Kritici roku 1955 vítali představení slavného a dodnes uváděného filmu Cesta do pravěku různými prohlášeními, popisovali jej jako „zcela nové pojetí naučného filmu pro mládež“, „barevný fantasticko-naučný snímek“ či „umělecky podanou lidovou universitu“. Režisér Karel Zeman začal snímek natáčet v roce 1953 a sedmdesát let poté vychází obsáhlá kniha, která film zasazuje do kontextu filmové historie, literatury či kulturních a politických dějin. Zkoumá, jak inovativně film používal některé filmové postupy – dokonce prý předjímal některé principy současné digitální kinematografie –, nebo jak jeho námět souvisel s tehdy dostupnou beletrií s pravěkou tematikou. Popisuje také, jaký výchovný model film překládal: mladí kluci, kteří jsou odkázáni sami na sebe, bez přítomnosti dospělých, se uprostřed dravých dinosaurů a dalších nebezpečí musí chovat „disciplinovaně a zároveň kreativně a iniciativně“. Další ze zkoumaných tezí knihy je to, nakolik se v komunitní interakci postav odrážela „bezkonfliktnost“ tvorby pozdního stalinismu. 

Kniha kromě toho přibližuje, jak vůbec vypadal původní scénář: zprvu mělo jít o výpravu do vesmíru, „při které by raketa s posádkou narazila na planetu, kde by vývoj přírody byl ve stadiu našeho pravěku“. Chlapci se měli ukrýt do pokusné rakety, která měla vynést do vesmíru několik živých zvířat. V raketě se pak měli nechat vystřelit do vesmíru a přistát na ledové pláni neznámo kde. Závěr měl pak vyznívat značně antiiluzivně: „Namísto zjištění, že se chlapci nacházejí na jiné planetě či v minulosti Země, kamera odjíždí a odhaluje v pozadí filmové ateliéry“. Mělo se tak zdůraznit, že filmová technika dokáže překlenout rozdíl sta milionů let a „ukázat nám pravěký život tak, jak byl vědou zjištěn a poznán“. Podle kulturního publicisty Ivana Adamoviče se „chronos“ a „topos“ měly v závěru nečekaně propojit s poukazem na skutečnost, že barrandovské ateliéry se rozprostírají na významném nalezišti trilobitů, na dně dávnověkého moře. Po dlouhých diskusích si prý ale autoři uvědomili, že k vykreslení pravěku přece nemusejí cestovat vesmírem. Stačí jeskyně coby „kouzelné místo“ průniku do minulosti. A víra v to, že když se splnily téměř všechny sci-fi vynálezy Julese Verna, dá se reálně uskutečnit i jeho „cesta do středu Země“. 

Nejednoznačnosti filmu

Výsledný snímek byl sice úspěšný, ale skrývá v sobě určité nejednoznačnosti, na něž kniha upozorňuje. Koncepce filmu, který se snažil obsáhnout celý vývoj života na Zemi, „prakticky

znemožňovala rozvinout opravdovou zvídavost chlapců ve smyslu touhy proniknout

do hloubky a podstaty věcí i dějů“. Jejich cesta podle historika Martina France připomíná výlet do zoologické zahrady, kteroužto paralelu hrdinové ostatně sami zmiňují; nebo spíš safari. Pokud by šlo o skutečně zvídavé hochy snažící se o vědecké bádání, pravděpodobně by jejich výprava skončila již ve čtvrtohorách a omezila by se například na stopování a sledování mamuta nebo na detailnější výzkum pračlověčí jeskyně, spekuluje dále Franc. Cesta do pravěku podle jeho přísného konstatování nemohla překlenout hluboký rozpor mezi učebnicovým výkladem a skutečnou vědou – hoši neobjevují nic nového, vše viděné jim jenom dokresluje a potvrzuje údaje z učebnice, kterou mají s sebou. I když se zvláště u stegosaura snaží předstírat sběr dat pro vědecký výzkum, „celá cesta má význam pouze pro ně samotné“. 

Doubravka Olšáková ve své kapitole zase poukazuje na to, že film nechal komunistický režim za téměř čtyři miliony korun natočit a posléze jej využíval v rámci dobové „vědecko-ateistické propagandy“. Připomíná, že již v roce 1950 katolická církev velmi ostře reagovala na zesílený tlak komunistických zemí vytlačit náboženskou výchovu ze školních lavic papežskou encyklikou Pia XII. Humani generis, která nesla podtitul O některých falešných názorech, které podkopávají základy katolické nauky. V otázce stvoření či vzniku světa podle ní došlo k vyhrocení již tak napjaté mezinárodní situace, kdy katolická církev dala touto encyklikou jasně najevo, že s monopolní propagací ateismu v komunistických zemích nesouhlasí a bude proti ní bojovat vlastními prostředky. Dobrodružná výprava měla být hlavně pomůckou k upoutání zájmu dětských diváků na naukovou část filmu, tedy na měnící se pravěkou přírodu, „na její tvorstvo a na podání přesvědčujícího důkazu, že ani svět, ani život na Zemi nebyly stvořeny, nýbrž že jsou výsledkem dlouhého vývojového procesu.“ 

