Kdo by netoužil po věčném mládí, nebo alespoň nechtěl oddálit stáří a nemoci s ním spojené? Hledání receptů na dlouhý život je staré jako lidstvo samo a zkoušelo se mnohé, od transplantace štěpů opičích varlat po přemrštěnou konzumaci antioxidantů. Nakonec se ale zpravidla ukázalo, že zázračné recepty moc nefungují, nebo dokonce působí zcela opačně. A pokud už se zdálo, že něco přece jen zabírá, obvykle nikdo netušil proč, což širší aplikaci takových metod bránilo. Co o stárnutí a možnostech jeho zpomalení víme dnes? Podařilo se vědě díky moderním metodám proniknout do tajů dlouhého života a rýsuje se revoluce, po níž prudce vzroste počet lidí starších sta let, kteří budou i v pokročilém věku zdraví a plní sil?

Telomeráza znovu na scéně

Na to se rozhodl detailněji podívat mladý dánský vědec Nicklas Brendborg (nar. 1995) a výsledkem jeho snažení je chytlavě pojmenovaná kniha Medúzy stárnou pozpátku (Gopler ældes baglæns, 2021), která se během necelých dvou let dočkala překladu do několika jazyků včetně angličtiny, němčiny, španělštiny, italštiny a češtiny, přičemž rovnou dodejme, že český překlad byl pořízen z původního dánského vydání, nikoli z anglické mutace knihy.

Svazek sestává ze tří částí. V té první nás autor seznamuje se samotnou koncepcí stárnutí a na příkladu různých tvorů od žraloků, želv, medúz a jepic po lososy či rypoše ukazuje, že stárnutí v živočišné (ani rostlinné) říši neprobíhá vždy stejně jako u člověka a že u některých organismů dokonce neprobíhá v podstatě vůbec. Od zvířat a rostlin se záhy přesouvá k lidem, konkrétně k takzvaným modrým zónám, což je pět oblastí, kde se lidé dožívají vyššího průměrného věku než obyvatelé jakékoli jiné části světa. Potom v rychlosti probere geny (ač vliv genů na délku života není velký, geny s ní související skutečně existují) a nakonec ještě zabrousí do vod evolučních teorií stárnutí: například k dobře známé teorii antagonistické pleiotropie, podle níž geny prospěšné v mládí, kdy se jejich nositel rozmnožuje, mohou mít v pozdějších fázích života účinky značně negativní. Brendborg nicméně všechny tyto teorie považuje za mylné, nebo přinejmenším ne všeobecně platné.

Jádrem celé knihy je ovšem druhá část, která popisuje zajímavé vědecké objevy související se stárnutím. Koneckonců pokud chceme nad nepřítelem zvítězit, musíme ho nejprve důkladně poznat. Hned na úvod autor probírá například nedávné (a vlastně stále trvající) nadšení vyvolané objevem enzymu jménem telomeráza, který dokáže prodlužovat telomery. To jsou speciální struktury, jež se nacházejí na koncích chromozomů a s každým buněčným dělením se ve většině buněk o ždibec zkracují. Jejich délka tak podle všeho souvisí se stářím organismu, a pokud bychom je zvládli prodlužovat, mohli bychom tím stárnutí zvrátit. (Velkým propagátorem této hypotézy je například Michael Fossel.) Podle Brendborga to ale není ani zdaleka tak jednoduché a budoucnost v této metodě nevidí.

Pád antioxidantů

Telomerázou to však rozhodně nekončí, ba naopak. Na přetřes přijdou i zmiňované a kdysi blahoslavené antioxidanty, které zmírňují oxidační stres způsobovaný volnými radikály. Jak ovšem ukázaly některé studie, nadměrný příjem antioxidantů má přesně opačný účinek, než se předpokládalo: místo prodloužení života došlo k jeho zkrácení. Jak je to možné? Vysvětlení zřejmě spočívá v tom, že tělo určitou míru stresu potřebuje (podle hesla „co tě nezabije, to tě posílí“, byť ne úplně doslova), a jestliže jej zcela odstraníme, tělo chřadne. Tomuto jevu se říká hormeze a je jakousi červenou nití vinoucí se celou knihou.

V dalších částech se čtenáři dozví třeba to, jak fungují „buněční popeláři“ a proč jsou při boji proti stárnutí důležití, co jsou to senescentní buňky a jak se jich zbavovat, proč menší lidé žijí mnohdy déle, jak život prodlužuje lék rapamycin a proč se jeho užívání zdravými lidmi nedoporučuje, co má darování krve společného s délkou života nebo jak se stárnutím souvisejí bakteriální či virové infekce a proč bychom měli dbát o zdravý mikrobiom.

Staré dobré recepty

Třetí a závěrečná část už se přesouvá od teorie k praxi a radí čtenářům, co mohou pro oddálení stáří a zachování vitality do co nejvyššího věku udělat už dnes. Překvapení se však nekoná. Potenciálně přelomové výzkumy a studie, jejichž závěry zprostředkovává prostřední segment, totiž jednoznačné výsledky nepřinášejí a k zavedení do praxe mají ještě hodně daleko. Spíše ukazují, kudy by se další bádání mělo či mohlo ubírat, ale cesta to bude ještě dlouhá.

A co tedy dělat? Sportujte, nepřehánějte to s alkoholem, nezapomínejte na ovoce a zeleninu, občas si dopřejte půst a červené maso jezte s mírou. Brendborg nakonec doporučuje víceméně osvědčené recepty, nicméně své rady netahá jen tak z rukávu, ale opírá je o vědecká zjištění, a právě tím je zajímavý. Kráčí tak ve stopách populárního Konce stárnutí Davida Sinclaira, třebaže většinou nejde tolik do hloubky a snaží se psát tak, aby se v textu neztrácel ani čtenář bez jakékoli biologické průpravy (což u Sinclaira hlavně v první polovině knihy hrozilo a podle různých komentářů roztroušených po internetu to mnohé rozčarovalo).

Celkově jsou Medúzy pozoruhodně čtivé, srozumitelné i zábavné, přesto informačně bohaté a pestré. Navzdory autorově věku jim nechybí zralý nadhled a po formální stránce jde o dobře zpracovanou populárně naučnou knihu. Případná nejednoznačnost některých sdělení je primárně důsledkem chybějícího poznání a Brendborgovy snahy být k čtenáři co nejupřímnější a vedle růžových vyhlídek mu představit i druhou stranu každé mince. A to je dobře.