Řeč je o šachách – hře, která již bezmála půldruhého tisíciletí nepřestává uchvacovat, fascinovat a napínat. K tomu ještě zlepšuje paměť, podporuje koncentraci a svým hráčům na šachovnici promítá výzvy, jimž pak v životě mohou čelit mnohem statečněji. Tajemství úspěchu téhle legendární hry hledá americký publicista a filmař David Shenk (nar. 1966) ve své nejúspěšnější knize, která je nyní konečně dostupná i v českém překladu.

Šachy se pro autora staly srdeční záležitostí především díky jeho prapradědečkovi Samuelu Rosenthalovi, geniálnímu šachistovi, jenž dokázal se zavřenýma očima hrát a vyhrávat několik partií najednou. Shenk, jak sám přiznává, šachy hraje pouze rekreačně, což mu však neubírá na odhodlanosti je zkoumat, rozebírat a činit zajímavými i pro ty, kteří na nich doposud neviděli nic moc výjimečného. Kromě Nesmrtelné hry (2007), jež se ihned po vydání stala bestsellerem, má Shenk na svém kontě pět dalších knih a několik dokumentárních filmů, ve kterých se věnuje zejména různým aspektům lidské mysli.

Deník New York Times knihu označil za „výjimečnou pozvánku do světa šachů“, díky pestrosti dotčených témat si v ní však budou libovat i zkušení „turisté“. Na pozadí dějin šachů se Shenk pídí po tom, co je dělá nadčasovými. Před suchými fakty však dává přednost příběhům a místo podrobných rozborů mistrovské techniky odkrývá zajímavé životní osudy šachových virtuosů. Autor postupně střídá různá období, na nichž ukazuje, jak tehdy šachy vypadaly, proč se hrály a jak byly interpretovány v různých kulturách. „Šachy měly stále větší alegorickou sílu a dokázaly symbolicky postihnout širokou škálu společenských a politických situací.“ Umění diplomacie se na nich učila Alžběta I., Napoleon zase cvičil válečné strategie, a pro Benjamina Franklina šachy představovaly jakýsi „morální brousek“. Mezi jednotlivými kapitolami se autor rovněž zastavuje nad „nesmrtelnými partiemi“ – šachovými souboji, které se z různých důvodů zapsaly do historie. 

„Šachy měly odjakživa pověst dvojsečného meče – někomu mysl posilovaly, někomu ji spoutávaly do okovů.“ Autor sice nezastírá svou celkovou fascinaci nesmrtelnou hrou, neváhá však odtajnit také její stinnou stránku. Noří se hluboko do hráčovy mysli a na příkladu několika světových šampionů ukazuje, že šachové partie mohou nejednoho hráče dovést k paranoii, šílenství, ba dokonce sebevraždě. Nechybí ani odvrácené stránky šachové historie, kdy taktika hry byla zneužita ve prospěch nacistické propagandy nebo se stala mocenským nástrojem během studené války.

Závěr knihy Shenk pojímá optimisticky – věnuje jej dvěma staletím, na jejichž pozadí ukazuje přínos šachů pro rozvoj lidské i společenské mysli. „Svět se od roku 600 našeho letopočtu značně změnil, ale šachy pořád mají stejnou elementární schopnost vysvětlovat nevysvětlitelné, zobrazovat abstrakce a nacházet prosté pravdy v komplexních světech.“ Superschopnosti nesmrtelné hry autor ilustruje na konkrétních příkladech osobností, které šachy nejen hrály, ale dokázaly je šikovně využít ve svých oborech, ať už to byla filozofie, estetika, fyzika, nebo literatura. 

Ryzí smysl šachů však objevíme až na úplném konci knihy, kdy do hry vstupuje umělá inteligence, která spolehlivě poráží i ta největší šachová esa. Přežijí šachy i tuhle zkoušku?