Novou sbírkou Jeana-Gasparda Páleníčka (nar. 1978) Mater Speciosa se prolínají obecná témata bolesti, smrti, štěstí a lásky, ale také osobní rodinné situace, sledované z pozice partnera a otce. Na svou předchozí francouzskou sbírku poezie Mater Dolorosa, jejíž název odkazuje na utrpení Kristovy matky při ukřižování, autor navazuje dvojjazyčným textem Mater Speciosa (její název stojí coby pojem obvykle v protikladu k výše zmíněnému jako Marie radující se z narození Krista). Přestože jsou texty v obou jazycích zdařilé, nejasná hranice mezi autorem a překladatelem i stylistické a obsahové posuny mezi francouzským originálem a českým překladem čtení poněkud znesnadňují – a samotným básním spíše škodí.

V centru dvou ze tří hlavních oddílů sbírky stojí žena-matka. Jakožto symbol domova, jistoty, ale i zrození dětí a rodičovské lásky kontrastuje s básnickým subjektem a jeho melancholickým rozjímáním. Syrové městské prostředí, ošlehávané ledovým větrem a sněhem, střídá pevný bod rodinného zázemí v teple a klidu. U archetypálního kontrastu ovšem Páleníček nezůstává – vnáší do domácí pohody trauma z mrtvě narozeného dítěte, neutěšenou venkovní melancholii naopak střídá smířený klid.

Žena v posteli a mráz za okny

V úvodním oddílu lyrický mluvčí staví zejména základní protiklady a soustřeďuje se tak nejen na vztah muže, ženy a dítěte, ale také na jasné budování okolního prostoru. Postupuje od jednoduchých popisů, jasně definujících „doma“ a „venku“: „Il neige à Paris demain c’est Noël / Le givre aux frilles fait des liserons / Tout est coi elle dort au lit ma belle / Et notre petit dort en son giron // V Paříži sněží Zítra jsou Vánoce / Jíní tvoří svlačce na mřížích / Vše je zticha Má kráska spí v posteli / A náš malý spí v jejím lůnu“. (s. 6–7)

Vystavěný kontrast pak lyrický mluvčí zahaluje do nejasného pološera stínů, blednoucího svítání i medového svitu pouličních lamp. Okraje vymezených prostorů se rozmlžují a s nimi i pocity štěstí a smutku, z nichž sem tam některý palčivě vysvitne na povrch. 

Druhá část sbírky, oddělená od té první ústřední rozsáhlou básnickou skladbou, navazuje na předchozí básně tématem i popisem prostoru pevně svázaného s prožíváním lyrického mluvčího. Propojuje se tu (stejně jako v Páleníčkově reálném životě) francouzské a české prostředí, do kontextu opět vstupuje rodina i otázka zrození a smrti. Struktura se postupně stále více rozpadá – někdy je básnický subjekt ještě nenarozeným synem, jindy otcem a jindy matkou s mrtvým dítětem v lůně. 

Tříští se také stylistická struktura básní. Místo sonetů a pravidelných čtyřveršových strof přibývá rozvolněných, kratších veršů. S narůstajícími autobiografickými prvky i rozkladem základní struktury ubývá prvotní naléhavosti kontrastů a přichází jakýsi vyrovnaný klid, pomyslné úlevné vydechnutí: „Sans nulle pensée fière / Comme un enfant sevré / Dans les bras de sa mère / Comme un enfant calme / est mon âme. // Bez žádné domýšlivé myšlenky / jako odkojené dítě / v náručí matky / jako klidné dítě / je má duše“. (s. 68–69)

Pamflet o současném umění

Doprostřed mezi osobní, civilní poezii pak zasadil Páleníček rozsáhlou skladbu, střídající básnickou a dramatickou formu, která po vzoru antické komedie sarkasticky komentuje umělecké zapálení. „D’Art nous serons les ferventes loyales / Qu’il soit beau, mauvais – au fond: c’est égal. // Budeme věrnými horlivkami Umění, / ať už dobrého, či špatného – v jádru je to jedno“ (s. 26–27), hlásí dvě malé dcery, které otec poučuje o důležitosti umění. 

Snadno by se mohlo zdát, že prostřední, delší skladba narušuje tematicky i co se struktury týče sbírku jako celek. Přestože mezi ostatní básně nezapadá, nabízí zároveň odlehčený předěl mezi dvěma volně plynoucími celky. Díky postavám otce se dvěma dcerami a mladším synem navíc nabízí i alternativní, dramatický výjev rodinné dynamiky a vztahů.

Kdy je ještě překlad opravdu překladem?

Sbírka Mater Speciosa obsahuje básně napsané původně francouzsky, na české verzi spolupracoval Páleníček s překladatelem Ivanem Matouškem. Je bohužel jen velmi nesnadno rozklíčovatelné, nakolik je tedy český text výsledkem Matouškovy snahy o co nejvěrnější překlad původních básní, a nakolik do nich vstupuje především autor, včetně případných uměleckých zásahů lišících se oproti originálu. Překlad se tady stává svým způsobem nezhodnotitelný. Je vynechání části verše či explikativní převod do češtiny překladatelská chyba, nebo básníkův umělecký záměr?

K nejasnostem ve čtení českého textu se pak přidává odlišné vizuální i rýmové zpracování. Změny velkých písmen i použité interpunkce by se jistě daly chápat jako přizpůsobení úzu příslušných jazyků, téměř úplná absence rýmů v českých básních se mu ovšem připsat dá jen těžko. Zatímco originál je většinou rýmovaný, v sonetech dodržuje klasické rýmové formy a verše místy propojuje celková zvukomalebnost, neomezující se na poslední slovo, v české verzi existují jen náznaky a několik plnohodnotných rýmů v ústřední skladbě (kde například jeden verš přímo odkazuje na Verlainovu Píseň podzimní). Přeložené básně (ať už čistě zásluhou překladatele, nebo autora) svým obsahem skvěle navozují atmosféru i syrové, láskyplné a melancholické momenty, ve srovnání s originálem ale zůstávají poněkud upozaděné.

Na rozdíl od českého prostředí není pro to francouzské překlad bez zachování veršové struktury žádnou výjimkou, a Páleníčkovi je tak jistě bližší převádět poezii právě takovým způsobem. Zůstává ovšem otázkou, jestli si stejný postup jako při překladu do francouzštiny může autor dovolit i v češtině, tím spíše u překladu pro dvojjazyčnou knihu, kde se básně objeví zrcadlově vedle sebe. Nelze změnit tak integrální část básně, jakou je její zvuková stránka, a přitom doufat, že zůstane po převodu věrná originálu. Pokud tedy nemělo být záměrem dotvrdit slova otce–krále z dramatické skladby: „Il n’est d’autre langue à la poésie / Que le français. // není jiného jazyka pro poesii / než francouzština“. (s. 24–25) 

České texty Mater Speciosa jsou sice kvalitní, strohé, a přitom působivé čtení, ale spíš než adekvátním překladem zůstávají samostatnou variací básnického textu. 

Ať už byl nicméně autorský a překladatelský záměr jakýkoliv, dostává čtenář v podobě nové sbírky do rukou civilní, láskyplnou poezii, do níž Páleníček skvěle poskládal střípky sebe sama i současného světa. Zvládl tu zachytit pomíjivé soukromé prožitky a přitom zaznamenat i obecnější vrstvu prožívání, zejména v rámci vztahů nejužšího rodinného kruhu. Jen v každém z jazyků trochu jinak.