Jak se pojmy jako Evropa, evropanství nebo evropský mýtus odrážejí v literárních dílech?

Začněme u knih, které tematizují instituce Evropské unie. Tak například Robert Menasse v románu Hlavní město z roku 2017 (č. 2019) ironicky i s pochopením nahlíží do světa úředníků pracujících v bruselském ústředí EU, jehož realitu ukazuje takříkajíc zevnitř. Jak napsala Marie Voslářová v recenzi německého vydání volného pokračování tohoto titulu, nazvaného příznačně Die Erweiterung (Rozšíření), autor chce „bránit ideu sjednocené Evropy“, avšak zároveň upozorňuje na zásadní chyby jejího současného institucionálního fungování.

Reportážní román Výprava na ohňostroj aneb o Evropské unii a mladých lidech od Ondřeje Macla zase reflektuje autorovu roční stáž v Evropském domě v Bordeaux, kde se měl stát „misionářem evropské integrace“. Tamní stážisty Macl ambivalentně líčí jako mladé lidi, kteří nevědí, co se sebou, a proto si našli „evropskou zašívárnu“.

Svět bruselských úředníků posloužil jako kulisa příběhu i belgickému spisovateli Jeanu-Philippu Toussaintovi pro jeho dva romány Clé USB (USB disk, české vydání se připravuje) a Les Émotions (Emoce) z let 2019 a 2020.

Polská beletrie či komiks pracuje s tématem Evropské unie zřídka, ale i tak se příklady najdou. Jedním z nich je komiks Tymczasem od výtvarníka Przemysława Truścińskiego a scenáristy Grzegorza Janusze. Vyšel v roce 2011 u příležitosti polského předsednictví Radě EU. Jde o dobrodružný příběh s kriminální zápletkou, který poukazuje na společné evropské dědictví a spolupráci v rámci evropských orgánů.
Na obecnější rovině do polské literatury téma Evropské unie proniká zejména prostřednictvím problematiky pracovní emigrace, což souvisí s tím, že v letech 2004 až 2016 z Polska odjelo za prací asi 2,5 milionu Poláků. A tak i literární hrdinové cestují za výdělkem do Anglie, Německa, Francie a dalších států. Ekonomická emigrace různých členů rodiny se promítá i do polské literatury pro děti.

V severských zemích je situace jiná. Například ve Švédsku zůstává problém evropské identity trochu stranou, řeší se obecněji otázky soužití s lidmi, kteří přicházejí z nejrůznějších částí světa. Unii Švédové berou konstruktivně a pragmaticky, po společných mýtech tolik nepátrají. V literatuře se objevuje spíše téma sounáležitosti univerzální než pouze té evropské.
Norové zatím v Evropské unii nejsou, proto je pro ně téma unijní identity vzdálenější. Podobně je na tom Island, který ze společenských témat v literatuře řeší především vlastní ekonomický bankrot a jeho následky.
V dánském prostředí se často ozývá tamní společenský kritik a slavný diskutér Kaspar Colling Nielsen, jehož román Evropské jaro vyšel i česky.
Obecně lze říci, že v severských publikacích častěji než „evropanství“ nacházíme kritiku západního způsobu života. Kritizuje se konzum, stinné stránky využívání moderních technologií i ničení přírody –⁠ v této souvislosti lze připomenout třeba norskou humornou sérii, jejímž autorem je Erlend Loe. Uzavírá ji kniha Konec světa, jak ho známe.

Ani Nizozemci problematiku společného evropského vyprávění nijak výrazněji neřeší. Jsou povahou světoběžníci, a navíc stáli u kolébky Evropské unie. Nacionalismus, jak ho známe i my Češi, je jim dost cizí. Důležitější jsou ekologická témata a mimo jiné ohled na nejrůznější menšiny, což souvisí také s koloniální minulostí země. I v literatuře jsou dnes klíčovými slovy společenská diverzita a inkluzivita. Z titulů přeložených do češtiny můžeme připomenout román Grandhotel Evropa, jehož autorem je Ilja Leonard Pfeijffer.
Za zmínku jistě stojí také kniha kulturněhistorických esejí V Evropě. Cesty po dvacátém století novináře a spisovatele Geerta Maka. Je pojata jako cestopis, v němž Mak na své reportáže z jednotlivých evropských měst jakoby zavěšuje líčení historických událostí, které jsou s nimi spjaté. Při svých cestách si dle vlastních slov postupně uvědomoval jakési užší pojetí Evropy: kdykoli se někde mluvilo o cestě na dovolenou „do Evropy“, o kvalitě „evropského oblečení“ nebo příbuzných „v Evropě“, autor prý poznával, že překračuje pomyslnou evropskou hranici. Zažil to v Petrohradě, v Moskvě, ve Volgogradu, ale nikdy v Řecku nebo v Bosně. Za jednoho ze zakladatelů sjednocené Evropy označuje provokativně Stalina: antikomunismus podle něj tvořil po roce 1945 jakýsi „krystalizační bod, vše spojující antiideologii“. Mak se tak pokusil převyprávět evropské dějiny minulého století a Evropě část onoho postrádaného „společného příběhu“ vytvořit.

Evropských cestopisů ovšem existuje více: například Ach Europe H. M. Enzensbergera nebo kniha Ladislava Zibury Prázdniny v Evropě.

Zajímá vás víc? Tématu hledání evropských příběhů a mýtů se věnoval také náš podcast Sjednoceni evropským příběhem?