Čech, Ukrajinci, Rusové, Němci. Jejich zkušenosti jsou nesouměřitelné, ale všem se po ruské invazi na Ukrajinu život otřásl v základech. Oceňovaný brněnský spisovatel a šéfredaktor měsíčníku Host Jan Němec začal načrtávat jejich osudy, jež tvoří povídkovou sbírku Liliputin, vlastně hned na začátku války. Posléze se tak na něj snesla kritika za nedostatečný odstup i neochotu riskovat kůži a vydat se na Ukrajinu osobně. Ponechme na moment stranou její oprávněnost a dodejme, že povídky opravdu mají znázorňovat onu dobu prvního otřesu, a i kdyby nic víc nepřinesly, buďme rádi, že je máme. Díky bezprostřednosti svého vzniku, kterou nezaměňujme s horkou jehlou, je navíc většina z nich nesmírně intenzivní.

Sbírka se otevírá z nám důvěrně známé perspektivy, té vnější, povídkou Sabotér. Pětačtyřicetiletý český právník jednoho dne sedne do auta a vydá se bojovat na Ukrajinu. Cestou rekapituluje svůj dosavadní život, který sice materiálně zvládal na jedničku, ale co se týče vztahů, spíš ho sabotoval. Doufá, že na Ukrajině nebude pokračovat ve stejném duchu.

V povídce Lepidlo se oproti tomu ocitáme in medias res, konkrétně v partě náctiletých charkovských bezdomovců. Čtenář má opravdu dojem, jako by byl její součástí, čemuž nahrává barvité vyprávění v du-formě. V Lepidle Němec osvědčuje schopnost vyhmátnout nosné paradoxy. V prvé řadě, když se na začátku války do určité míry převrátí společenská hierarchie – oproti „lidem z bytů“ je pouliční mládež ostřílenější a na extrémní podmínky zvyklá. A když nakonec hrdinové stanou tváří v tvář ruským vojákům, zjistí, že to není nepřítel (nepřítelem je nenáviděný vychovatel z dětského domova), nýbrž podobná zoufalá banda mladistvých jako oni sami.

Titulní postavu z povídky Zoe odnosí na Ukrajině německému páru surogátní matka. Juli a Franz zpočátku působí poněkud stereotypně: levicově liberální angažovaná akademička Juli má intelektuálně navrch nad klidným stavařem Franzem a nejprve se zdá, že těhotenství odmítá ze strachu a sobectví, ale posléze zjistíme, že nesnese myšlenku dalšího potratu. Zoe naneštěstí přijde na svět týden po invazi a Juli s Franzem nezbyde než se pro ni vypravit. Nervy drásající cesta vyvrcholí momentem, kdy zjistí, že na status jejich dcery si dělají nárok hned dvě nemluvňata a že do auta se k nim za každou cenu chtějí dostat i surogátní matka se svou babičkou.

Povídka Akvárium se nese v podobném ladění jako Lepidlo a odehrává se v umírajícím Mariupolu. I zde sledujeme mladého hrdinu – a Igor do určitého momentu opravdu chce být hrdina, tak jako jeho mrtvý otec, přestože nějakou dobu pokoutně vydělává na plackách, jež rozváží lidem v okolí a které mají být zadarmo. Ale zatímco matce se sestrou klade na srdce, aby byly připravené, až přijedou autobusy, sám nejdřív odjíždět nechce. Pomáhá převážet raněné a pohřbívat mrtvé, dokud nepřijde pomyslná poslední kapka a nerozhodne se, že se s matkou, sestrou a kolegyní rozvážečkou pokusí odjet z města. Třebaže pokus skončí tragicky, Němec v závěru (podobně jako u Lepidla) ponechává prostor pro špetku naděje, jakkoli je v případě mariupolských hrdinů mizivá.

O něco slabší než zbytek je závěrečná povídka Labutě, v níž se lesbický milenecký pár chystá zatančit na Rudém náměstí část Labutího jezera jako protiválečný protest. Obraz baletek na mrazivém hlavním náměstí v Moskvě, v němž se bílá labuť a černá labuť setkávají ve společném tanci jako dobro a zlo v lidském nitru, je velmi sugestivní. „Budeme protestovat pomocí toho nejruštějšího, nejtragičtějšího a nejzbytečnějšího,“ konstatuje v duchu jedna z hrdinek (na s. 156). Ale vzhledem k tomu, že jinak se v povídce nic dalšího neodehraje, působí text dojmem, že je ve sbírce tak trochu do počtu – aby v ní byli zastoupeni i progresivní, protiváleční Rusové.

Němec umí výborně pracovat s motivy a obrazy. Jak už konstatovali Petr A. Bílek na Aktuálně.cz nebo Kateřina Čopjaková v Salonu Práva, všechny zmíněné povídky propojuje motiv auta coby bezpečného přístavu v okolním chaosu, na nějž se však často až příliš slepě spoléháme, ale zároveň snadného cíle a hlavně prostředku i symbolu změny a vykořeněnosti. Lepidlo, jehož pomocí ve stejnojmenné povídce unikají charkovští výrostci realitě, se později zřejmě stane nástrojem brutální pomsty, která jim realitu svým způsobem zase částečně vrátí. Perfektním motivem a metaforou, která s až fyzickou naléhavostí evokuje zoufale bezvýchodnou situaci mariupolských obyvatel, je pak akvárium v tamním hotelu, kde nejdřív plavou břichem vzhůru mrtvé ryby, které pak vyžere kočka, a následně už se v něm jen postupně tenčí obsah vody. 

Patos, který u dané tematiky číhá na každém rohu, Němec neutralizuje barvitým vyjadřováním a zapojením patřičného typu humoru: „Igor nevěděl, co je kolonoskopie, ale určitě nic pěknýho, pokud to druhejm lidem dělají Rusáci.“ (s. 131) Některé autorovy obraty balancují na hraně verbálního exhibicionismu, ale nelze jim upřít trefnost, jako třeba když píše, že člověku „nic […] nebrání, aby pokračoval ve svém životě: někde mezi individualitou a invaliditou“ (s. 13), zatímco jinde vypravěčka Lepidla konstatuje, že „celej život posloucháš, jak seš nepřizpůsobivej, a pak se ti jednoho krásnýho dne všichni kolem přizpůsobí“ (s. 33).

Němec na Ukrajině nebyl, pouze se vciťuje, ale to dělá přesvědčivě. Do takového Mariupolu by se stejně nedostal, ale nijak mu to nezabránilo, aby čistě literárními prostředky – metaforicky – zachytil jeho žalostný osud. Pokud by se na Ukrajinu opravdu sám vydal, propůjčilo by mu to jakousi vyšší kredibilitu, kterou však literární text ve skutečnosti nepotřebuje, protože není pouhým záznamem toho, co se událo, ale vypovídá o realitě ve vyšším plánu. V případě Němcovy sbírky jde v prvé řadě o to, jak se ve válce vyostřuje permanentní morální dilema, jestli jednat spíš v zájmu ostatních, nebo sebe samotného.