Indiánský autor James Welch (1940–2003) se českému čtenáři představil teprve nedávno, a to dvěma novelami Zima v krvi (Akropolis, 2018) a Smrt Jima Loneyho (Akropolis, 2019), které přibližují život indiánské komunity v druhé polovině dvacátého století. Román Ten, který obelstil Vránu (2021) vrací čtenáře do minulosti hlubší a seznamuje je s tím, jak vypadala kultura původních obyvatel Ameriky na konci devatenáctého století, tedy paradoxně v době, kdy se pomalu, ale neodvratně blížil její zánik.

Hlavní hrdina románu, zprvu nazývaný Pes bílého muže, ale později si vyslouží jméno Obelstil Vránu, je mladík na pokraji dospělosti, jehož hlavní starostí je, jak získat nějaké koně a vydobýt si postavení, díky kterému by si mohl pořídit vlastní týpí a manželky. Příležitost se mu naskytne, když se muži z jeho tlupy, náležející ke kmeni Pikuniů (podskupina Černonožců), rozhodnou vydat na výpravu za krádeží koní k znepřátelenému kmeni Vran. Pes bílého muže získá vytoužené zásluhy a jeho štěstí se obrací, jiné členy tlupy však čeká pád, který nevyhnutelně ovlivní i jeho osudy. Tyto události se odehrávají na pozadí osidlování prérií uchvatitelskými bělochy, kteří pramálo dbají na diplomacii, již sami prosazují, a násilím si berou i to, co je dáváno dobrovolně.

Kniha je rozdělena do pěti částí, které je možné ukotvit prostřednictvím pěti stěžejních výprav: výprava za krádeží koní, válečná výprava, během níž Obelstil Vránu získá nové jméno, výprava za odpadlíkem, mystická výprava za poznáním budoucnosti a lovecká výprava, jež v jasných barvách ukazuje nevyhnutelnost osudu, kterou domorodým indiánským kmenům přináší bělošská „civilizace“. Zároveň je lze považovat za jednotlivé kroky v duchovním vývoji hlavního hrdiny od nezkušeného mladíka na první velké výpravě přes odcizení od přítele a pochybnosti o síle tradičních obřadů až po aspirujícího duchovního vůdce, nemilosrdně konfrontovaného s dopady příchodu přistěhovalců.

Temné vyhlídky

Střet indiánské a bělošské kultury je leitmotivem románu, a to na úrovni jednotlivců, tlup i národů. Tento konflikt je vyobrazován jak doslovně, tak i obrazně, podobenstvím o tom, jak uchvatitelé (běloši) neumějí souznít s přírodou, a představují tedy ohrožení přirozeného běhu světa a tolik potřebné rovnováhy.

Vyhlídky do budoucnosti se zdají beznadějné z pohledu současného čtenáře, který z hodin dějepisu ví, jak osidlování Ameriky probíhalo, nejsou však o nic růžovější ani z pohledu románových postav. Neúprosný vstup bělošské kultury do tradičního života původních obyvatel je patrný na každém kroku a dvě možné reakce – boj anebo ústup – jsou obě stejnou měrou odsouzené k neúspěchu, a to už ze své podstaty, neboť u obou dochází k opouštění tradic. Soví dítě vede tlupu odpadlíků, mladých indiánů, kteří odešli od své tlupy a zanechali svého způsobu života, aby vedli téměř partyzánskou válku proti bělochům, na druhé straně se tlupa Těžkého běžce díky ústupkům a snaze s uchvatiteli vycházet stala zcela závislou na jejich libovůli a (ne)ochotě plnit závazky. Blížící se zkáza indiánské kultury je patrná i v osudech jednotlivce – Rychlý kůň, přítel Toho, který obelstil Vránu, přestává věřit v magii svého lidu a tím ve své linii utíná uchovávání tradice a její předávání dál. Stává se varováním, jak dopadnou ti, kteří se odvrátí od tradic, a do jisté míry i zosobněním tohoto neodvratného konce.