Ateismus a stvoření světa

Ano, taková byla dobová intepretace, která měla oporu i ve filmu: „Moře, poprvé jsme viděli moře. Bylo široké, bez konce. Jeho velikost nás ohromila. Tam někde v dálce, v dobách, které si člověk ani nedokáže představit, tam byl počátek všeho tvorstva. Tam se zrodil život.“ 

Ivan Adamovič k tomu ovšem dodává kuriózně až záškodnicky působící poznámku, že v roce 1954, kdy se natáčela Cesta do pravěku, započaly práce i na českém animovaném filmu

Stvoření světa na motivy Jeana Effela. Tedy paradoxně na snímku, který, ač s velkou nadsázkou a humorem, líčí stvoření světa a člověka v duchu biblického Starého zákona.

A ke zmíněné encyklice se také sluší mírně polemicky uvést, že samotný princip evoluce v ní nebyl zavržen a nebyl označen za něco, co je v rozporu s katolickým učením. (Šlo zřejmě o první encykliku, která konkrétně odkazovala na evoluci, k níž zaujala neutrální pozici). Ve starší verzi filmu nejmladší člen výpravy Jirka nemohl pochopit, že kdysi existoval svět, kdy ještě neexistoval člověk a kdy trilobiti byli jedinými živoucími tvory. Vypravěč Petr měl následně pronést klíčovou větu: „Poznal jsem, že mu doma vyprávěli asi něco jiného o vzniku světa.“ Což měla být jasná a odsuzující narážka na přežívající a zcela zastaralé náboženské představy o vývoji života. Ve finálním filmu věta nezazní, takže sama o sobě vlastně tato verze nijak zvlášť bojovně ateisticky vůbec vyznívat nemusí. Závěrečný pohled na moře („bylo široké, bez konce“), mohl dokonce v někom vyvolávat až pocity metafyzické hlubiny; k větě „tam se zrodil život“ si prostě mohl či může věřící pro sebe dodat „s Boží pomocí“ či „z Božího popudu“. Ostatně to, že film „sám o sobě“ nebyl v západní Evropě přijímán jako ideologicky závadný, dokazuje to, že v některých oblastech západního Německa byl schválen jako vhodný k distribuci na základních školách.   

Církevní historik Jaroslav Šebek, kterého jsem kvůli tomuto problému oslovil, obecně dodává, že nikdo z církevních představitelů tehdy proti filmu zřejmě oficiálně neprotestoval, už proto, že téměř všichni biskupové byli buď ve vězení, nebo v internaci. Spíše by řekl, že mohl nastat právě opačný efekt, totiž že někteří církevní hodnostáři mohli film vítat jako dobrou osvětu a poučení pro mládež: „V této době již totiž nebyl vnímán rozpor mezi stvořením a evolucí, tyto boje už ustoupily do pozadí. A zmíněný papež Pius XII. hlavně brojil proti marxistickým naukám, které redukovaly člověka pouze na hmotu a nebraly v úvahu jeho duši.“ Sociolog a historik náboženství Zdeněk Nešpor k tomu v podobném duchu říká: „To, že byl film prezentován jako opozitum vůči církevním názorům, nemuselo znamenat, že to tak opravdu bylo – podobně měla sloužit třeba planetária, ale u nás si už z věřících skoro nikdo nemyslel, že začátek 1. knihy Mojžíšovy je přesná přírodovědecká zpráva, možná na rozdíl od Ruska.“

Jinak tomu ovšem bylo ve Spojených státech, kde film mnohým nevyhovoval po stránce žánrové ani ideové. Byl tedy k němu dotočen jiný úvod a hlavně závěr, aby vyzníval jednoznačně kreacionisticky a více se přiblížil sci-fi. Což ale podle historika filmu Martina Mišúra nebyly až tak drastické zásahy: stačilo „vysunout“ aspekty žánrové a „zasunout“, tedy potlačit prvky populárně-naučné. Tyto úpravy by podle něj nezafungovaly, kdyby se v původním tvaru nevyskytovaly konkrétní momenty, jež se obracely k západním žánrovým tradicím.

Umění Karla Zemana podle Mišúra spočívalo právě v tom, že jeho snímek podobnou hru na „vysouvání a zasouvání“ umožňoval. Díky tomu dokázal získat přízeň ve zcela protichůdných kontextech, i když Američané si jej museli mírně poupravit. Doboví schvalovatelé i publicisté mohli ve snímku snadno rozpoznat populárně-naučný záměr, západní diváci zase zárodky postupů dobrodružných děl západního typu, další v něm hledají dozvuky pozdního stalinismu. „Nikdo z nich se nemýlil,“ tvrdí Mišúr. Kniha je tak důstojným holdem dílu, které vznikalo v politicky velmi obtížné době, ale Karel Zeman se dokázal vyhnout přílišné ideologizaci a film natočil tak, že umožňuje různé výklady i žánrová čtení. A dá se na něj bez pocitů trapnosti dívat i dnes.