jako „hlášku“, na níž lze postavit reklamní kampaň, je vlastně oceněním díla popraveného spisovatele.“ 

Kniha zkoumá nejen to, jak se hodnocení Vančurova odkazu rychle měnilo podle aktuálního politického kurzu stranického vedení, ale i způsoby, kterými kupříkladu autoři ilegálního Rudého práva v době protektorátu dopředu konstruovali budoucí panteon oslavovaných národních mučedníků: rozhodovalo, zda je v daném okamžiku pokládali za mrtvé (což se v některých případech ukázalo jako nepravdivé), nebo jejich politický profil a třídní zařazení. Tak generál Alois Eliáš v jistém dobovém článku nebyl označen ani za bývalého předsedu vlády, jak jej vnímala většina obyvatel tehdejšího protektorátu, ani za generála nacisty zrušené československé armády, nýbrž za „inženýra“, ačkoliv toto své původní povolání vykonával pouze tři roky. 

Koura také sleduje, jak později komunisté cenzurovali i fotografie, které po Vančurovi zůstaly. Na jedné z nich Vladislav Vančura seděl u stolu ve společnosti s Jaroslavem Seifertem a ještě třetí osobou, která byla v 50. letech vymazána a změněna na trávník, podobně jako když byl ze slavné fotografie Klementa Gottwalda odstraněn Vladimír Clementis. Malou záhadou je, kdo byl ve skutečnosti oním „nežádoucím“. Když byl později snímek zveřejněn v původní podobě, byl jako třetí muž uváděn Jaroslav Hašek. Muž na fotografii, která není příliš kvalitní, se ovšem autorovi legendárního Švejka nepodobá. Navíc není zřejmé, proč by měl být tímto způsobem vymazáván právě Hašek, který u nás i v oné době hojně vycházel. Koura se domnívá, že třetím stolovníkem mohl být možná některý z katolických literátů, podle mého pátrání je ovšem hlavním „podezřelým“ spíše Jiří Weil.

Kniha rozhodně nezachycuje celou recepci Vančurova díla, zvláště ne tu po roce 1989. Ideologické přepisování autora, jehož dílo bylo pro komunisty interpretačním oříškem, je v ní ale předvedeno a rozebráno velmi názorně a výstižně.