Na longlistu Německé knižní ceny 2021 se ocitla i románová prvotina rakouského spisovatele a dramatika Ferdinanda Schmalze (nar. 1985) Mein Lieblingstier heisst Winter (Mé nejoblíbenější zvíře se jmenuje Zima). Román představuje přepracovanou a prodlouženou verzi textu, za který autor obdržel již v roce 2017 Cenu Ingeborg Bachmannové.

Dle formulace na přebalu knihy bere autor čtenáře na „tajuplnou výpravu křížem krážem rakouskou společností, [kterou líčí] skurilně, inteligentně a se spoustou jazykového humoru“. I samotný popis zápletky naznačuje, že se při čtení setkáme s dosti řekněme neotřelými postavami: nevyléčitelně nemocný doktor Schauer požádá jistého pana Schlichta, který mu ve svém autě s mrazicím boxem pravidelně přiváží zásoby oblíbené pochoutky, totiž srnčího ragú, zda by byl ochoten doktorovi splnit velmi neobvyklé přání – doktor by ve své domácí mrazírně spáchal sebevraždu umrznutím a Schlicht by jej pak ve svém speciálním autě odvezl někam do lesa, kde by Schauerovo tělo pomalu roztálo a následně se rozložilo. Zda je absurdnější Schauerovo přání, či skutečnost, že Schlicht s tímto bláznivým plánem souhlasí, nechť posoudí už sám čtenář. Když Schlicht každopádně v domluvený termín dorazí do Schauerova domu, aby jeho tělo dle dohody vyzvedl, najde mrazírnu prázdnou; přitom je jasné, že Schauer se se světem už rozloučil, jen jeho tělo chybí. Zaskočeného Schlichta v domě překvapí Schauerova dcera Astrid, která mu pochopitelně nevěří. Aby jí dokázal, že se zmizením jejího otce nemá nic společného, a i pro vlastní klid se Schlicht pouští do pátrání, o němž vůbec netuší, na jaká bizarní místa ho zavede. Schlicht se mimo jiné ocitne v opuštěném zábavním dinoparku, u potoka údajně pramenícího v říši mrtvých nebo doma u muže plánujícího se zaživa zazdít. Rovněž je nedobrovolným účastníkem fingovaného pohřbu, cestu mu zkříží vlivný politik se sběratelskou vášní pro vánoční ozdoby s nacistickou symbolikou a nečekané pomoci se dočká třeba od chronického hypochondra, nechávajícího si postupně odebrat či amputovat všechny části těla, které nejsou nezbytně nutné k životu.

Tato vskutku tajuplná výprava křížem krážem rakouskou společností (v níž ovšem autor nijak nezmiňuje např. přistěhovalce či nijak nereflektuje náboženskou a politickou příslušnost vystupujících postav) se na první pohled podobá různým fantaskním či absurdním poutím, které z literatury známe nejméně od dob Alenky v říši divů; v mnohém může též připomenout známou pohádku o dusícím se kohoutkovi a slepičce shánějící pomoc. Pod touto značně pitoreskní povrchovou vrstvou se však ukrývají hlubší úvahy o smrti a procesu umírání, jak jej nahlíží současná společnost. Při debatách s různými postavami se Schlicht a s ním i čtenář zamýšlí nad otázkami, zda by člověk měl mít možnost či přímo právo určit si čas a způsob vlastní smrti. Smrt a pomíjivost je navíc kladena do kontrastu s trvalostí uchovávající i po jedincově smrti jeho vlastnosti, ať už v podobě motivu mrazírenského vozu (jehož funkce proces posmrtného rozkladu odsouvá teoreticky až donekonečna), nebo o něco méně obvyklého nekonečného guláše, vařeného nepřetržitě ve stejném hrnci už od dob napoleonských válek. Pátrání po zmizelém doktoru Schauerovi se místy stává spíše vedlejším námětem a rozluštění celé záhady působí dosti nepravděpodobně – jako ostatně i řada dalších událostí a situací v knize popsaných. Nakonec autor na Schauerově příkladu ukáže, že ačkoliv si člověk může vlastní smrt plánovat a připravovat sebedůkladněji, stejně nakonec platí ono biblické „neznáte dne ani hodiny“.

Poněkud neurčitý pak zůstává dojem z „jazykového humoru“, avizovaného na obálce knihy. Některé postavy nosí příjmení charakterizující jejich roli v ději či ve Schlichtově životě (Schlicht znamená v němčině „prostý“, dále tu figuruje např. rázná Frau Teufel, majitelka úklidové firmy), někdy je autor využije k menším jazykovým hříčkám (třeba ve zmínce o nejbližší rodině politika jménem Kerninger, v originále „Kernfamilie Kerninger“). Pobavení, či dokonce záchvaty smíchu ale rozhodně není na místě očekávat. Hlavním rysem hrátek s jazykem je spíše cílené porušování pravidel slovosledu, vtloukaných do žáků kurzů němčiny hned od prvních lekcí (infinitiv po modálním slovese až na konec věty, sloveso ve větě vedlejší až úplně před tečkou), a také záměrné vynechávání sloves „sein“ a „haben“ nejenom v jejich pomocné, ale dokonce i plnovýznamové funkci. Někteří němečtí recenzenti tento styl ocenili jako ukázku lokalizace textu do bavorsko-rakouské nářeční oblasti; čtenáře, jehož rodným jazykem němčina není, to ale spíše vyvede z míry – ale nepochybně by bylo zajímavé vidět, jak se s tímto jevem popere případný český překladatel.