Nejspíše ani obyvatelé města Harlem v Montaně, která hraničí s Kanadou, by příliš neprotestovali, kdyby jejich bydliště někdo označil za ukázkový zapadákov. V novele Smrt Jima Loneyho od Američana indiánského původu Jamese Welche před čtenářem vyvstává obraz anonymních pošmourných ulic, kde se bez výraznějšího cíle potulují lidé na pokraji chudoby. Dojem depresivního, pustého prostředí posiluje i fakt, že přítelkyně titulního hrdiny, učitelka Rhea, pochází z Jihu a všichni z její společenské vrstvy se podivují, co ji do Harlemu proboha přivedlo. Víme jen tolik, že se chtěla odstřihnout od svého předchozího života a partnerských vztahů, a co ji přitahuje zrovna na Loneym, to neví ani ona sama. Býval to sice slibný student a dobrý hráč basketbalu, ale v dospělosti uvízl v meziprostoru příležitostných zaměstnání a ještě příležitostnějších vztahů – alespoň do té doby, než se seznámil s Rheou. Pochází také z rozvrácené rodiny, od které nejdřív odešla matka, zatímco otec nejvíc litoval toho „že se zdejchla jako první. Předběhla jej. A tak zůstal se dvěma haranty, a přitom vůbec netoužil být otcem.“ Není se tedy příliš čemu divit, že Loney si svou existenci zpestřuje vydatným popíjením.

Jak tomu u „vyloučených lokalit“ bývá, harlemské problémy nejsou pouze ekonomického rázu. Nacházíme se totiž na severozápadě Spojených států, dlouho výsostném území indiánských kmenů, v těsném sousedství rezervace Fort Belknap, kde v současnosti žijí Assiniboinové a Atsinové. V samotném Harlemu pak podle sčítání lidu v roce 2010 žilo víc indiánů (52,2 %) než bělochů (42,1 %). Ve Welchově novele se nicméně píší sedmdesátá léta minulého století, kdy už je v plném proudu „indiánská renesance“: proces rostoucího indiánského sebeuvědomění, jenž se vyznačoval mimo jiné rozkvětem anglojazyčné indiánské literatury s autory jako N. Scott Momaday, Leslie Marmon Silko, Louise Erdrichová nebo James Welch (1940–2003). Poslední jmenovaný psal kromě románů také básně a jeho román Winter in the Blood (1974) o bezejmenném indiánském mladíkovi, který žije v rezervaci Fort Belknap, měl podle Erdrichové zásadní vliv na celou generaci indiánských a regionálních autorů. Česky ho již v loňském roce pod názvem Zima v krvi vydalo, stejně jako Smrt Jima Loneyho, nakladatelství Akropolis. Indiánská renesance se mohla rozběhnout především proto, že v sedmdesátých letech minulého století se poprvé objevuje širší podíl indiánských obyvatel USA, kteří získali nějaké anglojazyčné vzdělání. Podobně jako Welchův hrdina Loney, jehož matka byla indiánka a otec běloch.

Loneyho dvojí a zároveň nijaká identita je alfou a omegou celé novely. Tato bytostná rozpolcenost je klíčem k jeho neuspokojivé existenci. Na jednu stranu ho děsí, když ho lidé mimo známé prostředí automaticky považují za indiána. Když má však možnost odstěhovat se s Rheou do Seattlu nebo za sestrou do Washingtonu, nedokáže se od Harlemu odpoutat, ačkoli ho tam nic moc netěší. Město, ve kterém z pochopitelných důvodů řada obyvatel neslaví Den díkůvzdání, se moc nehrne ani do slavení Vánoc: „S výjimkou několika ozdob (…) a skutečnosti, že obchody zůstávaly každý večer otevřené až do devíti, nic nenasvědčovalo tomu, že na lidi dolehla doba radosti.“ Vedle chudoby a apatie tu nepochybně hrají roli i nevyléčitelné rány a přesekané kořeny původních obyvatel tohoto území. Totéž osudově poutá Loneyho k jeho rodnému městu. Potřebuje od otce zjistit podrobnosti o svém dětství, které je však v kulturním slova smyslu pouhou metonymií jeho minulosti. Welch v Loneyho míšenecké postavě stvořil sugestivní obraz amerického indiána, jehož kořeny tak narušil běloch, že přišel o svou identitu – není v pravém smyslu ani indián, ani běloch, což umocňuje fakt, že je také výborným příkladem „nehrdiny“: nejedná, vyčkává, přežívá a i k činu, který ho dožene až k jeho titulnímu konci, dojde pouhou náhodou.

Welch je bez přehánění výborný spisovatel. Kromě nastíněné bezútěšné atmosféry Harlemu velmi zdařile líčí především Loneyho loučení s Rheou. Několik krátkých kapitol zachycujících jejich poslední společnou noc působí jako záblesky vzpomínek – tak moc jsou prchavé a tak moc je jasné, že se cesty milenců rozejdou, přestože ani jeden z nich po tom netouží: „,Dal bych ti toho víc, kdybych jen mohl,‘ řekl. ,Ach Jime, byl jsi skvělý,‘ ubezpečovala ho hebkým a jižanským hlasem. ,Byli jsme skvělí.‘ (…) Musím jít, pomyslel si, ale držel ji, jako by nechtěl, aby mu vyklouzla.“ Welchovi se též daří zprostředkovat čtenáři pohled zevnitř harlemské komunity; kouzlo spočívá v drobnostech – vypravěč si například nevšímá toho, že je někdo indián, ale bělocha má potřebu označit za bělocha. Dále lze uvést, že Welch do vyprávění zapojuje i prvek z původní indiánské tradice: Loneyho v nočním i denním snění pronásleduje přízrak ptáka, kteří byli vnímáni mimo jiné jako poslové zpráv, případně symboly změny. A když se pak Loney v závěru uchyluje do drsné náruče montanské přírody, je nasnadě, že tlukot ptačích křídel odlétajících „na jedno vzdálené místo“ značí také lidskou duši.

Welchova novela sice zachycuje strázně jednoho indiána, ale její témata jsou univerzální: jak důležité je znát své kořeny, rodinné zázemí, minulost – zkrátka vědět, kdo jsem. Knihu lze tedy doporučit i čtenářům, kteří se o původní obyvatele Ameriky jinak příliš nezajímají.