Ruská invaze na Ukrajinu vyvolala v české společnosti vedle velké vlny solidarity a zájmu o bližší poznání kultury i historie napadené země rovněž hlad po aktuálních informacích z místa bojů. Na Ukrajinu tak kromě politiků, humanitárních pracovníků i vojenských dobrovolníků zamířili také novináři. Jedním z nich je Vojtěch Boháč (nar. 1990), spoluzakladatel a šéfredaktor zpravodajského webu Voxpot, který se mohl opřít o zkušenosti a kontakty navázané při dřívějších návštěvách Ukrajiny i Ruska. Soubor textů shrnujících jeho návštěvy obou zemí v letech 2011–2022 a mapujících situaci v oblasti i názory obyvatel vyšel na podzim loňského roku pod názvem Všechny cesty vedou k válce.

Nepřiměřeně kruté tresty

Nejstarší texty tak vznikly ještě v době, kdy autor navštívil Rusko jako účastník letní školy ruštiny v roce 2011. Již v těchto raných textech si jasně všímá, jak jsou i jeho ruští vrstevníci v zajetí vtloukaných představ o Rusku jako o nejlepší zemi, která poskytuje nejvíc možností k rozvoji života. Nespokojenost dávají najevo maximálně tehdy, pokud současnost porovnávají s realitou Sovětského svazu (či spíše s tou verzí sovětské reality, která jim je předkládána) nebo pokud se jedná o mládež z venkovských oblastí, kritizující Moskvu a její obyvatele za skutečné i domnělé přehmaty v otázkách rozvoje venkova. Nějaký náznak kritického myšlení nad oficiálními zprávami z médií autor hledá marně nejen u svých vrstevníků, ale bohužel i u vysokoškolských pedagogů, jejichž přednášky a semináře navštěvuje. Podobně jednotná se zdá být ruská společnost i ohledně odmítavého názoru na plnohodnotné postavení Ukrajiny a ukrajinského národa na mapě světa či schvalování trestů pro ty, kdo nějakým způsobem narušují zaběhnutý pořádek věcí: „Už víckrát mi přišlo, že tu lidé bývají smíření s nepřiměřeně krutými tresty. Imperativ nenarušovat klid a základní stabilitu života stojí nade vším,“ konstatuje autor poté, co u lidí ve svém ruském okolí zjišťoval názor na kauzu členek kapely Pussy Riot (s. 106). Smutný obrázek parodie na spravedlnost a právo, která utváří každodenní ruskou realitu, doplňuje historka, kdy byl autor bezdůvodně napaden na ulici, aniž by se dovolal pomoci, a krátce poté byl pokutován za nesprávné přecházení silnice. 

Reportáže z Ukrajiny popisující majdanské protesty, zmanipulované referendum na Krymu, prezidentské volby v roce 2019 či poslední dny a hodiny před začátkem invaze, jakož i první hodiny a dny po jejím začátku, působí ne snad veselejším, ale rozhodně pestřejším dojmem, co se názorů obyvatel týče. V pasážích o referendu, v němž se naoko rozhodovalo o připojení Krymu k Rusku, tak zaznívají pro mnoho čtenářů jistě značně překvapivé informace – spousta obyvatel Krymu byla rozhodnuta hlasovat pro připojení k Rusku už jen proto, že by chtěli ruské poměry alespoň vyzkoušet, neboť hůře než pod vládou Kyjeva, který tento region dlouhodobě zanedbává, být ani nemůže: „Všichni se shodují, že kdyby referendum proběhlo čestně, bylo by pro přistoupení Krymu k Rusku nejspíš něco mezi 50 a 60 procenty lidí.“ (s. 175) O to smutnější je fakt, že ruská státní mašinerie měla potřebu podvádět i v takovémto případě a navenek prezentovat výsledky, kterým mimo Rusko nikdo soudný nemohl věřit.