„Tento svět se změnil a my již do něj nepatříme.“ (s. 389) To s mrazivou prozřetelností prohlásí jeden z indiánských stařešinů a dokládá tak, že si uvědomuje bezvýchodnost situace svého národa. Přestože je toto prohlášení bezesporu pesimistické, Welchova kniha dává i špetku naděje, neboť indiánská kultura a tradice přežívají alespoň v románové podobě dodnes.

Mytologická historie

Kniha nabízí fascinující kombinaci historického románu, etnografické studie a magického realismu – či přesněji mytologie. Welch představuje indiánskou kulturu, která je silně spjatá s přírodou a duchovnem. Významnou úlohu v životech indiánů hrají sny, jež se stávají předtuchami i varováními, výjimkou nejsou hovory s totemovými zvířaty ani plnění úkolů snových průvodců. Hranice mezi snem a skutečností je mnohdy nezřetelná či zcela setřená a autor skeptikům nedává prostor na to, aby si ji sami narýsovali. Příkladem za všechny budiž výprava, na níž se Obelstil Vránu seznámí s budoucností svého lidu. Mladík beze vší pochybnosti fyzicky opustí tábor a putuje krajinou, místo, na které dorazí, je však už ryze mytické, stejně jako vše, co ho tam čeká. Welch však nevěnuje žádný prostor jeho návratu – v jednom okamžiku je jednoduše zpátky v osadě –, a tak čtenář neví, jestli se vrátil za slíbených sedm dní (což by realisticky neměl být schopen stihnout), anebo později (a tedy s citelnou ranou pro celý systém víry v duchovní průvodce).

Román tak má místy až pohádkový nádech, nechybí ani „kouzelný dědeček“, posvátný muž tlupy, který Psovi bílého muže pomáhá zbavit se zlého ducha. Syrovostí vyprávění se však blíží spíše původní grimmovské tvorbě a nezbytné vítězství dobra nad zlem bychom hledali jen marně (myšleno s ohledem na historický kontext).

Důraz na autenticitu

Hlavní výzvou pro čtenáře je orientace ve jménech a pojmenováních. Netradiční indiánská jména vyžadují trochu zvyku, ono „kdo je kdo“ zabere více času, než kdyby se postavy jmenovaly Pavel nebo Irena (nehledě na záludné přejmenování hlavní postavy v průběhu děje). Naštěstí příběh není tak rozvětvený, aby se člověk musel uchýlit k psaní poznámek bokem. Welch ale čtenáře nešetří, ani co se týče geografických, botanických nebo zoologických pojmenování. Ctí tradiční indiánské názvosloví; a tak Páteř, velkolisté stromy či černorozi dávají Welchovu dílu další rozměr autentičnosti, který běžný čtenář předem neočekává.

Jak v doslovu upozorňuje Miroslav Černý, autor staví svůj příběh na pečlivém obeznámení se s dostupnou odbornou literaturou, a jeho dílu je tak přikládána vysoká etnografická přesnost. Chce-li se někdo seznámit s tím, jak vypadal život a rituály kmene Pikuniů, měl by bez váhání sáhnout po Welchově knize, ryzejší vhled do indiánské kultury v historickém kontextu sedmdesátých let devatenáctého století si lze jen těžko představit.

Knihu doprovázejí nevtíravé ilustrace Jana Koupila, jenž vhodně zvolil styl kreseb souznící s naší představou o indiánské kultuře, byť můžou na první pohled evokovat přináležitost románu k dobrodružné literatuře pro mladistvé. Velmi kladně je nutné hodnotit také redakční práci a práci překladatele (v první řadě nelehkou už kvůli autorově stylu), díky kterým kniha neobsahuje překlepy ani stylistické a gramatické chyby.

Román Ten, který obelstil Vránu je cenným příspěvkem do pokladnice světové beletrie zvláště pro ty, kteří touží poznat blíže indiánskou kulturu, ale i pro ty, již ocení trochu magie v každodenním životě.