„Všechny možné barvy a jejich odstíny, od bílé až po kovově černou, za lodním šroubem smaragdově zelené, šumící jak šampaňské (také tak opíjí), bouřící, samá pěna a dvacet metrů dál zase klidné jak beránek, mlčící, záhadné – moře.“ Tento veskrze poetický obraz norského moře nenajdeme v románu Roye Jacobsena, ani jiného jeho literárního kolegy. Jde o slova zcela neznámého Čecha, Oldřicha Svobody, který se dostal na sever Evropy v roce 1942. Jak lze usoudit z této datace, nešlo o turistickou cestu. Svoboda byl jedním z asi dvou tisíc Čechů nasazených v průběhu druhé světové války i na nucené práce v různých částech Němci okupovaného Norska. A právě osudům těchto mužů, již sami sebe nazývali „Noráky“, se věnuje publikace Posláni na sever (2022) nordistky Venduly V. Hingarové a historika Zdenko Maršálka.

Na nucené práce poslali nacisté během války asi půl milionu Čechů, ti kromě zbrojovek a muničních továren v Německu putovali i do dalších okupovaných zemí, nejčastěji do Francie, Belgie či Nizozemska. Malý zlomek z nich, možná trochu překvapivě, skončil i v Norsku. Nedávné pátrání po jejich osudu se stalo malým zázrakem v dějinách česko-norských vztahů. Ne že by se o této kapitole historie vůbec nevědělo, ale poznatků bylo málo a k jejich prohloubení přispělo objevení několika pozůstalostí, jež vydaly nečekané poklady. Někteří z Noráků si totiž po celý život schovávali fotoalba, zápisky nebo i různé předměty z nuceného pobytu v Norsku. 

Stavitelé bunkrů

Závěry výzkumu, na němž čeští autoři spolupracovali i s řadou norských institucí, dostaly podobu populárně naučné publikace plné fotografií, úryvků z dopisů, deníků a zápisků. Úvodní kapitoly seznamují čtenáře se situací Norska během války a se strategickou polohou, jež tato země měla pro nacistické Německo. Autoři poté mapují dlouhou a komplikovanou cestu Čechů do Norska a sledují jejich stopy napříč zemí. Jen malá část z nich totiž zůstala v Oslo, většina pokračovala dále ať už do velkých měst jako Trondheim, nebo do malých pobřežních osad. Kniha se soustřeďuje na to, v jakých typech firem byli Češi umístěni, a podrobněji rozebírá, jaká specifika měla práce pro větší zaměstnavatele, kde se Češi přímo podíleli na stavbě ponorkových či pobřežních bunkrů, či naopak pro malé řemeslné firmy, kde svářeli a řezali železné konstrukce, jež se později využívaly při budování bunkrů.

Objevené deníky umožnily autorům rekonstruovat i to, jak Češi v Norsku trávili volný čas, jakou dostávali stravu, jak bojovali s přírodními podmínkami, jak často směli odcestovat na dovolenou nebo jak navazovali vztahy s jinými zahraničními pracovníky a místními obyvateli. Text doprovázejí desítky větších i menších fotografií, dokumentů a zejména autentické vzpomínky. Najdeme tu tak třeba i týdenní jídelníček, nebo nepříliš lichotivé hodnocení místního piva: „Pivo je tu sladké, lépe než pivo je říci ,pivolín‘.“

Soudržnost a přátelství 

Na nasazení v Norsku vzpomínali Noráci, jak sami sebe začali po návratu domů nazývat, po zbytek života, někteří o něm se svými rodinami mluvili více, jiní jen v náznacích. Přestože podmínky byly v Norsku většinově snesitelnější než například v Německu, a to i díky přívětivosti místních obyvatel, šlo o nucený pobyt. Muži se museli vyrovnat s nesmírně fyzicky náročnou prací, velkou zimou, nekvalitním jídlem, nemocemi, úrazy či se smrtí kamarádů. Mnozí byli svědky krutého zacházení, jehož se dostávalo válečným zajatcům, především těm ze Sovětského svazu. „Nevyspalý, špinavý, roztrhaný, to je ta kancelářská práce, kterou mi slíbili. Lumpové,“ poznamenal si do svých zápisků již v úvodu zmíněný Oldřich Svoboda. 

Po skončení války se většina Čechů vrátila z Norska domů, byť několik z nich za tvrdé pracovní podmínky zaplatilo životem. Od šedesátých let se Noráci pravidelně scházeli, pojilo je zvláštní přátelství i vzpomínky, které však příliš nešířili mimo svou komunitu. „Jestlipak si někdy vzpomeneš na tiché kouzlo fjordů, když vzduch voněl rybinou…“ zazní v korespondenci mezi bývalými kolegy. A tak i když si někteří z nich osvojili znalost norštiny, o jejich osudech se toho mnoho nevědělo ani na českých univerzitách, kde se norština od šedesátých let studuje. Díky publikaci Posláni na sever a webové stránce www.noraci.cz, jež obsahuje i průběžně aktualizovanou databázi všech nasazených v Norsku, se tato část historie dostává do širšího povědomí.

Zdánlivě okrajový příběh Noráků rozhodně má svou výpovědní hodnotu. Přináší jednak historicky unikátní záznam toho, jak nucené práce vnímaly samotné oběti, jednak jde o příběh výjimečné soudržnosti, kterou k sobě tito muži cítili ještě desítky let po skončení války.