Patřit k Rusku

Vyznat se ve spleti motivů a názorů obyvatel Krymu a Donbasu přitom není jednoduché, politika a vznešená slova o svobodě, demokracii, ochraně, slovanství či sounáležitosti s Evropou se často mísí s velmi pragmatickými až přízemními důvody. „Oni tu ti separatisti byli vždycky. Jejich největší přání ale není patřit k Rusku. Jejich největší přání je mít se dobře a nemuset pro to nic dělat,“ cituje Boháč jednoho z místních (s. 221). Situace navíc dává vzniknout dosti nepravděpodobným, až bizarním spojenectvím, jak si autor všímá: „Nevýhoda místních proevropsky naladěných studentů, střední třídy a inteligence spočívá v tom, že když je nedokáže ochránit stát, proruští násilníci je s minimální ruskou podporou prostě rozpráší a oni už příště do ulic nevyjdou, i kdyby jich tu bylo sebevíc. To se ostatně stalo na demonstraci před pár dny. Jediné síly, na které může tato část společnosti spoléhat po selhání státu, jsou fotbaloví ultras, kteří jsou proukrajinští i tady na východě, nebo různé další radikální nacionalistické skupiny. Jedinou jistotou bezpečí se stávají lidé, kteří mi vždycky přišli spíš jako ztělesnění nebezpečí. Možnost vybírat si spojenectví jen se sympaťáky je zjevně zásadní privilegium stabilních zemí.“ (s. 214) Všudypřítomné označování oponentů za fašisty a nacisty pak působí na čtenáře jako nezbytný regionální kolorit, na místě samotném se ale stále jedná o poměrně účinný nástroj. Navzdory všem nesnázím se autorovi daří získat i vyjádření řadových vojáků, rozčarovaných z faktu, že jim nikdo nevydal pokyny, jak vůči útočníkům, podporovaným neidentifikovatelnými mužíčky v zelených uniformách, postupovat. Rozhovory s vojáky samozřejmě nabírají na důležitosti zejména v pasážích popisujících dění před invazí a po jejím zahájení, kdy opakovaně dojde nejen na vděčnost Čechům za jejich pomoc, ale i na pragmatické konstatování, že zkušenosti mnoha mobilizovaných Ukrajinců získané na stavbách v Česku i jinde se při budování zákopů a obranných zátarasů náramně hodí.

Z komika a ruské loutky hrdinou

Invaze zahájená 24. února 2022 přitom zásadním způsobem neproměnila jen vztahy mezi Ruskem a většinou světa, ale i vnímání osobnosti prezidenta Zelenského. Při volbách v roce 2019 i dlouho po nich se o něm mnoho voličů před autorem vyjadřovalo jako o komikovi, ruské loutce, feťákovi, zrádci nebo rovnou jako o „národním neštěstí“, což na dnešního čtenáře působí téměř jako výrazivo z nějaké alternativní reality. I na Ukrajině zkrátka platí, že doma není nikdo prorokem.

Ať už to označíme za shodu okolností či za doklad jeho vynikajícího novinářského instinktu, faktem je, že v okamžiku zahájení invaze se Boháč se svou kolegyní nacházel nedaleko ukrajinsko-ruské hranice a při rychlém útěku z dosahu blížících se okupačních vojsk byl často tím, komu připadla nemilá povinnost informovat lidi podél cesty o blížící se ruské armádě. Téměř u všech, s nimiž přišel do kontaktu, zaznamenává odhodlání bránit svoji zem, případně se jinak zapojit do společného úsilí. Bez patosu a zdůrazňování vlastní odvahy píše i o situacích, kdy se sám stal terčem ruské střelby či se vydal do míst, kde mohlo jít o život. 

Pasáže o padlých kamarádech a rozbombardovaných domovech jsou pochopitelně působivé, jakkoli se Boháč snaží podat je co možná stroze, bez emocionálního podtextu, silnější dojem ale na čtenáře udělají výpovědi líčící zoufalství Ukrajinců, jimž jejich přátelé či vlastní příbuzní na ruské straně hranice nevěří, když se jim snaží popsat zvěrstva, jichž se Rusové dopouštějí. Komunikací v podobném duchu mezi Boháčem a jeho dávnou známou Káťou, která přijala místo v redakci propagandistické televize Zvezda, pak celá kniha končí. Na čtenáři pak zůstává zamyšlení, zda i v případě porážky Ruska v aktuální válce bude vůbec někdy možné zvítězit ve válce o myšlení běžného Rusa.